Článek
Jmenuji se Konrád Fassbaum. Býval jsem studentem v Altdorfu, kde jsem studoval jazyky starověkých civilizací, dialekty elfů i hrubé řeči barbarů. Můj talent byl nadpřirozený, dar čtvrtelfa po matce půlelfce, který mi umožňoval vstřebávat nové jazyky nesmírnou rychlostí.
Stačilo slyšet pár vět nebo pročíst zlomek textu a už jsem chápal gramatiku, slovní zásobu i nuance. V Altdorfu jsem se naučil základy ogrštiny z prastarých svitků v univerzitní knihovně, kde se skrývaly zápisy o kmenech z Východních hor. Tehdy jsem to považoval za kuriozitu. Nikdy jsem netušil, že mi to jednou zachrání život.
Příběh začal v Nulnu, kam jsem se vrátil po letech v Altdorfu, abych žil jako básník. Psal jsem verše pro měšťany, kteří si mysleli, že kulturu lze koupit za stříbrné. Zpíval jsem v hostincích, kde mě odměňovali pivem a občas měďákem. Byl jsem nikdo. Krásný nikdo s ostrým jazykem a prázdnými kapsami.
Pak jsem potkal Elisu Eisenhauerovou.
Byla dcerou Magnuse Eisenhauera, zbrojního magnáta, jehož děla bouchala na bitevních polích po celé Říši. Setkali jsme se náhodou v hostinci U Černého Děla, kde jsem recitoval verše o lásce a válce. Seděla v koutě, zahalená do pláště, aby unikla otcově bdělému oku. Její oči, modré jako Reik v létě, se upřely na mě. Po vystoupení přišla, šeptala, že má slova hřejí duši v tomto městě kouře a kovu.
Naše romance byla bouřlivá a zakázaná. Scházeli jsme se v temných uličkách Nulnu, v opuštěných skladištích plných prachu a ozvěn. Milovali jsme se pod hvězdami, které pronikaly skrz děravé střechy. Já jí recitoval verše v elfštině o věčné lásce, která překoná i Chaos. Ona mi vyprávěla o otcově říši zlata a oceli, o tom, jak ji dusí jeho ambice, jak ji chce provdat za bohatého továrníka.
Naše noci byly plné vášně i strachu. Jednou jsme se schovali v jeho vlastním paláci, v zahradě pod oknem její ložnice. Milovali jsme se tam, zatímco hlídky procházely kolem. Byla to šílenost, ale láska nás oslepila.
Pak přišlo prozrazení. Jeden z Magnusových sluhů nás spatřil. Otec zuřil. Elisa byla jeho poklad, ne pro chudého básníka. Poslal lovce, nejdřív jednoho, pak víc. Věděl jsem, že mě chce mrtvého. Utíkal jsem temnými uličkami Nulnu se zápisníkem přitisknutým k hrudi, plným veršů pro ni. Přelezl jsem městské hradby a zmizel v noci. Elisa zůstala, slíbila, že se setkáme znovu, ale já věděl, že to je konec.
Utíkal jsem na východ. Vždy na východ. Pryč od Říše, pryč od civilizace, pryč od všeho, co jsem znal. Přes Světokrajné hory jsem se skrýval před loupežníky. Tam mi talent na jazyky poprvé pomohl. Slyšel jsem jejich dialekt, směs reikspielu a kislevitského, předstíral jsem, že jsem jeden z nich. Mluvil jsem jejich slangem, přesvědčil je, že jsem ztracený obchodník, a nechali mě jít za pár měďáků.
Pak přišly Temné země. Popelavé pláně, kde vzduch byl hustý sírou a obloha věčně šedá. Šel jsem tak dlouho, až mi boty shnily a nohy krvácely. Jedl jsem kořínky a pil z kaluží. Zhubl jsem tak, že žebra vypadala jako klávesy varhan. V Temných zemích jsem prožil dvě smrtící dobrodružství, která mi zachránil jen můj dar.
