Článek
Český fotbal aktuálně bojuje s nejhorší krizí, která tady kdy byla. A může za to především propadák národního týmu na světovém šampionátu. Hráči předvedli tragické výkony, systém byl naprosto příšerný a namísto toho, abychom si nalili čistého vína, vidíme jen alibismus, výmluvy a slyšíme věci, ze kterých se tak maximálně zvedá žaludek. Reprezentační kariéru ukončili Tomáš Holeš, a především Patrik Schick, u kterého se nelze divit, že k takovému kroku sáhl. Zároveň ukázal svým komentářem ke konci, že umí pojmenovat věci pravým jménem a toto rozhodnutí bylo zapříčiněno frustrací z celé reprezentace.
Už jsem toto téma nakousával po výbuchu našich s Mexikem, nicméně dynamika událostí posledních dní ukázala, že náš fotbal je v totálním rozkladu. Že skončil jako trenér Miroslav Koubek, je vítaný krok, protože ačkoli se dostal národní tým na mistrovství světa, už jen průchod baráží byl spíše dílem náhody než geniality. Koubek na mundialu totálně vyhořel, takticky nezvládl ani jedno utkání, čachroval podivně se sestavou a vrcholem byly jeho další vyjádření. Ať už to bylo ohledně nenasazení Huga Sochůrka nebo údajné únavě Denise Višinského, který proti Mexiku byl naším nejlepším hráčem.
Co by se muselo v českém fotbalu změnit? Kdo všechno by měl vyvodit odpovědnost? Proč tohle bude těžký úkol i pro ministra Borise Šťastného? A svítí vůbec pro český fotbal světlo na konci tunelu? To si řekneme v dnešním článku.
Pavel Nedvěd i David Trunda by měli dát funkce k dispozici
Ačkoli Pavla Nedvěda obdivuji jako hráče, co dokázal, tak jako funkcionář totálně hoří. O jeho pověsti jsme si mohli domyslet leccos, když propukla naplno aféra, kdy jako viceprezident Juventusu Turín falšoval účetnictví. Ovšem ani na pozici generálního manažera české reprezentace to nebyla úplná hitparáda. Systém českého fotbalu se nezměnil, reprezentace hrála stále jako by se jí hrát ani nechtělo a nyní je český fotbal v mnohem horší pozici než třeba před deseti lety. Proč?
Je to jednoduché. Zatímco v temné dekádě mezi lety 2011-2020 byl potenciál v hráčích stříbrné dvacítky z roku 2007 nebo stříbrné a bronzové devatenáctce z let 2011 a 2017, teď je ta reprezentace vybrakovaná. Reprezentace by chtěla restart, začít s novými hráči, ale není odkud brát. Hráči jako Sochůrek, Panoš nebo Kričfaluši jsou více než kvalitními hráči, ale nejsou produktem skvělého systému. Navíc se jedná o jednotlivce, typologicky odlišné hráče, kde by musel být sofistikovaný systém ušitý na míru.
Co je však tragédie, tak jsou právě ona vyjádření Nedvěda a Trundy. Jak může, proboha, Pavel Nedvěd říct, že jeden bod a skóre 2:6 bylo naše maximum? Pochopil bych to, kdyby to bylo ve skupině s Francií, Norskem a Senegalem, ale ne v této skupině. Náš tým má v kádru borce, co hrají i v zahraničí a na domácí scéně rovněž nepředvádí zlé výkony. Koreu, JAR i Mexiko jsme měli vyškolit, jenže to by se musel hrát fotbal, a ne tato plácaná. Předseda FAČR David Trunda pak řekne, že úspěch byl vlastně už postup na mistrovství světa. Jenže to bychom mohli říkat, kdybychom byli fotbalově na úrovni Lucemburska. Postup na šampionát by měl být vždy ten nejnižší cíl. Ostuda, jakou naši předvedli, svět neviděl a oprávněně se jim dostalo kritiky.
