Článek
V inkluzivní škole se neoddělují děti se speciálními vzdělávacími potřebami od dětí bez nich. V jedné třídě se tak spolu vzdělávají děti zdravotně postižené, nadané, dětí cizinců, děti jiného etnika i většinové společnosti. Pedagog se všem dětem věnuje rovnocenně, nikomu více ani méně. Heterogenní složení kolektivu, kde se každý jedinec stává objektem individualizovaného přístupu, považuje inkluzivní přístup za přínos pro všechny žáky.“ Tolik wikipedie a teorie.
Za vládnutí bývalé ministryně školství paní Valachové jsem měla pocit, že všechny její známé nemohou umístit dvouleté děti do předškolních zařízení a různě „postižené“ děti nikdo nechce do vzdělávacích zařízení různého typu. A tak se děli věci, ze kterých se naše školství nevzpamatovalo dodnes.
V jedné současné třídě (mateřské školy) jsou děti s různými typy poruch chování, mentálního postižení, vývojových poruch, 2 asistentky a 1 plně kvalifikovaná učitelka natolik „vyhořelá“, která se musí poprat nejenom se složením třídy, ale také s různými typy asistentek, které jsou někdy na mentální úrovni základní školy.
V době dost dávné musel mít asistent pedagoga odpovídající vzdělání, trvající roky. Dnes stačí i kurz Úřadu práce, cca 3 měsíce, různé vzdělávací kurzy z Projektů EU, no, asistenti se jen sypou. A tzv. osvědčení také.
A nyní něco ze života. Mám bratrance. Naše matky byly sestry. Vyrůstaly jsme společně na venkově u babičky, všechny víkendy, svátky, prázdniny. Bratranec má vystudovanou matematiku – fyziku Karlova Univerzita, titul RNDr., CSc., obor pro mě vzdálený jako vesmír. Ve čtyřech letech byl jeho nejoblíbenější knihou Atlas světa. Naše dětské hry ho zas tak nezajímaly, ale znal všechny státy, pohoří, hlavní města, řeky…Moudrá babička a moudrá žena, když jsme ho zlobili, říkala: „Jen ho nechte, on z toho vyroste“. Na žebříku si zlomil ruku, při jakémkoliv pohybu kromě čtení knihy, bylo nebezpečí úrazu. Tak jsme ho jako děti nechaly až „z toho vyroste“. Byl prostě jiný a babička nad ním stála jak anděl strážný, jinak by v našem dětském světě na venkově asi nepřežil.
Před vstupem do školy chlapečka poslali do mateřské školy, aby se tzv. socializoval. Vzali mu Atlas světa, nutili do kolektivních a tvořivých her v rámci přípravy do základní školy. Výsledkem byl absolutní odpor k jakémukoliv předškolnímu vzdělávání do dnešního dne. Zbytečná instituce. Naše debaty (já VŠ pedagog předškolního věku) jsou vyčerpávající.
Jak šel čas, kromě toho, že ho hledalo půl města, když se cestou v první třídě „zasekl“ v bývalém FOTO a odborně diskutoval s prodavačem o složení fotoaparátu Flexaret, sešity „odhodil“ do řeky, že je nepotřebuje, celkem zdárně vyrostl. Byl prostě jiný.
Dnes vyučuje matematiku, fyziku na několika univerzitách i zahraniční studenty. Má tři syny, dva vystudovaní inženýři ČVUT, strojař, stavař. Nejmladší je na gymnáziu. Nakonec našel zalíbení i ve vodních sportech. Má své zásady a už nikdy a nikdo ho neuvidí při přijímacích pohovorech na VŠ, protože on by „nepřijmul nikoho“. Tak ho tam raději ani nezvou.
Proč o tom píšu. Dnes by takového chlapečka sledoval tým pediatrů, psychologů, pedagogů, možná i psychiatrů, určitě by získal v rámci inkluze asistenta, byl vypracován Individuální vzdělávací plán. Zákonní zástupci souhlasí a podepisují všechny nesmyslné tiskopisy, a že jich není málo. Pro své „jiné“ dítě chtějí pochopitelně to nejlepší. Otázkou je, kdy tento maraton skončí.
Že se to přehání, víme všichni. Tím rozhodně nechci zpochybňovat péči vážných diagnostikovaných poruch.
Možná by bylo na místě dát na moudrá slova babičky, prosté venkovské ženy: „Nechte je, oni z toho vyrostou !!“