První bylo setkání s hobgobliní bandou poblíž Zharr-Naggrundu. Byl jsem unavený, bloudil v popelu, když mě obklíčili. Jejich řeč, hrubá, plná sykavek a chrchlání, byla mi povědomá z altdorfských knih. Naučil jsem se ji rychle, poslouchal jejich hádky. Předstíral jsem, že jsem posel od jejich náčelníka, mluvil jsem jejich slangem o velkém Waaagh a slíbil zlato. Zmatení mě propustili, mysleli si, že jsem nějaký šílený šaman. Utekl jsem, ale s novým nožem, který jsem jim ukradl.
Druhé dobrodružství přišlo u vyschlého řečiště, kde se prach vířil jako duchové mrtvých. Byl jsem schovaný za skalním výběžkem, když jsem zaslechl hádku. Tři muži, drsní a ozbrojení, seděli u ohně. Lovci odměn, žoldáci s tvářemi plnými jizev a očí plných chamtivosti. Mluvili drsným dialektem Stirlandu, nosovým a tvrdým, plným slov jako verflucht a blutig, která se valila z jejich úst jako bahno z řeky.
Nevěděli, že jim rozumím, že můj elfí sluch a dar mi umožnily vstřebat jejich řeč během chvíle. Dozvěděl jsem se, že hledají básníka z Nulnu. Mě. Popsali mě do detailu: štíhlý, s tmavými vlasy, uprchlík před Eisenhauerem, s odměnou na hlavě, která by je udržela v opilosti na měsíce a měsíce.
Neutíkal jsem. Místo toho jsem se nadechl, upravil plášť a vyšel k nim do světla ohně jako poutník. Promluvil jsem jejich přízvukem, tvrdým, nosovým, přesně tak, jak mluvili oni. Verflucht, kluci, co tu děláte v téhle díře, zeptal jsem se, jako bych byl starý kumpán z hostince v Sylvánii. Zarazili se, ruce na zbraních, ale moje slova je zmátla. Tvrdil jsem, že jsem viděl hledaného muže zabitého mutanty o dva dny dříve na severu. Popsal jsem falešné tělo: štíhlé, tmavé vlasy, roztrhané, s ranami od chapadel a zuby Chaosu, blutig a rozházené jako po řeznickém večírku. Použil jsem jejich slang, verflucht mutanty, kein Glück pro nás, aby to znělo pravdivě. Popsal jsem zranění do detailu: hruď roztrhanou, oči vyklované, zápisník spálený v ohni.
Uvěřili tomu, protože to znělo jako jejich svět plný hrůzy a smrti. Pokrčili rameny, zakleli na Eisenhauera a jeho zlato a odešli opačným směrem. Tehdy jsem poprvé pochopil, že jazyk je víc než nástroj. Je to maska, štít, zbraň, která mění realitu slovy.
V ogřích horách
Ogří hory mě přivítaly mlhou a tichem. Ticho bylo horší než jakýkoli hluk. V Nulnu jsem byl zvyklý na rachot kovářských kladiv, na dělové výstřely z testovacích střelnic, na křik prodavačů na trhu. Tady nebylo nic. Jen vítr a občas zvuk, který mohl být vlkem. Nebo něčím horším.
Našli mě třetí den v horách.
Ležel jsem pod převisem a snažil se usnout, když země začala dunět. Pravidelně, těžce, jako srdeční tep obra. Nejdřív jsem myslel, že je to zemětřesení. Pak jsem ucítil ten pach.
Představte si nejhorší hostinec v Nulnu. Zadní místnost, kde se vyhazují zbytky jídla. Maso týden v létě. Vynásobte deseti, přidejte mokrou psí srst a kyselý pot. To byl pach ogrů. Přicházel dřív než oni.
Vykoukl jsem zpoza kamene a spatřil je. Snad dvacet postav, ale připadalo mi to, jako kdyby se na mě valila celá armáda Chaosu. Každý vysoký jako dva muži, široký jako tři. Šli průsmykem v řadě, těžkým krokem, se zbraněmi, které bych nedokázal zvednout. Někteří v kusech plechu jako zbroj, jiní napůl nazí, kůže zjizvená jako kůra.
