Článek
Vyprávěla mi ho po kouskách, během nocí, když ogři spali a oheň dohoříval na uhlíky. Mluvila tiše, tak tiše, že jsem se musel naklánět blíž, až jsem cítil vůni koření z jejích šatů. Tymián, rudý pepř z Cathaye a něco ostřejšího, neznámého, něco z Ograllinina kotle. Každou noc kousek. Jako by rozmotávala klubko příze a bála se, že když potáhne příliš rychle, příze praskne.
Nikdy jsem se neptal, odkud to všechno ví. Hobiti mají své způsoby. Jsou malí a tiší a velcí tvorové před nimi mluví, jako by tam nebyli. Rosie vaří vedle Ograllin každý den. Prý skoro třicet let. Třicet let poslouchání, třicet let sbírání střípků, které matrona občas odhodí ke zvědavým uším. Ograllin mluví k ohňům v kotli. K Velké tlamě. K sobě samé. A k mumii. Ale to je jiný příběh.
Teď sepíšu ten, který mi Rosie vyprávěla. Příběh o tom, jak se z ogrů stali Krvesmilci.
„Gorbag nebyl vždycky takhle,“ začala Rosie jednu noc, když mi podávala misku. Prsty se jí dotkly mých, jen na okamžik, a rychle je stáhla. „Ograllin říká, že kdysi ho kmen respektoval. No, bál se ho. To je u ogrů totéž.“
Gorbagův kmen se nesl název Skaloturové. Obývali údolí vysoko v Horách Nářků, kde se skály lámou jako kosti a vítr vyje celý rok. Jejich znakem byla lebka skalního tura, protože tuři tam žili po tisíce let a žili dlouho, stejně jako Skaloturové sami. Mezi ogřími kmeny byli Skaloturové vyhlášení tím, že se jejich členové dožívali věku, o kterém jiní ogrové jen snili. Sto třicet, sto čtyřicet zim. Někteří i déle. To tajemství leželo v kotli.
Řezník
Tady musím odbočit a zapsat něco, co jsem pochopil teprve po měsících života s kmenem. V každém ogřím kmeni existuje postava, kterou ostatní rasy nedokáží snadno přirovnat k ničemu, co znají: Řezník.
Ne kuchař. Ne šaman. Ne kněz. Řezník je všechno dohromady a ještě něco navíc. Řezníci jsou v ogří společnosti druzí nejmocnější hned po tyranech. Mají přímé spojení s Velkou tlamou, tím nenasytným, pulzujícím bohem, který na ogry shlíží z díry ve světě. Skrze krvavou rituální přípravu masa dokáží přivolat zlomek hladu svého božstva a proměnit ho v sílu. Říkají tomu magie střev.
Ograllin, když o tom mluví, říká prostě „vaření“, jako by to bylo totéž co smažit cibuli na sádle. Není. Viděl jsem ji vařit. Viděl jsem, jak maso v jejím kotli měkne rychleji, než by mělo. Viděl jsem, jak kosti rozpouští v tekutině, která páchne sírou a medem zároveň. Viděl jsem, jak ochutnala a její oči se na okamžik zakalily, jako by se dívala někam jinam, někam hluboko pod zem, kde se něco hýbe a má hlad.
Řezník vaří jídlo, které živí víc než tělo. Žehná bojovníkům před bitvou tím, že je nakrmí. Proklíná nepřátele tím, že jim jídlo odepře. Připravuje hostiny, při kterých se rozhodují osudy kmenů, a kdo sedí nejblíž kotli, ten má největší moc po tyranovi. Řezník umí ztužit kůži svých spolubojovníků, zvětšit jejich svaly, urychlit hojení ran. Ale hlavně, a to je to, co dělalo Skaloturové výjimečnými, řezník Skaloturů umí vařit tak, že jeho jídlo zpomaluje stárnutí.
Ne každý řezník. Ta magie je vzácná a předává se z mistra na učedníka, z generace na generaci. Skaloturové ji měli. Jiné kmeny ne. A jejich řezník ji střežil jako drak střeží zlato.