Reformní krok číslo 1: Povinné kvóty na mladé i české hráče
Teď abyste mě nechápali špatně, rozhodně nejsem proti tomu, aby v české lize hráli zahraniční hráči. Anebo aby hráči ze zahraničí byli naturalizováni, aby hráli v české reprezentaci. Problém vidím úplně někde jinde. Česká mentalita je taková, že hráč je podle expertů ještě v 23-25 letech velmi mladý a talentovaný a vlastně má ještě čas na to hrát. A není to jen na profesionální úrovni, ale i na té amatérské. Jinde už kluci v 19-20 letech hrají prim ve svých klubech a posléze i v reprezentaci. Kdo byl jinak u nás nejmladší hráč v sestavě, co odehrál nadpoloviční porci minut? 23letí Hložek s Višinským. Jinak nikdo.
Ovšem tohle je zásadní chyba systému. Chybí nám mladí hráči, kteří namísto toho, aby získávali herní praxi ve svých klubech, tak buď jsou zavření v druhé lize, v rezervě anebo chodí co půl roku nebo co rok po hostováních. Učebnicový příklad je pražská Slavia. Kdybychom měli sečíst všechny hráče, co má na hostováních, na které má předkupní právo nebo klauzuli o zpětném odkupu, tak tu pomalu máme šest desítek hráčů v kádru. A mnoho talentovaných hráčů má v rezervním týmu. A tady se dostáváme k jednomu z kamenů úrazu.
Slavia namísto toho, aby dala šanci svým mladíkům, posílá je všude možně po klubech. Utrácí desítky milionů korun za hráče jako Ouma, Teah, Sanyang, Sosseh a další, kteří stejně paběrkují, ale jen kvůli vysoké cenovce jsou v hierarchii výše než mladý český hráč. Tohle je velmi negativní Diouf efekt, kdy Slavia jede vyloženě byznys model, že z každého mladého Afričana udělá nového Dioufa, kterého prodá za obří peníze do zahraničí. Takový Dominik Pech se jevil jako jeden z obrovských talentů a po nadějném rozjezdu nedostal ve Slavii čichnout dál. Proto vzal zavděk nabídce z Young Boys Bern, kde jeho talent vzkvétá i nadále.
Proto by se měli pánové na FAČR zamyslet, zdali nepřistoupit na velmi silný reformní krok, kdy by byla povinná kvóta například 75 % českých hráčů v základní sestavě i na lavičce a třetina z nich mladší 21 let. Protože upřímně, nejsem přesvědčen o tom, že by se mezi mladými hráči nenašel nikdo, kdo by byl lepší než předražené pozlátko sedící na lavičce nebo paběrkující v rezervě. Vždyť jen loni ze 492 hráčů Chance ligy bylo hned 191 hráčů ze zahraničí! Aspoň se řídím daty Transfermarktu. A když vezmu i přestupní flopy jako Krasniqi (Sparta), Prekop (Slavia) nebo Ricardinho (Plzeň), tak tím méně jsem přesvědčen o tom, že by mladí čeští hráči nebyli lepší než tito hráči. Je to kontroverzní, ale potřebný krok, pokud český fotbal má v budoucnu něco ještě znamenat.
Reformní krok číslo 2: Nehrajte na tabulky, výsledky a klientelismus!
Obrovský problém už od nejmenších kategorií je ten, že se nedbá na rozvoj malých a mladých hráčů. Od počátku se jede na výsledky, hra na jistotu a tím pádem potom chybí technická i mentální vyspělost. Trenéři žákovských kategorií se pak s arogancí sobě vlastní prsí nad ostatními, že jejich kluci vyhráli 1:0 nad soupeřem, ale s fotbalem toho mělo společného pramálo. Namísto rozvoje všech hráčů je tady stále klientelismus, kdy si trenéři vybírají své oblíbence dle toho, jak jsou bohatí rodiče nebo jak moc jim rodiče podlézají. A tím pádem jsou pak často upozadění i kluci, kteří mají vyšší fotbalovou kvalitu než zmínění oblíbenci.