Vpředu kráčel ten největší. Nesl gigantické kladivo jako by to byla hůlka. Těžkou zbroj na ramenou zdobily lidské kosti. Tvář plná jizev, zuby, oči kruté jako u prasete.
Ale viděl jsem jen to, co držel v druhé ruce. Lidské tělo, vysušené, svraštělé jako staré jablko. Stále v šatech, bohatý kabát, kovové knoflíky zelenající měděnkou. Hlava visela v nemožném úhlu, ústa v bezhlasém křiku.
Erb na klopě: zkřížená děla nad kovadlino, rod Eisenhauerů.
Magnus Eisenhauer. Muž, který mě chtěl mrtvého. Poslal lovce přes půl Říše. Pyšný, vyšel sám. Teď visel tu jako hadrová loutka.
Žaludek se mi obrátil. Ne hrůzou, tu jsem už dávno spolkl. Úlevou. Hanbou za tu úlevu. Cítil jsem horko v hrudi, které jsem se styděl nazvat úlevou a radostí.
Spatřili mě dřív, než jsem stihl utéct. Nozdry se jim rozšířily, ucítili strach. Největší, Gorbag Krvesmilec, jak jsem později zjistil, se otočil pomalu, jako medvěd po prasknutí větve.
Běžet nemělo smysl. Každý jejich krok byl jako tři moje. Schovat se nešlo. Bojovat? Měl jsem jen nůž, pero a zápisník s verši o Elise.
Udělal jsem v toufalství to, co umím nejlépe: začal jsem mluvit. Ale ne reikspielem. Ogřinou. Základy z Altdorfu jsem si rychle vybavil.
„Mocný tyrane“, zvolal jsem v jejich hrubé řeči, slova drásající hrdlo. „Velký králi hor! Vidím, že jsi porazil mocného lidského lorda! Celá Říše se třese před tvým jménem!“
Gorbag se zastavil. Nečekal to. Člověk mluvící jeho řečí? První v jeho životě. Oči se mu rozšířily překvapením. Potrava, která měla utéct, stála a mluvila jeho řečí. To nebylo normální. To bylo zajímavé.
Ogrům stačil okamžik překvapení a pobavení, aby vás nesnědli hned. A toto bylo víc než okamžik.
Jeden menší, ale stále obrovský, mě zvedl za košili jako kotě. Díval jsem se do tváře vytesané sekyrou. Smrděl krví a potem.
„Sníst?“, zeptal se Gorbaga.
Gorbag řekl něco hromově, zvukem kamení drceného o kamení. Menší ogr mě hodil na zem. Tvrdě.
Obrovský ogr stál nade mnou, jeho stín zakrýval oblohu. Ukázal mumii a pak na mě.
„Můj,“ řekl a zatřásl mumií. „Ty. Říct příběh.“
Pochopil jsem. Chtěl, abych vyprávěl o něm. O zabití lorda. O jeho síle.
Dal jsem mu to. Stál jsem špinavý, vyhladovělý, třesoucí se a vyprávěl lži v jeho řeči. Gorbag jako dobyvatel, král, pohroma. Bitva, která se nikdy nestala, odolal mušketám, rozdrtil nepřítele jedním úderem gigantického kladiva.
Poslouchal. Nerozuměl všemu, moje znalost jejich jazyka ještě nebyla dokonalá, takže jsem musel vkládat slova z obecného jazyka, ale tónu ano. Gestům ano. Líbilo se mu. Poprvé člověk mluvil o něm s obdivem jeho řečí.
Tu noc mě nesnědli. Dostal jsem kus masa, neptal jsem se odkud, a místo u ohně. Seděl jsem mezi těmi, kteří mě mohli zabít jednou rukou, jedl, mlčel a nevšímal si Magnuse v Gorbagově ruce.
Pozdě v noci jsem potkal Ograllin.
Věděl jsem o Gorbagově ženě. Široká jako on, ale jiná. Hrubá síla versus něco možná ještě horšího. Její oči viděly víc. Táhla za sebou kotel smrdící hřbitovem.