„Řezník Skaloturů se jmenoval Groth,“ řekla Rosie a hlas se jí trochu změnil. Zjemněl, jako když mluví o něčem, co ji děsí i fascinuje zároveň. „Ograllin o něm mluví zvláštně. Jinak než o ostatních. Říká, že byl starý, hrozně starý, i na ogra, i na Skalotura. Veliký, s břichem jako soudek a rukama porostlýma popáleninami od kotlů. A oči, co se dívaly skrz tebe někam za tvou kůži.“
Groth byl bratrem manželky tyrana Grogga Tlustozuba. Ten rodinný svazek mu zajišťoval postavení, ale jeho skutečná moc ležela v kotli a ve věcech, které z kotle servíroval. Každé jídlo, které prošlo jeho rukama, neslo stopu jeho magie. Pomalu, nenápadně, kosti i kůže tvrdly a stáří přicházelo opatrně, jako by se bálo přiblížit.
Groth měl učednici. Ograllin.
„Ograllin říká, že si ji vybral sám,“ šeptala Rosie. „Žádná jiná samice v kmeni neměla dar. Ale Ograllin ano. Groth to prý poznal, když jí bylo deset zim. Vzal ji ke svému kotli a učil ji věci, které ostatní ogři nesmějí vidět. Jak krájet maso tak, aby z něj kanula síla. Jak mluvit k ohni, aby plamen žral pomaleji. Jak nasytit magii střev energií masa a nasměrovat ji do těl těch, kdo jedí.“
Gorbag a Ograllin. Dvojčata. Prvorozené děti tyrana Grogga Tlustozuba.
To bylo oficiální. To říkal celý kmen. Rosie to tak vyprávěla a já to tak zapsal. Ale některé věci jsem pochopil až později. Některé věci Rosie neřekla, protože je sama nevěděla. A některé řekla, aniž si uvědomila, co říká.
„Ograllin říká, že byli narozeni ve stejnou noc, pod stejným měsícem,“ pokračovala Rosie. „Řezník prý prohlásil, že je Velká tlama požehnala oba najednou. Jednoho silou, druhou mocí. Gorbag dostal svaly. Ograllin dostala něco jiného.“
Gorbag byl největší ze Skaloturových bojovníků. Největší po tyranovi samotném, nejsilnější, nejdivočejší. Grogg ho používal jako kladivo. Když bylo třeba něco rozbít, poslal Gorbaga. Nájezdy na karavany, šarvátky se sousedními kmeny, lov kamzíků na ledových pláních. Gorbag vždycky přišel zpátky s krví na rukou a masem na zádech.
A Ograllin stála u kotle vedle Grotha a vařila. Učila se. Rostla v síle, kterou ostatní neviděli, protože neměla tvar svalů ani hromadu masa. Její síla voněla kořením a kouřem a táhla se jako pára z vroucího vývaru.
„Ograllin o tom mluví jako o hladu, který nelze utišit jídlem,“ řekla Rosie tiše. „Říká, že se s Gorbagem potřebovali jako plíce potřebují vzduch. Od dětství spolu lovili, jedli, spali vedle sebe u ohně.“
A jedné noci, vysoko na ledovcovém převisu, kde je nikdo nemohl vidět, se z dvojčat stalo něco víc.
„Ograllin říká, že to nebyla láska,“ šeptala Rosie a dívala se do uhlíků. „Říká, že láska je lidské slovo pro lidskou slabost. Tohle bylo něco staršího. Něco z Velké tlamy. Hlad, po tom druhém který se nedá utišit ničím jiným než spojením s tím druhým.“
Konrád a Rosie
Prvorozený
Rosie se odmlčela, když došla k této části příběhu. Podívala se směrem ke tmě za táborem, tam, kde se občas ozvalo tiché vrčení. Pak pokračovala, ještě tišším hlasem.
„Ograllin říká, že byl malý. Moc malý na ogra. Tenké končetiny, žádné břicho. Zuby mu rostly příliš rychle, tlačily se přes sebe, křivé, ostré. A oči, co viděly ve tmě. Ale nevěděly, co je světlo.“
Kmen věděl hned. U ogrů se takové dítě netoleruje. Slabost je nákaza. Pokud jeden člen kmene je slabý, celý kmen vypadá slabě, a v Horách Nářků slabý kmen nepřežije následující zimu. Řezník Groth prohlédl dítě. Ograllin Rosie řekla, že na něj hleděl chvíli, dlouho, déle než bylo nutné. Pak prohlásil, co musel prohlásit.