Mnohem větší problém pak vidím právě v těch zmíněných výsledcích a hře na jistotu. Protože co vidíme od těch nejmenších a táhne se to pak jak červená nit do vyšších kategorií? Namísto toho aby třeba obránce se nebál potáhnout míč, udělat kličku, zahrát riskantnější přihrávku, tak vidíme opak. Přihrávka zpátky k brankáři, který to nakopne někam pryč anebo sám obránce to nakopne někam pryč a on si někdo ten balon najde. Nehraje se tvrdě do těla, protože česká mentalita je taková, že při sebemenším kontaktu už se řve o faul anebo se jde oplácet faulem, čímž se zbytečně vyhrotí celá hra a namísto fotbalu už sledujeme pravou kopanou. A tak se moc raději do těla nehraje, protože přece by to rozjitřilo emoce.
Absolutní tragédie je to pak v záložní a ofenzivní fázi. Nemáme hráče na křídlech, na stranách anebo na podhrotové pozici, kde by byli schopni hrát jeden na jednoho. Kde by si pokryli míč a hledali rozběhnutého útočníka. Co vidíme namísto toho? Hráč má balon v ofenzivní třetině hřiště, vidí proti sobě dva hráče a nedojde si pro faul. Nezkusí nasadit těm dvěma klukům kličku, čímž by je vyřadil ze hry. Nepřenese hru nebo nevymyslí progresivní přihrávku na nabíhajícího útočníka či hráče z druhé vlny. Ne, hraje se to dozadu, kde si obránce podrží míč, soupeř se stihne zkonsolidovat vzadu a pak se zase hraje stojící fotbal.
Útočníci nejsou schopni podržet balon, ukázat ostré lokty v soubojích v rámci mantinelů. Záložníci nejdou do mezihry, nepustí si míč mezi nohama přes obránce, neudělají otočku směrem k bráně nebo k rozbíhajícímu se křídlu. Ne, sledujeme pomalý statický fotbal, kde to kluci budou raději plácat vzadu, než aby, nedej bože, se zapojili do útoku a šli do přečíslení. A to vše právě začíná od těch nejmenších kluků, kde jistota a výsledek jsou primární. A rozvoj hráčů je až někde druhořadý. Pak se nemůžeme divit tomu, že kluci v reprezentacích vypadají jako znudění panáci, kteří neudělají jediný vířivý pohyb. Bodejť, když jsou takto naučeni z českého fotbalového systému.
Reprezentaci by měl převzít Martin Svědík, co Holoubek jako šéftrenér mládeže?
Upřímně stále nechápu, proč tento trenér vlastně ještě u reprezentace není. Kdekdo říká, že Svědík není zase takový zázrak, jak každý vykládá. Ale tento trenér za mě je mužem číslo jedna pro reprezentaci. Vytáhl do druhé ligy Pardubice, trénoval Baník Ostrava v jeho těžkých časech a vytáhl ho na pátou příčku. Do poslední možné chvíle se snažil udržet v lize i nekvalitní kádr Jihlavy. Se Slováckem nakoukl do evropských pohárů. A nyní vrátil Zbrojovce Brno prvoligovou příslušnost, se kterou naprosto suverénně ovládl druhou nejvyšší soutěž.
Svědík je progresivní kouč, který si zakládá na zajištěné obraně a rychlém přechodu do útoku. Týmy Slovácka a Zbrojovky Brno se pod ním prezentovaly či prezentují velmi líbivým fotbalem a Svědík navíc má výborný reaktivní přístup k zápasu. Otázka je, zda-li ho vedení českého fotbalu osloví a pokud ano, tak zda-li opustí lukrativní pozici, kterou ve Zbrojovce má. A otázka je, zdali by on sám si uměl představit vést reprezentaci, protože to je úplně jiné kafe než klubová scéna. Ale jeho si u reprezentace umím představit, na rozdíl od takového Jindřicha Trpišovského.
