Článek
Právo svobody slova je zakotveno přímo v čl. 17 Základní listiny práv a svobod České republiky [1] i v mezinárodních smlouvách a dokumentech. Svoboda slova je považována za jeden z pilířů moderní demokracie a za základní lidské právo. Umožňuje jednotlivcům vyjádřit své názory, přesvědčení a informace bez cenzury nebo obav z perzekuce.
A poněvadž je svoboda projevu právo, ohánějí se jí všichni, komu se to zrovna hodí do krámu. Neboť každý přece může svobodně vyjádřit svůj názor. Navíc podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva se svoboda projevu nevztahuje jen na „informace nebo myšlenky, které jsou příznivě přijímány nebo jsou považovány za neškodné či indiferentní, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují stát nebo jakoukoli část populace“ [2]. Jenže, co je vlastně názor a co je informace? A může si kdo chce říkat či psát, co chce jen proto, že to vydává za názor.
Nedávno jsem v České televizi slyšel pana Okamuru obviňovat moderátorku, prý že mu nedává možnost vyjádřit svůj názor. Pominu-li fakt, že neodpovídal, ostatně jak to má ve zvyku, na její otázku, to, co označoval za názor, nebyla pravda. A nebylo to poprvé, co jsem různé politiky, a nejenom je, slyšel vydávat dezinformace a mnohdy vysloveně prokazatelné lži za „svůj názor“. Mnohá a nezřídka i renomovaná média navíc ve snaze o údajnou „informační objektivitu, neutralitu a pluralitu názorů“ dávají prostor i šiřitelům propagandy, dezinformací a lží, kteří je vydávají za „názor“ nebo „svoji pravdu“. Mediálním prostorem se pak šíří množství nejrůznějších protichůdných rádoby názorů a lidé často bez velkého rozmyslu přijímají ty, které jsou nejvíce v souladu s jejich společenským a hodnotovým nastavením. Zdá se, že za „názor“ se dá schovat snad úplně všechno.
Pojďme se ale na význam slova „názor“ podívat podrobněji. Pochází ze slovesa „nazírat“, tedy hledět, soudit nebo posuzovat něco určitým způsobem. Názor vyjadřuje specifické osobní hledisko jednotlivce, individuální stanovisko člověka, jedinečný postoj osoby či skupiny lidí k určité skutečnosti. Vzhledem k tomu, že každý člověk je unikátní individualitou, zcela přirozeně existuje různost a různorodost rozličných názorů. Názor není skutečnost, ale moje interpretace toho, co považuji za skutečnost, racionálně zdůvodněná a srozumitelná, někdy originální, vždy však velmi subjektivní [3]. A může být lež názorem? Nemůže. Neboť vědomá lež je něco, o čem vím, že je to lež, ale formuluji to jako názor a tvářím se, že je to skutečnost.
Lež je pojmenování pro klamavé a nepravdivé tvrzení, jehož cílem je pomýlit druhé a získat určité bonusy pro svou osobu [4]. Lež je vědomou volbou člověka záměrně říkat nepravdu jinému člověku, jenž je obelháván, avšak neví, že je obelháván [5].
Názorem není ale ani dezinformace. Dezinformace označuje šíření záměrně nepravdivých informací, obzvláště pak státními aktéry nebo jejich odnožemi vůči cizímu státu nebo vůči médiím, s cílem ovlivnit rozhodování nebo názory těch, kteří je přijímají [6]. Je pozoruhodné, že tento dnes mezinárodně užívaný pojem pochází nejspíš z ruského jazyka дезинформация [dezinformacija] a byl prvně zaznamenán v roce 1949 [7].
Poněkud podrobněji, nikoliv však odlišně, definuje pojem dezinformace např. sociologický slovník [8]. Podle něj jsou dezinformace úmyslně lživé a klamavé informace, které se snaží cíleně ovlivnit náš vlastní úsudek. Dezinformace jsou používány s cílem ovlivnit jednotlivce či skupinu lidí určitým žádoucím způsobem. Snaží se vyvolat dojem, že jsou pravdivé a důvěryhodné, přestože to tak není.