Je Prokleté!
Ale horší než slabé dítě bylo to, odkud přišlo.
„Matrona říká, že je někdo při jejich první noci musel spatřit,“ řekla Rosie. „Nebo někdo vždycky věděl a čekal, až bude důkaz. Ogřice se bály mluvit, ale řezníkovi to řekly. A Groth řekl Groggovi.“
Grogg Tlustozub se rozzuřil. Ne proto, že by ho urážela morálka věci. Ogrové nemají morálku v lidském smyslu. Zuřil, protože Gorbag, jeho prvorozený syn a nejlepší bojovník, přinesl do kmene slabost. Zplodit slabé dítě je u ogrů horší než zrada. Je to důkaz, že něco je špatně s tvým masem, s tvou krví, s tvou hodnotou. A že sestra, dvojče, byla matkou, dělalo všechno ještě horším. Zkažená krev. Prokletá linie.
Grogg nařídil tři věci. Dítě bude vhozeno do jeskyně, jako všechna slabá mláďata, coby oběť Velké tlamě. Ograllin bude vyhnána od kotle a Gorbag zůstane, ale jako skoro nic. Bez jména, bez místa u ohně, bez práva mluvit na shromáždění. Už ne šampion a vůdce bojové družiny. Jako nic.
Gorbag odmítl.
„Ograllin říká, že v tu chvíli viděla něco, co nikdy předtím,“ šeptala Rosie. „Gorbag se nezlobil. Vůbec. Byl klidný. A to bylo prý to nejděsivější, co kdy viděla. Když se Gorbag zlobí, řve a rozhazuje věci a je to jako bouřka. Hlasité a nebezpečné, ale přejde. Ale když je klidný…“
Rosie polkla.
„…když je klidný, někdo vždycky zemře. Ošklivě a bolestivě“
Gorbag se postavil před Grogga. Celý kmen stál kolem nich v kruhu pod otevřeným nebem. Oheň hořel uprostřed. Za Gorbagem stála Ograllin s dítětem v náručí. Dítě neplakalo. To bylo dalším znamením jeho zvrhlosti, říkali. Ani nekřičí jako správný ogr.
„Odejdu,“ řekl Gorbag. Jedno slovo, které znamená odejdu, vzdávám se, přijímám. Kmen zahučel. Souhlas, úleva. Grogg přikývl.
„S ní,“ dodal Gorbag a ukázal na Ograllin. „A s ním.“ Ukázal na jejich neduživé dítě, plod zakázané vášně.
Grogg zařval. Dítě patří Velké tlamě, ne Gorbagovi. Musí do jeskyně. Tak se to dělá. Tak se to dělalo vždycky. Kdo chce odejít s prokletým mládětem, ten zneuctí celý kmen a plivne do tváře bohu.
Gorbag stál a čekal, až Grogg domluvil. Pak řekl jedno slovo.
„Vyzývám.Víš, co to znamená u ogrů?“ zeptala se mě Rosie.
Věděl jsem. Každý, kdo stráví dost času v pohraničních krajích Říše, slyšel o ogří výzvě. Říkají tomu „břicha ven“. Oba soupeři si sundají břišní pláty, ty těžké kusy kovu, které chrání jejich nejcennější orgány, a tím říkají: tohle je na smrt. Dva vstoupí do kruhu. Jeden odejde. Druhý skončí v břiše vítěze.
„Ograllin říká, že se Grogg smál,“ řekla Rosie. „Přes padesát let tyranem. Nikdo ho neporazil. Měl sto liber navíc oproti Gorbagovi a celou generaci zkušeností. Myslel, že to bude rychlé.“
Nebylo.
Rosie tohle všechno měla od Ograllin. Matrona to vyprávěla po svém. Pomalu, bez příkras, jako by popisovala, jak porcuje maso. A přesto, říkala Rosie, jí při vyprávění hořely oči.
Grogg zaútočil první. Srazil Gorbaga na zem jednou ranou. Pěst velká jako lidská hlava dopadla na čelist a Gorbag se skácel jako podťatý strom. Kmen zařval. Někteří se nadšením, jiní s rozčarováním, že to skončí tak rychle.
Ale Gorbag vstal.
