Článek
Ráda jezdím vlakem. Miluju jeden soukromý, který jezdí do Ostravy. Popíjím kávu, můžu si číst v časopisech, ale nejraději sedávám u stolu pro čtyři a poslouchám, co si lidé povídají. Samozřejmě je sleduji s jejich svolením, do debaty se přidám bez problémů. Přivážím si někdy z cesty zajímavé příběhy, jako například ten, který mi vyprávěla pětadvacetiletá žena.s
„Můžu se zeptat, kolik je vám let?“ odvážila se poté, kdy jsme si, sedíc naproti sobě, chvíli povídaly jen tak, jako si povídají lidé, kteří se neznají.
„Ale klidně, jsem sedmdesátnice.“
„Mé babičce bylo šedesát osm, ale…“ tu se dívka, říkejme jí Šárka, odmlčela. Všimla jsem si jejích rozpaků.
„Tak to máte mladou babičku,“ snažila jsem se ji potěšit.
Posmutněle se usmála. „Mladou, to jo… Ale ona chce vypadat ještě mladší…“
„Ale to je snad dobře, ne?“
„Donedávna vypadala babička na své roky. Hezká žena, postavu tak akorát, ani tlustá, ani hubená, samozřejmě si barvila vlasy. A taková se mi líbila, jenže…“
Šárka si povzdychla.
„Copak?“
„No, poslední dobou ji nepoznávám. Nejen že se změnila vzhledem, například zhubla, což je pro ni jistě dobře, ale nechala si udělat s obličejem něco, co ji změnilo. Tedy – dospělým se to vesměs líbí, všichni jí lichotí, jak omládla, že nemá vrásky, ale já si na to nemůžu zvyknout. Pro mě je to babička a ta má přece mít vrásky, jako je máte vy.“
„Ježíšku na křížku, promiňte,“ dodala rychle.
„Neomlouvejte se. Vždyť máte pravdu. Mám je.“
Šárka se na mě hezky usmála a pak spustila:
„Já vím, že to babi sluší. Začala nosit džíny, trička na tělo, zezadu vypadá jak čtyřicítka. Zepředu ji, pravda, prozrazuje krk a taky ruce, ale i tak vypadá skvěle, jenže já se s tím nějak nedokážu vyrovnat. Je těžké říkat jí babi, když sama chce vypadat na čtyřicet a trošku se do toho stylu čtyřicátnic vžívá. Moc jí to nesedí, z mnoha důvodů. Hlavně netuší, co čtyřicátnice zajímá. Taky si teď neudělá na rodinu čas. Začala chodit do posilovny a má nějakou partu, s níž chodí hrát bowling.“
Já jsem se jen usmívala. V duchu jsem téhle babičce fandila. Zároveň jsem rozuměla Šárce. Bylo mi jasné, co jí na babičce vadí a co jí chybí.
„Babička pracuje, nebo je v důchodu?“ zeptala jsem se.
„Je v důchodu, ale přivydělává si. Celý život pracovala jako účetní, někteří klienti po ní chtějí daňová přiznání. Pro babi je to hračka, říká, že si aspoň přivydělá na ty své aktivity.“
„Vlastně byste na ni měla být pyšná,“ napadlo mě.
Šárka se na mě podívala krásnýma hnědýma očima, která nejiskřila, jak bych očekávala od mladé a moc hezké ženy. Měla v nich starost.
„Já vím, však se trochu i stydím, jak jsem sobecká. Chci mít babičku, ne kamarádku. Ona se občas snaží o rozhovor se mnou, který nedává, protože nemá moje zájmy, bohužel ani znalosti. Já vím, že má zase své znalosti a zkušenosti, ale ona dělá, jako by to nebyla pravda. Moc jí to nejde, bavit se se mnou, jako byla v mém věku, hlavně to není upřímné. Myslím, že se mnohdy do takové vitality nutí. Musí ji zmáhat. To přece není normální, aby ji zajímalo to, co mě. To má přece už za sebou, ne?“
„Ale mě taky zajímá spousta nových věcí a co mám za sebou, považuju jen za minulost. Snažím se jít dál. Třeba ráda poslouchám moderní hudbu, snad se i moderně oblékám?“
„To ano, líbí se mi, jak jste sladěná. A že nemáte džínsy.“
To mě pobavilo. Neřekla jsem, že je mám doma. Praktické kalhoty. Nosím je příležitostně. Zas tak pohodlné nejsou. Za pár minut jsem měla vystupovat. Přemýšlela jsem, jak dívku potěšit.
„Máte se s babičkou rády?“ zeptala jsem se.
„Ano, moc. Ale už to není takové jako dřív. To jsem u ní byla na prvním místě. Teď na mě někdy nemá čas. Říká, že se našla se v tom, co teď prožívá. Návrat k mládí… Babi pro mě byla vším a teď…“
„Určitě je i teď,“ řekla jsem. „Jen jí dejte čas, ono ji to omlazování nebude dlouho bavit. Jde to do peněz…“
„Ale ona jich má dost, jak si přivydělává,“ skočila mi do řeči Šárka a mě napadlo, zda ji nemrzí nejvíc to, že babička utrácí za sebe, a ne za ni. Ale to jsem si nedovolila vyslovit. Dodala jsem, že babička brzy najde tu pravou míru jak rychle nestárnout.
„Hlavně ji přejde chuť chodit do posilovny. Ani o nikom v jejím věku, kdo tam chodí, vlastně nevím,“ podotkla jsem.
„No právě, vždy si ji tam představuju mezi těmi mladými a říkám si, jak se tam asi cítí,“ projevila dívka starost, a to se mi líbilo. Má ji opravdu ráda, pomyslela jsem si a dívce jsem předtím, než jsem vystoupila, řekla:
„Snažit se vypadat mladší, na tom není nic špatného. Přijde doba, kdy babička bude zase babička, dejte jí čas a jestli ji máte opravdu tak ráda, snažte se ji pochopit. Chce chytit to, co jí ve skutečnosti uniká“.
Probírala jsem pak téma s přáteli. Někteří byli na straně babičky, jiní na straně Šárky. A já? Chápu obě ženy. Obě touží po pozornosti, každá ovšem jinak.
Říká se, že mládí je stav mysli. Jen by asi mělo platit: Ať jsme mladí, jak chceme – hlavně nezapomenout být tu pro ty, kdo nás mají rádi. A není důležité, kolik nám je let – ale kolik místa v srdci si navzájem necháme.
