Článek
Mám kamarádku, přítelkyni ve věku mé dcery. Říkejme jí Hanka. Poznaly jsme se v období, kdy po ukončení studia nastoupila do svého prvního zaměstnání. VŠ s výtvarným zaměřením. Křehká duše s výtvarným nadáním, založila ateliér, výtvarný kroužek. Portréty, přírodní zákoutí se na mnoha výstavách setkaly s úspěchem. Zatím si maluje sobě a svým známým pro radost.
Po čase se naše cesty rozešly a zase po letech sešly. I s jejím životním příběhem. Hanka si našla přítele, který dosud žil s maminkou. Společné zájmy, cestování, vše zalité sluncem, dítě. Krásná holčička. Co ještě ke štěstí zbývá?
Domácnost s miminkem obnáší také trochu té nepohody, pláč, plínky, chaos a hlavně vzájemnou podporu partnerů. Nestalo se tak. Tatínek nevydržel a maminku i s miminkem opustil. Zpátky ke své mamince. A život plynul dál.
V období necelých dvou let dítěte přišel Hance úřední dopis od okresního soudu. Otec navrhovatel, matka odpůrkyně (už jenom ta slova děsí) ve věci úpravy styku dítěte s otcem. V jednom týdnu návštěva OSPODU a druhý den ráno soudní jednání. Soudkyně, starší dáma, nekompromisně nařídila 3× týdně odpoledne předání dítěte otci. Včetně celého dne 1× za 14 dní. Kojíte? No, to snad už ne, tak přestaňte!! Na kojení můžete docházet do domácnosti otce a postupně od toho upustit. Otec má také svá práva, dítě je tvárné, zvykne si. OSPOD doporučuje. Matka, podepsala jakousi Dohodu, proti které není odvolání. Připravené a rychlé, než se tápající a soudního procesu neznalá matka vzpamatovala, dílo bylo dokonáno. Dobrovolně, soudkyně si udělala čárku. Zkrátím následný kolotoč, dítě na cestách, rodinná poradna, rok a půl docházení, výsledek nula. Terapeuti významně pokyvovali hlavou, vše v zájmu dítěte. Rádoby odborníci na vše. Různé spolky, s prapodivnými přednáškami o důležitosti střídavé péče. To nyní frčí. Matka pod tlakem a psychicky na dně. Plačící dítě, které je pingpongovým míčkem dané situace. Nápor na matku, která vlastně otci brání v jeho probuzeném zájmu a péči. Ona je ta špatná. Kojit nemusíte, dítě pláče kvůli labilní matce, musíte, musíte…. Nikoho nezajímá, že dítě nikdy nebylo déle jak hodinu bez matky, neumí ještě mluvit, nechápe odloučení…. Dítě, předmět. Řeší se práva rodičů.
Mne už nepřekvapuje nic. Za své praxe jsem zažila mnoho prapodivných rozsudků, zrovna jak se asi kdo vyspal. Příklad: „Dítě nikdy nevidělo svého biologického otce, který se právě vrátil z výkonu trestu. V návalu euforie si vzpomněl, že má pětiletou dcerku. Matka dítěte, drogově závislá, porodila další dítě, odešla, a jediný, kdo zůstal, otčím nebohé holčičky, který ji miloval a pečoval od narození. Mladý tatínek zůstal na dvě malé děti sám, jedno vlastní, kojenec, druhé nevlastní. Ze dne na den „sebral“ na základě rozhodnutí soudu biologický otec holčičku a nikdo nevěděl, kde je. Po roce tahanic se dítě vrátilo k otčímovi díky jeho vytrvalosti, ale také proto, že biologický otec přestal mít zájem. Holčička žije v původní rodině s otčímem, nevlastní matkou a dalším dítětem. Jinak nikoho nemá, biologická matka, drogově závislá, rodí a „odkládá“ děti, otec zase někde zmizel. Možná je opět ve výkonu trestu. Nedej, Bože, aby si zase vzpomněli, že mají dítě a soud jim to posvětil. Tak ten kolotoč nastane znovu.“
V šatně mateřské školy je omezený počet míst, nově si střídající rodiče vymáhají místo pro otce a místo pro matku. Běda, když si nebohé dítě vezme rukavice od otce nebo naopak. Navíc šatna není nafukovací.
Ano, dítě je tvárné, ale také v tomto věku si vytváří hodnoty, které ovlivňují celý jeho život. Jedna generace dětí, s cestou od táty a mámy s batůžkem na zádech, rozhodnutím o střídavé péči. Jistota a láskyplné prostředí vzalo za své, dvě domácnosti, táta, máma, noví partneři, děti… Za týden sbal se a jdeš k tátovi, mámě… Upřímně, kdo by to vydržel. Nikdo dosud neví a nezná důsledky, co to dokáže s psychikou dětí. Proč nám narůstá počet dětí a mladistvých se sebepoškozováním, psychickými problémy?
Soudy by měly rozhodovat především v zájmu dítěte. Rozhodující soudce – soudkyně by měli povinně skládat zkoušky z „Vývojové psychologie“ autorky Marie Wagnerové a stála by za to i „Citová deprivace v dětství“ od Langmeiera a Matějčka. Vše v souladu s legislativou, zákony, paragrafy a někde na konci čeká dítě. Nezapomeňte na to, slavní soudci.
Každý z nás zná ze své rodiny, okolí, příbuzných více či méně dramatický příběh tahanic kolem dětí, rozhodování soudů, nad kterými zůstává někdy rozum stát. A děti, které se stávají přímými svědky různých vypjatých situací, nám to jednou „spočítají“.
Holčička mojí kamarádky ve věku tří let nastoupila do mateřské školy, dle soudu navštěvuje tatínka a s batůžkem „cestuje“. Nikdo se jí na nic neptá, její odpovědí na danou situaci je nemoc, pláč a změny chování. To je normální, zvykne si, tvrdí „odborníci“ různých kvalit.
Toto je praxe dnešní doby, vyvážená péče pro co nejmenší děti, pod záminkou konat vše ve prospěch dítěte. Nikdo nebere v potaz jeho vývojové a emoční potřeby, pouto na domov a na primární pečující osobu, dosavadní hodnoty a jistoty, které si utvořilo. Střídavá péče jako spravedlnost pro rodiče, nikoli však pro dítě.