„Ograllin říká, že v tu chvíli všichni ztichli. Nikdo obvykle nevstal po Groggově první ráně, pokud se takto povedla. Nikdo. Ale Gorbag vstal a usmíval se. Zuby plné krve. A bojoval dál.“
Boj trval, dokud měsíc nevystoupal nad údolí. Gorbag padal a vstával. Padal a vstával. Grogg ho lámal jako větev. Zlomil mu nos, tři žebra, vyrazil tři zuby. Ale Gorbag to nevzdal. Každý pád pomalejší, každé vstání těžší, ale vstával znovu a znovu a zasazoval svému otci rány.
A pak přišla chvíle, kdy vstát nestačilo.
Grogg ho chytil oběma rukama za hlavu. Zvedl ho ze země jako pytel obilí. Gorbag visel v jeho sevření, nohy bezvládně nad udusanou hlínou kruhu, krev mu tekla z nosu a z úst a kapala na tyranovy prsty. Celý kmen zadržel dech. Tohle byl konec. Groggovy ruce se sevřely a Gorbagova lebka začala praskat. Pomalý, skřípavý zvuk, jako když se láme led na řece.
Ograllin stála na okraji kruhu. Dítě v jedné ruce, druhou volnou.
„Ograllin o tom nemluví ráda,“ řekla Rosie a hlas jí klesl skoro do šepotu. „Pokaždé, když se k tomu dostane, zastaví se. Podívá se do ohně. A pak řekne jen: Udělala jsem, co jsem musela.“
Nikdo z přihlížejících nevěděl, co přesně se stalo. Žádné gesto. Žádné slovo. Magie střev nepotřebuje zaklínadla, jak je znají lidští čarodějové. Nepotřebuje hůlku ani pentagram. Stačí hlad. Stačí vůle. Stačí spojení s tím, co leží hluboko pod zemí a žere a žere a nikdy se nenasytí.
Groggovy ruce se uvolnily. Jen na okamžik. Jako by mu někdo vytáhl šlachy z prstů. Jako by síla, která ho celý život držela nad ostatními, na jeden úder srdce odtekla z jeho těla jako voda z rozbitého džbánu.
Gorbag spadl na zem. A vstal. Naposledy.
Grogg zavrávoral. Nechápal, co se stalo. Jeho ruce, ty obrovské, neporazitelné ruce, ho zradily poprvé v životě. A než pochopil proč, Gorbag ho chytil za krk.
„Ograllin říká, že Gorbagovy ruce byly zlomené. Prsty nateklé jako syrové klobásy. Ale sevřel. A nepovolil. Drtil krk svého otce, konečně ve vzteku“
Grogg Tlustozub, přes padesát let tyran Skaloturů, zemřel vestoje. Gorbag ho držel za krk, i když už bylo po všem, ještě dlouhé minuty po tom, co se tělo přestalo hýbat. Kmen stál v tichu. Ani vítr nefoukal.
Všichni viděli, jak Gorbag zvítězil. Všichni viděli, jak tyran zaváhal, jak mu selhaly ruce.
Jeden však viděl víc.
„Ograllin o tom nikdy nemluví přímo,“ řekla Rosie a v hlase jí zaznělo něco nového. Opatrnost. „Ale jednou, jedinkrát, když jsme spolu seděly u kotle a ona byla unavená po dlouhém vaření, řekla mi, že Groth na ni ten večer čekal. U svého kotle, sám. Prý se na ni jen díval. Dlouze. A ona se dívala na něj. A ani jeden nepromluvil.“
Řezník Groth. Strážce kmenových tajemství. Bratr tyranovy manželky. Muž, jehož magie držela Skalotury naživu déle než kterýkoli jiný kmen v Horách Nářků.
Použití magie v souboji „břicha ven“ je nejhorší zločin, jakého se ogr může dopustit. Horší než kanibalizace mimo rituál. Horší než krádež jídla z tyranovy misky. Kdyby Groth promluvil, Ograllin by skončila v jeskyni místo svého dítěte. A Gorbag, vítěz souboje, by zemřel potupnou smrtí podvodníka. Celý kmen by se na ně vrhl a jejich maso by hořelo na obětním ohni Velké tlamy.
Groth nepromluvil.
