Článek
Nyní začínám chápat kritiky, kteří mi spílali, když jsem Česko viděl v TOP 16. Ačkoli ještě šampionát nekončí a stále máme šanci na postup, tak takhle špatný tým jsem už dlouho neviděl. Díry mezi obranou a zálohou nás stály zápas proti Jižní Koreji. Kdybych měl zhodnotit zápas proti Jihoafrické republice, tak bych to označil za zbabělý a bázlivý výkon. Našel bych i mnohem horší slova pro tento výkon, ale budu disciplinovaný. Toto nemělo nic společného s fotbalem a naprosto to degradovalo úroveň mistrovství světa ve fotbale.
Šampionát má letos mnoho účastníků, kteří nepatří do nejužší světové špičky. Ale takový Irák i přes prohru 1:4 s Norskem odevzdal na hřišti všechno. Jordánsko prohrálo 1:3 s Rakouskem, ale člověk viděl snahu a boj o tři body. Nebo včera výborně hrající Kongo, které mohlo Portugalce obrat o všechny body. A co vidíme v řadách českých fotbalistů? Nic. Žádná duše, žádné srdce. Dohromady naši hráli s bídou patnáct minut fotbal, jinak to vypadalo jako soubor kluků, co jsou poprvé na hřišti a o fotbale jim řekl soused z paneláku.
Jaké máme šance proti Mexiku? A je oprávněné označení, že jsme nejhorší tým na šampionátu? Sledujte.
Tohle je opravdu fotbal?
S nastavením i občerstvovací pauzou se hrálo nějakých 101 minut. Ze startu jsem měl pocit, že jdeme Afričany umlátit. Vynikající start, pár nedokonalých finálních přihrávek, ale člověk měl aspoň dojem, že na hřišti je úplně jiné mužstvo. Mužstvo, které hraje po zemi, nápaditě, nebojí se hrát. Bohužel tento ráz utkání jsme viděli asi jen deset minut v první půli, pět minut v úvodu druhé půle a pár vteřin v nastavení druhého poločasu.
Co bylo vidět jinak? Hrůza, na kterou budou chtít všichni urychleně zapomenout. Prakticky od desáté minuty jsme bránili náskok 1:0. Namísto toho, aby tým se nebál vyrazit dopředu, nechal Afričany otevřít obranu a potom udeřit, tak k vidění byla pasivita, ze které bolely oči. V prvním poločase ještě dejme tomu, že se něco zvládlo odehrát, ale druhý poločas, to byl krystalický děs. Nákopy na zdařbůh, na ofenzivní polovině hřiště si marně vybavuji, že by si naši dali za sebou pět přesných přihrávek.
Nerozumím tomu, co trenér Koubek zamýšlel, ale zatímco si nejen u mě získal uznání, že posadil konečně Tomáše Součka, tak to dokonale vyvážil tím, že většinu zápasu naordinoval taktiku zaparkovaného pasivního autobusu. Rozuměl bych, kdyby se naši rozhodli jít za vítězstvím stylem Řecka z roku 2004 nebo Chelsea v Lize mistrů v roce 2012. Ale oni alespoň zápasy vyhrávali a ten autobus měl nějaký systém. Tady jsem viděl autobus, který má zadřený výfuk a píchlé všechny pneumatiky. Toto není fotbal a na toto fanoušci nečekali dvacet let.
Levá strana vyhořela
V prvním poločase to ještě bylo obstojné. Alexandr Sojka odehrál velmi dobrý poločas, připsal si asistenci na gól Michala Sadílka a byl jedním z nejlepších hráčů na hřišti za mě. Po změně stran ale jako by mu zkameněly nohy. Během pár minut udělal snad pět zbytečných ztrát a jen díky tomu, že měl za sebou Ladislava Krejčího, nedokázali Jihoafričané srovnat zápas. Proto po zásluze šel dolů a tento krok jsem vítal, že trenérský štáb dobře vyhodnotil situaci.
Jenže to, s čím se vytasil Jaroslav Zelený, to bylo opět na zánět spojivek. Ještě horší výkon, než jaký předvedl Sojka v druhé půli. Zelený ztrácel míče, kromě výborné přihrávky, po které mohl zakončovat Šulc. Ale jinak? Nepřesné centry, mizerná poziční hra a gól padl po útoku z jeho strany. A to ještě měl štěstí, že Krejčí zablokoval šanci Appollise, když na něj Zelený úplně rezignoval po rozehrávce přímého kopu. Zeleného výkon byl zkrátka příšerný a bohužel vyčníval v tom negativním slova smyslu.