A právě ovlivňování názorů jednotlivců nebo skupin obyvatelstva je cílem propagandistů, dezinformátorů a politických lhářů.
Vraťme se nyní k panu Okamurovi. 8. ledna v Interview ČT24 prohlásil, mimo jiné, že „při sčítání lidu na Ukrajině bylo zakázáno uvádět rusínskou národnost [9]“, což navíc přičítal vládě Volodymyra Zelenského. Je to lež. A dá se to snadno dokázat.
Začněme z faktu, že jediné sčítání obyvatelstva Ukrajiny po jejím osamostatnění se konalo 5. prosince 2001. V té době byl prezidentem Ukrajiny Leonyd Kučma (1994-2005), nikoliv Volodymyr Zelenskyj. Ten byl zvolen hlavou státu až v roce 2019. Ve Vyhlášce č. 341 ze dne 31. 7. 2001 o schválení Pokynů pro provedení celoukrajinského sčítání lidu v roce 2001 a vyplnění sčítací dokumentace [10, 11] se vysvětlivkách k formuláři 2C sčítacího listu, k otázce číslo šest „Váš etnický původ (uveďte národnost nebo etnickou skupinu)“ doslova píše: „Zaznamená se národnost (etnická příslušnost) nebo etnická skupina uvedená respondentem. Národnost dětí určují rodiče. V případě obtíží s určením národnosti dítěte, pokud rodiče patří k různým národnostem, se upřednostňuje národnost matky.“ Nikde žádný zákaz nebo snad příkaz nezapisovat některé národnosti či etnické skupiny. A nakonec to, že rusínskou národnost uvedlo 10 183 lidí, vyplývá jak z oficiálně zveřejněných výsledků [12], i z dalších podkladů [13].
V zájmu objektivity je třeba uvést, že podle neoficiálních údajů, které se ale značně rozcházejí [14], čítá rusínská menšina na Ukrajině od 250 do 800 tisíc lidí a je otázkou, proč většina z nich rusínskou národnost neuvedla. Nic to ale nemění na faktu, že zákaz uvádět rusínskou národnost při sčítání obyvatel na Ukrajině je flagrantní lež. A podobných příkladů se v české politice dá najít bezpočet. A k čemu slouží?
Stávají se součástí hybridní války. Moderní a dostupné digitální komunikační technologie, internet, sociální sítě a široké veřejnosti otevřený a prakticky nikým neřízený informační prostor umožňují nepříteli mnohem dříve, než se začne střílet, zahájit plíživou, ale velice účinnou válku právě v kybernetickém prostoru v podobě psychologických operací, šíření propagandy, lží a dezinformací, ale i kriminálních a teroristických aktivit a dalších podvratných činností, pro něž je kybernetický prostor ideálním prostředím. Lži a dezinformace vydávané za názor manipulují veřejným míněním, polarizují společnost, šíří nenávist a provokují násilí, zasévají nedůvěru a pochybnosti a jsou živnou půdou pro nejrůznější konspirace a relativizaci skutečnosti.
Drobné i větší lži vydávané za pravdu nebo často jen pravdu zpochybňující postupně vytvářejí v myslích mnoha lidí pokřivenou mozaiku zkresleného vnímání světa. A to propaganda potřebuje. Hybridní válka totiž začíná mnohem dříve, než otevřený ozbrojený konflikt.
[9] Rusíni jsou východoslovanský národ s vlastní kulturou, historií a jazykem, obývající hlavně Podkarpatskou Rus (Zakarpatskou Ukrajinu), východní Slovensko, Polsko, Maďarsko a Srbsko. V Česku rovněž existuje rusínská menšina, která je uznána jako národnostní menšina, i když její počet není velký. Historicky se dělí na Lemky, Bojky, Huculy a Doliňany a mají silnou vazbu na pravoslaví a byzantskou kulturu.