Proč? To je otázka, nad kterou jsem přemýšlel celé noci. Proč starý, mocný řezník mlčel, když viděl, že souboj nebyl čestný? Proč nechal svou učednici odejít s tím, co udělala? Proč se na ni jen díval a neřekl slovo?
Rosie na to odpověď neměla. Řekla jen to, co jí řekla Ograllin: že Grothovy oči nad kotlem vypadaly jako oči zvířete, kterému odvedli mládě. Ale to dávalo malý smysl. Groth neměl mláďata. Groth měl jen svůj kotel, svou magii a svou učednici.
Stará tajemství. Staré vazby. Starý řezník, který mlčí, když by měl křičet. Nevím proč. Zatím ne.
Odchod z kmene
Podle pravidel měl být Gorbag novým tyranem. Zabil starého v souboji, nebo v tom, co všichni považovali za čestný souboj. Kmen byl jeho.
Ale Gorbag se neprohlásil novým tyranem. Nenastavil tvář ohni, jak velí tradice. Místo toho přešel k Ograllin, vzal dítě z její náruče a držel ho v rukou, které ještě kapaly Groggovou krví.
„Můj,“ řekl. Jedno slovo. Stejné slovo, které mi řekl, když mě našel.
Kmen zahučel. Temně, nebezpečně, jako lavina, která se teprve rozhoduje, jestli spadne. Starší řvali, že dítě musí do jeskyně. Ogřice táhly svá mláďata za sebe, jako by prokletí bylo nakažlivé. A Řezník stál u svého kotlu a míchal a neříkal nic.
„Ograllin říká, že měl právo na kmen,“ řekla Rosie a hlas se jí chvěl. „Vyhrál souboj. Mohl být tyran. Mohl nechat dítě v jeskyni a vládnout. Nikdo by nic neřekl. Za rok by všichni zapomněli.“
Nedořekla. Nemusela.
Gorbag si vybral. Ne kmen. Ne trůn a slávu. Vybral si sestru a dítě, o kterém každý říkal, že je prokleté.
Skaloturové ho nevyhnali. Nemohli, protože formálně vyhrál souboj a tyran byl mrtvý. Ale jasně mu dali najevo, že pokud odejde s tím dítětem, nikdy se nevrátí. Žádný kmen v Horách Nářků ho nepřijme. Bude bez kmene. Ogr bez kmene je jako zuby bez čelisti.
Gorbag odešel. S Ograllin. S Bezejmenným v náručí.
Řezník Groth stál u svého kotlu a díval se za nimi, dokud nezmizeli za skalním hřebenem. Ograllin Rosie řekla, že se jednou ohlédla. Pára z vývaru halila Grothovu tvář. Ale přesto viděla, jak jeho rty něco říkají. Žádný zvuk. Jen pohyb. Jako modlitba, nebo jako kletba, nebo jako jméno někoho, kdo odchází a víc se nevrátí.
„A Borgud?“ zeptal jsem se, protože jsem si všiml, že Rosie přeskočila část příběhu.
Rosie se zarazila. Skočila očima k Ograllininu kotli, jako by se ujišťovala, že matrona spí. Pak řekla:
„Borgud. Druhorozený. Ten s rukama po otci a očima po matce.“
Ograllin byla těhotná, když odcházeli z kmene. Nikdo to nevěděl, ani Gorbag. Tak brzy po prvním dítěti, uprostřed chaosu a zloby, si nikdo nevšiml, že nosí dalšího syna.
Borgud se narodil na cestě. V jeskyni, kam se schovali před sněhovou bouří. Bez ohně, bez pomoci. Ograllin si sama překousla pupeční šňůru zuby a omyla dítě v roztopeném sněhu.
„Tenhle byl správný, možná víc než správný. dokonalý ogr“ řekla Rosie. V jejím hlase jsem slyšel něco, co nedokážu pojmenovat. Úleva? Smutek? „Ograllin říká, že byl velký, silný, s břichem jako každý ogr. Křičel tak, že se prý z hor sypalo kamení. Gorbag ho zvedl nad hlavu a poprvé od odchodu z kmene se smál.“
Borgud. Druhorozený. První ze synů, kteří se narodili venku, mimo kmen, v zemi nikoho. První z Krvesmilcových dětí, který vypadal jako ogr a ne jako pokroucená příšera.