Pravý kraj naopak zanechal mnohem lepší dojem. Tomáš Holeš neodehrál vůbec špatný zápas a působil na mě mnohem jistějším dojmem než Štěpán Chaloupek v prvním zápase. Vladimír Coufal sice patří často mezi kritizované hráče, ale i v tomto utkání ukázal, že patří mezi ty lepší borce z našich řad. Ovšem to je jako být jednookým mezi slepými. Nicméně takový výkon předvést proti Mexiku, tak si Alvarado nebo Quinones udělají z hráčů trhací kalendář.
Na jaký zápas se díval Miroslav Koubek?
Asi nejkomičtější vložky se vždy odehrávají u pozápasových rozhovorů, zejména po nepovedených zápasech. Bohužel se nejkomičtější postavou stal samotný kouč české fotbalové reprezentace Miroslav Koubek. Podle něj hráči nechali na hřišti všechno a to je někdy víc než samotné vítězství. A že není důvod hodnotit zápas negativně.
Trenére, toto opravdu myslíte vážně? Vybavuje se mi díl Tiki-Taka v době Berbrovy korupční aféry, že jste jako trenéři strkali hlavu do písku. A tady vidím úplně totéž. Nikdo nechce, aby trenér hráčům nadával vulgárně nebo aby vulgárně hodnotil jejich výkon. Ale pojmenovat věci pravým jménem není žádný zločin. A pokud se toto trenéru Koubkovi líbilo, tak co potom chce uhrát proti Mexiku? Člověk pak má pocit, že hráči přijeli na dovolenou a ne něco dokázat.
Alibisticky pak vnímám i pozápasové rozhovory Ladislava Krejčího a Michala Sadílka. Sadílek mě překvapil tím, když řekl, že to nebyla pasivní hra, ale dobře seskládaná obrana. Jenže ta pasivní hra byla, i když naši byli chvíli na míči, to chtěli bránit sami sebe? U Ládi Krejčího mě pak překvapilo, když řekl, že týmu došly síly. No, když je k vidění pasivní hra bez míče, stojíte před vlastní bránou a necháváte hrát soupeře, tak ty síly rychleji dochází. Ale to si mančaft musí uvědomit sám.
Viděli jsme nejhorší zápas na šampionátu
Tohle byl zápas, který naprosto degradoval úroveň mistrovství světa ve fotbale. Viděli jsme jeden tým, který hrál patnáct minut a pak stál před vlastní bránou, zatímco druhý tým byl více na míči a vestoje bez pohybu si přihrával. Tohle nebyl fotbal, ale plácaná, která znechutila radost z fotbalu. Naši měli jediné štěstí a to v tom, že Jihoafričané předvedli také příšerný výkon. Který ovšem jim stačil proti nám na bod.
Proti Mexiku budu Čechům bez debat fandit. Zanevřít na český národní tým, to jsem neudělal nikdy, ani když naše trénoval kritizovaný Michal Bílek nebo Karel Jarolím, který byl učiněný kozel zahradník v reprezentaci. Ale tohle byl prostě hnus, s prominutím. Ani jeden z týmů nemá na šampionátu co dělat. Dostali se sice na šampionát spravedlivě, přes kvalifikaci, případně baráž. Tohle nikdo nám ani Jihoafričanům vzít nemůže. Ale tyto dva celky nepřijely zřejmě hrát fotbal. Protože jejich výkony s fotbalem nemají nic společného.
Máme tady takové déjà vu z roku 2006, kdy po katastrofálním výkonu jsme podlehli Ghaně 0:2. S tím rozdílem, že jsme alespoň zvládli po solidním výkonu vyhrát první zápas nad USA 3:0. Tak snad proti Mexiku přestaneme hrát fotbal, ze kterého bolí oči a konečně uvidíme odvážný tým po celých 90 minut. Mexiko je sice doma úplně jiné, ale nezvládá klíčové třetí zápasy. Díky toho šli na Brazilce v osmifinále v roce 2018 anebo skončili ve skupině v roce 2022. V roce 2010 podlehli v posledním utkání Uruguaycům, čtyři roky předtím pak podlehli v zápase o první místo Portugalcům. A vždy z toho byl konec v první fázi vyřazovacích bojů.
Tak se modleme, ať to vypadá jinak. Protože fanoušci nečekali dvacet let na národní ostudu, ale na fotbal.
Zdroje
Livesport statistiky
sledování zápasu Česko - JAR
MS ve fotbale 2026 - statistiky, zápasy