Přišla, když už ostatní spali. Přidřepla si ke mě, dvakrát větší než já, prohlížela mě jako řezník maso. Mluvila lámaným reikspielem, mnohem lépe než Gorbag:
„Vím, co jsi. Slovař. Bezužitečný. Gorbag tě nechá žít, líbí se mu tvá řeč. Já protože on chce. Ale přestaň být užitečný a…“
Kývla ke kotli. Pochopil jsem.
Odešla. Ze stínů za kotlem vykoukla malá postava. Půlčice. Hobití dívka, která se představila jako Rosie Bramblefoot s kulatou tváří, jejíchž oči odrážely oheň. Držela vařečku jako meč.
Podívala se na mě. Já na ni. Dva malí v zemi obrů.
Nic neřekla. Přinesla misku horkého jídla. Bylo to to nejlepší jídlo, po týdnu hladu horké, živé.
Druhý večer jsem poznal kmen.
Seděl jsem u ohně a sledoval. Velcí v těžké zbroji se drželi kolem Gorbaga, jeho starší synové. Oči měli stejně tvrdé jako on.
Mladší, čtyři, byli zvláštní. Jeden měl jedno velké oko uprostřed čela, druhé zarostlé. Druhý kulhal na kratší nohu. Třetí měl kostěné výrůstky na ramenou a zádech jako přirozenou zbroj. Čtvrtý měl šest prstů na každé ruce. Nosili podivné zbraně, děla jako sudy s rukojetí.
Pak tu byly ženy. Šest ogřic, snachy, manželky synů, unesené nebo vyměněné z jiných kmenů. Držely se spolu, blíž k Ograllin. Ta nad nimi vládla stejně jako Gorbag nad syny.
Ze tmy za táborem se ozvalo zavrčení. Nižší a surovější než cokoli, co jsem kdy slyšel od živého tvora. Ostatní si ho nevšímali. Jen Ograllin se občas otočila směrem ke tmě a něco tiše řekla. Téměř něžně. Hodila kus masa do tmy. Slyšel jsem mokré zvuky žvýkání.
Neptal jsem se, co je ve tmě. Nechtěl jsem vědět.
Teď píšu. Každý večer, když oheň dohasínal a ogři chrápají. Píšujsem při posledním světle uhlíků, mačkal písmena do zápisníku, který byl mým posledním majetkem na světě.
Píšu o Gorbagovi, protože to po mně chtěl. Zítra mu budu vyprávět další lži, o tom, jak porazil armádu, jak dobyl hrad, jak se země třásla pod jeho nohama. Všechno krásné lži, které mě držely naživu.
A psal jsem o Magnusi Eisenhauerovi, i když to po mně nikdo nechtěl. Protože jsem musel. Protože vysušená mrtvola muže, který mě chtěl mrtvého, visela v ruce bestie, které jsem zpíval hrdinské ságy. A nikdo na tomto světě nevěděl, že ta mumie přišla do hor kvůli mně.
Nikdy jim to neřeknu. Ale jednou, až to někdo přečte, pokud to někdo přečte, ať ví, že Konrád Fassbaum, básník z Nulnu, přežil ne díky meči či magii, ale díky lžím. Díky krásným, zbabělým, nutným lžím. A díky jazyku, který mě zachránil znovu a znovu.
Rosie mi podala misku. V ní trochu víc masa než včera. Usmála se, nesměle, rychle, jako by se bála, že ji někdo uvidí.
Poděkoval jsem jí a vrátil se k psaní.
Mumie Magnuse Eisenhauera se na mě dívala prázdnýma očima, s ústy otevřenými v bezhlaném křiku, a já věděl, že v těch mrtvých očích vidím otázku:
Stálo to za to, básníku? Stála Elisa za tohle?
Neodpovídal jsem. Nikdy neodpovídal.
Jen psal dál.
Konrád Fassbaum
psáno u ohně, v Horách Nářků ve společnosti těch, kteří mě mohou sníst