Dnes je Borgud zástupcem otce a velitelem oddílu starších synů. Nosí meč místo palice a jde vždycky v první řadě hned vedle otce. Je tichý, což je pro ogra neobvyklé. Nemluví, když nemusí. Ale když se rozběhne do boje, řve. Ne jako otec, hluboce a strašlivě, ale vysoko a pronikavě, jako zvíře v bolestech. Rosie říká, že to není válečný křik. Je to křik za bratra, který se narodil jako zrůda a žije ve tmě.
Bezejmenný
„Jaký je ten jejich prvorozený syn? Bezejmenný?“ zeptal jsem se Rosie. Nechtěl jsem se ptát, ale pero v mé ruce a zápisník chtěly vědět.
Rosie dlouho mlčela. Pak řekla:
„Ograllin ho krmí každou noc. Hodí maso do tmy a on přijde. Neslyšíš ho přicházet. Jen zvuky, když žvýká. Občas, když měsíc svítí, vidíš obrys. Vychrtlý, dlouhý, samé šlachy. Zuby, které se lesknou. A oči, co vidí ve tmě.“
Odmlčela se.
„Nikdy se ho nikdo nedotýká. Ani Gorbag. Ale Ograllin k němu někdy mluví. Tiše, ve tmě, slovy, kterým nerozumím. A on nevrčí. Jen poslouchá. A pak odejde. Není to zvíře, Konráde. Zvíře by dávno uteklo nebo zaútočilo. On zůstává. Sleduje nás. Někdy mám pocit, že…“
Zaváhala.
„…že tlupu v noci chrání. Přes den je ve skrytu a pohybuje se za tlupou po soumraku obrovskou rychlostí, které žádný ogr není schopen“
Odložil jsem pero a díval se do uhlíků. Rosie seděla vedle mě, tak blízko, že jsem cítil teplo jejího ramene, a mlčela. V dálce chrápal Gorbag, obklopený svými staršími syny, s velkou palicí položenou přes hruď a mumií Eisenhauera u nohou jako groteskní polštář.
Myslel jsem na to, co mi řekla. Na Gorbaga, který mohl být tyranem, ale vybral si vyhnanství. Na Ograllin, která zachránila svého bratra magií a svázala tím svůj osud s jeho navždy. Na starého Řezníka, který viděl podvod a mlčel, s očima jako zvíře, kterému odvedli mládě. Na Borguda, který řve za bratra. Na Bezejmenného, který možná chrání rodinu, jež ho nevhodila do tmy jeskyně.
A myslel jsem na Magnuse Eisenhauera. Na muže, který vyrazil do hor, aby zabil básníka, a místo toho narazil na ogra, který zabíjel pro svou rodinu.
„Konráde,“ ozvala se Rosie. Hlas měla tichý a křehký, jako sklo, které praskne, když na něj foukneš.
„Hm?“
„Proč tady zůstáváš?“
Podíval jsem se na ni. Měla obličej ozářený rudou září uhlíků, oči velké a tmavé, a vůně koření z jejích šatů se mísila s kouřem a chladným horským vzduchem. Na okamžik, na jeden bezmyšlenkovitý okamžik, jsem v ní zahlédl jinou tvář. Tvář z jiného života, pod jiným měsícem, v pokoji vonícím levandulí, městem a střelným prachem.
Pak ten okamžik zmizel.
„Nemám kam jít,“ řekl jsem. Pravda, ale ne celá.
Rosie přikývla. Příliš rychle, jako by čekala tu odpověď. Vstala, otřela si ruce do zástěry a odešla ke kotli. Cestou se zastavila a položila mi deku na ramena.
Nevěděla, že jsem věděl, kdo visí v Gorbagově ruce. Nevěděla, že mé zůstávání nebylo jen o tom, že nemám kam jít. Bylo o tom, že tady, mezi příšerami, jsem paradoxně v bezpečí. Muž, který mě chtěl mrtvého, je mrtvý. A jeho vrah mě chrání, protože mu vyprávím příběhy.
Zavřel jsem zápisník. Ve tmě za táborem se ozvalo tiché vrčení. A pak nic. Jen vítr. Jen hory. Jen noc, která schovává věci, o kterých je lepší nevědět.
Bezejmenný hlídal.
Konrád Fassbaum
Psáno při posledním světle uhlíků zatímco Bezejmenný hlídá