Změnit by se za mě měl i post šéftrenéra mládežnického fotbalu v České republice. Tím je zatím Miroslav Beránek, ale za mě tento trenér není někým, kdo by měl mládež posunout. Naopak mi je velmi sympatický David Holoubek, který s mladými hráči umí velmi dobře pracovat. Zajímavé by bylo i jméno Davida Střihavky, který má úspěchy v druhé lize, v Pardubicích bohužel dojel na to, že jeho hráči neuměli dát gól ani z nejvyloženějších šancí. A špatnou volbou by nemusel být ani Jan Jelínek nebo Marek Jarolím, kteří sice mají své posty v klubech (Slovácko, Arka Gdynia), ale pokud bychom se měli zaměřit na moderní a mladé trenéry, tak jsou oni dva další volbou v pořadí.
Stále žijeme v roce 2004. Dvacet let hned nedoženeme
Co je obrovským problémem, tak je i to, že žijeme stále mentálně v roce 2004, kdy gradovaly úspěchy a forma zlaté české generace. Jistě, je super vzhlížet k ikonám jako Nedvěd, Baroš, Koller, Čech nebo Jankulovski, ale namísto toho, abychom tady vychovávali hráče jim podobným, tak máme takové to komunistické myšlení, kdy s nostalgií vzpomínáme na dobré časy. A žijeme v minulosti, nikoli v přítomnosti. Ano, toho času, mezi roky 1996-2004 jsme byli skutečně jedním z postrachů favoritů. A to i přes paradox, že v té době jsme se nedostali na mistrovství světa ve fotbale, to až dva roky po bronzovém mistrovství Evropy.
Jenže oproti Belgii, Švýcarsku nebo skandinávským zemím jsme neinvestovali do fotbalové infrastruktury. Naopak, srážely nás korupční kauzy, ať už to byly kauzy okolo Ivana Horníka, Romana Berbra či Miroslava Pelty. V Belgii například vznikl po neúspěších projekt Futures, který vygeneroval borce jako Kevin De Bruyne nebo Dries Mertens. Tento projekt do vlastní podoby transformoval slavný Anderlecht, který pro změnu díky Purple Futures projektu vygeneroval hráče jako Vincent Kompany, Romelu Lukaku nebo Youri Tielemans. Švýcaři pak perfektně integrovali migranty z balkánských a jiných zemí do centralizovaného systému, který je dnes jeden z nejlepších na světě. A proto jsou oporami jejich národního týmu hráči jako Vargas, Granit Xhaka, v minulosti takto váleli Gökhan Inler nebo Blerim Džemaili.
Samostatnou kapitolou jsou potom severské státy, které odjakživa byly brány jako týmy, které hrají vikingskou hru. Takže tvrdá a pevná obrana, techniky málo. A to se díky investicím do sportovních hal, vyhřívaných či umělých trávníků změnilo. Švédové navíc po vzoru Švýcarska dobře integrovali do systému hráče, kteří přišli do Švédska z cizí země. Proto dnes se nemůžeme divit tomu, jaké jméno mají v Evropě hráči jako Viktor Gyökeres, Erling Haaland, Martin Ödegaard nebo Alexander Isak. Anebo, že tyto státy generují talenty jako Antonio Nusa, Oscar Bobb, Lucas Bergvall nebo Yasin Ayari. Tohle jsme totálně zaspali a ztrátu těchto dvaceti let během roku či dvou fakt nedoženeme.
Sportovní infrastruktura bude obrovskou výzvou pro ministra Borise Šťastného
Všechno zlé může být pro něco dobré a týkat se to může i České republiky. Ministr sportu Boris Šťastný tak může ukázat, že není jen trafikantem ve vládě anebo propagátorem chůze po schodech. Jako ministr sportu teď má před sebou velmi těžký úkol a to obnovit důvěru v český sport. Protože to je teď nyní i velmi silně politickým tématem a ministr sportu nemá před sebou jen agendu duševního zdraví. Ačkoli snad každé odvětví u nás má svou asociaci, ministr sportu je teď tím hlavním nadřízeným.
