Článek
Jean Reinhardt se narodil 23. ledna 1910 v romském karavanu poblíž belgického městečka Liberchies. Dnes by se tedy dožil 116 let. Jeho rodina patřila k Manouche, kmeni kočovných Romů, kteří se už po staletí protloukali západní Evropou jako hudebníci, akrobaté a řemeslníci. Malý Jean dostal od svých lidí přezdívku Django – údajně romsky „Bdím“, a s touto identitou žil až do konce svých dní. Navzdory pozdější slávě zůstal v srdci vždycky tím, čím se narodil: tulákem, který shodou okolností geniálně hrál na kytaru.
První nástroj, který Django vzal do rukou, byly housle. Pak přišlo banjo. A teprve nakonec kytara, nástroj, který z něj udělá legendu. V osmnácti letech už byl známým muzikantem pařížských kaváren a tanečních sálů. Pak přišla katastrofa.
V listopadu 1928 zachvátil Djangův karavan požár. Popáleniny byly tak vážné, že lékaři pochybovali, zda vůbec přežije. Přežil, ale zaplatil vysokou cenu. Jeho levá ruka zůstala znetvořená, prsteníček a malíček prakticky nepohyblivé. Konec kariéry, řekl by kdokoli. Django ne. Během rekonvalescence si vyvinul zcela novou techniku hry. Dvěma funkčními prsty a palcem vytvořil styl, který dodnes nikdo plně nenapodobil. Nemohoucnost přetavil v výsostnou originalitu.
Z pařížských kaváren na vrchol
Třicátá léta minulého století patřila v Paříži jazzu. Do města přicházeli američtí muzikanti, v klubech zněl Louis Armstrong, Duke Ellington, brilantní duet houslí Joea Venutiho a kytary Eddieho Langa. Django to všechno vstřebával jako houba. Spojil americký swing s romskou hudební tradicí, s musettem pařížských tanečních sálů, s melancholií svého kočovného národa. Vznikl zcela nový žánr: gypsy jazz, někdy nazývaný jazz manouche nebo gypsy swing.
V roce 1934 založil Django společně s houslistou Stéphane Grappellim legendární Quintette du Hot Club de France. Nikdo nic podobného neslyšel. Skladby jako Minor Swing, Nuages nebo Djangology se staly jazzovými standardy. Django neuměl číst noty, ale jeho improvizace předběhly dobu o celá desetiletí.
Během německé okupace Francie se Django ocitl ve smrtelném nebezpečí. Romové byli systematicky vyhlazováni (odhadem 600 tisíc až 1,5 milionu) jich zahynulo v koncentračních táborech. Django měl štěstí. Němečtí důstojníci jeho hudbu milovali natolik, že ho nechali hrát. Složil v té době svou nejslavnější skladbu Nuages, v níž zachytil smutek okupované Paříže a zároveň naději, že mraky jednou odplují.
Po válce krátce koncertoval v Americe s orchestrem Duke Ellingtona, experimentoval s elektrickou kytarou, hledal nové zvuky. Pak náhle, v květnu 1953, zemřel na mozkovou mrtvici. Bylo mu pouhých 43 let.
Swingové srdce české trampské písničky
A tady by příběh mohl končit jako životopis vzdáleného génia. Jenže nekončí. Djangův odkaz totiž pronikl i do české kotliny, a to způsobem, který by belgického tuláka možná překvapil. Český tramping, ta zvláštní směs americké romantiky, lesní svobody a kamarádství, si totiž ze swingu vzal to nejlepší.
Trampská hudba vznikala od dvacátých let jako spontánní lidová zábava u táborových ohňů. Z jednoduchých kovbojských písniček se postupně vyvinula do sofistikovanějších forem. A právě swing, ten svobodný, houpavý rytmus, do ní vstoupil jako zjevení.
Bratři Wabi a Miki Ryvolové, legendární dvojice z osady Zlatý klíč, to vyjádřili přesně: „Byli jsme odjakživa švihnutí hlavně swingem.“ Jejich skupina Hoboes, vzniknuvší na začátku šedesátých let, přinesla do trampské písně swingové harmonie, propracovanější aranžmá a rytmy, které sami nazývali „tempo di vlak“ nebo „tempo di beguine“. Ortodoxní trampové nejdřív kroutili hlavou. Kdo to kdy slyšel, gibsonky u ohně! ale brzy se nechali přesvědčit. Písničky jako Bedna vod whisky, Mrtvej vlak nebo Země tří sluncí zlidověly a zpívají se dodnes.
Brněnská stopa
Zvláštní kapitolu tvoří Brno. Moravská metropole má ke swingu vztah téměř rodový. Od roku 1940 tu působil legendární Orchestr Gustava Broma, jeden z nejlepších evropských big bandů. A tato swingová tradice se promítla i do brněnského trampingu.
Brněnští písničkáři, jako Rolf, Joe Jégr, Čiča, nebo Pedro, přinášeli, nebo ještě stále přinášejí, do trampské muziky swingové prvky s přirozeností místních patriotů. Wabi Ryvola prý jednou prohlásil, že kdyby se měl znovu narodit, tak v Brně, protože „brňáci hrají moje písničky tak, jak se má“. A právě gipsy swing zní v brněnských trampských písních (například T.E. band, projekty Sira s Jordánem, Janou „Zuzkou“ Radovou, i dalších) nejsilněji.
A tak se kruh uzavírá. Django Reinhardt, romský tulák z belgického karavanu, který nikdy nenavštívil Čechy, inspiroval generace hudebníků po celém světě, včetně těch, kteří si o víkendech sedají k ohňům v údolí Bílého potoka nebo na Jihlavce. Když dnes zazní u táborového ohně swingový akord, když kytara rozezní synkopovaný rytmus a hlasy se spojí v mnohohlasém zpěvu, je v tom kousek Paříže třicátých let, kousek romské melancholie, kousek oné nezkrotné svobody, kterou Django ztělesňoval.
Muže, který přicházel zdaleka a nesl s sebou kytaru…