Šťastný by měl přijít s plánem investic do sportovní infrastruktury v České republice. Tím, že se ve fotbale obecně točí nejvíce peněz, měl by být tento sport hlavní prioritou. Hlavní, ne jedinou. Výstavby sportovních hal, investice do trenérů, do mládeže, nastolení nějakého projektu, který by vygeneroval budoucí hvězdy světového fotbalu. A nejen fotbalu, konečně by se mohla dát do chodu i roky slibovaná rychlobruslařská hala. A to se bavím jen v nějakém základu o infrastruktuře, kde investice do ní by měly být ve Šťastného zájmu. Stejně jako investice do mládežnických akademií.
Výchova a implikace znalostí do praxe, to je potom věc druhá. Jak sportovní asociace, tak i samo ministerstvo, by měly vyvinout maximální úsilí o to, aby trenéři se jezdili vzdělávat do zahraničí a tam se učili sportovní řemeslo. Sledovat zažité zvyky, zanalyzovat data a z toho vytvořit jeden velký projekt, který posune nejen český fotbal, ale český sport obecně k lepšímu. Tak pane ministře, máte před sebou hozenou rukavici. Zvednete ji anebo ji necháte ležet?
Závěr: Český fotbal je v rozkladu a potřebuje skutečnou revoluci
Anebo novou Fevoluci (projekt, jejíž tváří byl Vladimír Šmicer)? Říkejte tomu, jak chcete, každopádně vidíme, že český fotbal je v totálním rozkladu. Nedivil bych se, kdyby v nejbližších dnech s reprezentací skoncovali další hráči. Například takový Vladimír Coufal či Vladimír Darida, který už jednou dal reprezentaci vale. U Coufala navíc ten konec v reprezentaci šel cítit už v pozápasovém rozhovoru po Mexiku, kdy řekl, že to je jeho první a poslední světový šampionát. Daridovi navíc bude 36 let, a i jeho kariéra už dlouhého trvání mít nebude.
Český fotbal potřebuje opravdovou revoluci. A buďme rádi, že se nepostoupilo. Souhlasím s tím, co řekl Zdeněk Folprecht na DVTV. Kdyby se postoupilo mezi TOP 32, tak všichni se poplácají po ramenou, jak to zvládli a jak to byl skvělý šampionát. A jediný rozdíl by byl ten, že s tím příšerným fotbalem bychom se štěstím se dostali dál. Změnit se musí výchova, změnit se musí složení týmů, změnit se musí všechno. Aktuální systém není uzpůsoben tomu, aby dokázal hrát dlouhodobě pozitivní roli na evropské úrovni, ne tak ještě na světové.
Pokud ani teď vedení českého fotbalu neudělá razantní kroky, už je asi neudělá nikdy. A chlácholit se tím, že se udělala razie při korupční kauze a postoupilo se na mistrovství světa, to opravdu nejsou pilíře, které by ukazovaly fungující systém. Naopak, ten bod číslo 1 ukazuje prohnilost toho systému. Proto je třeba tady skutečná Fevoluce, jak to tehdy nazval Šmicer a lidé okolo. Podívejme se pravdě do očí, bouchněme do stolu a přijďme s razantním opatřením. Nečekejme na to, jak dopadne Liga národů, kde jsme už teď odsouzeni k pořádným debaklům. Začněme hned překopávat vše od základů.
Jinak ty fotbalové ostudy budeme sbírat neustále, a ještě mnoho let poté.
Zdroje
Trenéři reprezentace končí přibití na kříži, říká Maier. Koho by vybral po Koubkovi? - Eurofotbal.cz
Livesport statistiky
Transfermarkt
