Článek
Poplatky přece šly mimo rozpočet a nijak ho nezatěžovaly, tak proč ho najednou mírnyx-dýrnyx obírat ještě o náklady na provoz veřejnoprávních médií? Zadlužený je podle vlády dost už i tak, když si musíme půjčit přes tři sta miliard.
ANO i SPD svorně hlaholí, že prý to našim lidem ušetří peníze. Zajímalo by mne, kdo jsou ti naši lidé, jimiž se neustále ohánějí, ale běžný občan neušetří nic, jen provoz veřejnoprávních médií zaplatí prostřednictvím daní. Ale to je, myslím, našim lidem fuk.
Nabízí se samozřejmě jednoduché vysvětlení. Nezávislá média, ať už jsou veřejnoprávní nebo komerční, jsou pro každou vládu zrcadlem jejího počínání, strážcem zákonů a řádu, hlasem občanů a občanské společnosti. A tudíž tak trochu trnem v oku. Vládám postaveným na populismu, demagogii, propagandě, dezinformacích, nezřídka i na vyslovených lžích a inklinujícím k totalitarismu pak nejsou jen trnem v oku, ale ještě navíc osinou v jistém místě.
Financování přes rozpočet politikům může pomoci nasadit svobodným veřejnoprávním médiím obojek a učinit z hlídacích psů demokracie hodné a poslušné psíčky, kteří nebudou kousat, zato ale budou štěkat jen to, co jim páníčkové nakážou. Občas jim povolí zavrčet nebo zavýt, aby občané měli pocit konstruktivní kritiky v mezích zákona. A když budou hezky a poslušně vrtět ocáskem a dávat pac, přisypou jim něco granulí ze státního rozpočtu. Příkladů máme přímo v sousedství habaděj. Leč seškrtání peněz médiím veřejné služby ani zdaleka není všechno, čeho bychom se měli obávat.
Jen financování veřejnoprávních médií k jejich ovládnutí nestačí. Politicky využít se dá třeba způsob, jakým se prostředky z rozpočtu přidělují, kdo a jak často je přiděluje, kdo řídí a kontroluje činnost médií veřejné služby, kdo vybírá a dosazuje jejich vedení nebo kdo a jak využití finančních prostředků kontroluje. Model financování médií veřejné služby musí proto obsahovat tak silné pojistky a brzdy, aby zneužití dokázaly účinně zabránit. A model, který snad jednou pan ministr navrhne, by měl být posuzován ze všech těchto a možná i dalších hledisek.
Studie Evropského monitoru médií (Media Pluralism and Media Freedom Monitor) za rok 2025 jasně ukazují, viz obrázek, že riziko politického ovládání médií veřejné služby financovaných ze státního rozpočtu může činit jak pouhá 3 % (Litva), tak i 85 % (Maďarsko). Nízké riziko politického vlivu nezaručují ani poplatkové systémy, jak můžeme vidět třeba v Chorvatsku, v Řecku nebo v Polsku. Mimochodem přehledná klikací mapa s výsledky studie obsahuje mnohem víc informací a stojí za podívání. Výsledky možná leckoho překvapí.
Riziko politického ovládání veřejnoprávních médií v EU
Ministr Klempíř hovoří o hledání modelu. Nemá to lehké. Navíc od 8. srpna 2025 už v EU platí hlavní povinnosti European Media Freedom Act, který pro média veřejné služby požaduje zejména transparentní a předem daná pravidla financování, adekvátní, udržitelné a předvídatelné zdroje a takové postupy, aby byla chráněna jejich redakční nezávislost. Vylavírovat funkční škrticí obojek a neporušit pravidla ochrany plurality a nezávislosti sdělovacích prostředků, to je setsakra tvrdý oříšek.
Modely financování médií veřejné služby
V EU se v zásadě používají tři základní modely financování médií veřejné služby: poplatky, speciální daň a státní či státní a regionální rozpočet. Systém plateb, pojistek a brzd se však v jednotlivých zemích mnohdy výrazně liší a lze říci – co země, to originál. Třeba Itálie vybírá poplatky jako součást plateb za elektřinu, Francie váže financování médií veřejné služby na výběr DPH a Turecko zase financuje veřejnoprávní TRT převážně z poplatků uvalených na nákup rozhlasových a televizních přijímačů a z poplatků vybíraných přes účty za energie.
Poplatky nebo rozpočty nejsou však jediným zdrojem příjmů veřejnoprávních médií. V různé míře a různým způsobem je doplňují příjmy z komerčních činností, jako jsou např. reklama, výroba pořadů, prodej licencí či sponzoring. V České republice mají komerční příjmy veřejnoprávních médií ale jen minoritní podíl – Český rozhlas uvádí cca 5 %, Česká televize zhruba 11 %. Navíc je u nás využití komerčních příjmů poměrně striktně vymezeno zákonem.
Pojistky a brzdy
Nejsilnější pojistky jsou v zásadě tři. První je oddělený účet mimo státní rozpočet, který mají ve Švédsku a Finsku a je společný i většině poplatkových modelů. Oddělené financování je odolné zejména proti každoročním handrkováním o rozpočtu. Optimálním řešením může být dedikované valorizační schéma, které poplatek či daň udržuje v souladu s vnějšími ekonomickými vlivy bez ohledu na politický systém.
Druhou pojistkou je víceleté, tzv. ex-ante, posouzení přiměřenosti financování. To používá např. naše sousední Německo, ale i některé další státy. Jde o postup, kdy se ještě před rozhodnutím o financování veřejnoprávního média posoudí, kolik peněz opravdu potřebuje na plnění svého zákonného veřejného poslání v příštím víceletém období. Víceleté období snižuje riziko tlaku při každoročních rozpočtových jednáních.
Třetí pojistkou je zákaz svévolných politických škrtů během roku a různé rezervní fondy, které tlumí okamžitý politický nátlak nebo následky neočekávané krize.
Naopak roční rozpočtové schvalování parlamentem je spíš politická procedura než skutečná brzda a samo o sobě veřejnoprávní média před politickým tlakem nechrání.
Podrobnější rozbor modelů, pojistek a brzd, včetně německého modelu považovaného v Evropské unii za jeden z nejlepších, najdete třeba v článku O financování médií veřejné služby v Evropské unii.
Kdo média veřejné služby řídí a hlídá?
V Evropské unii obvykle kontrolu využívání prostředků veřejnoprávních médií tvoří tři vrstvy. První je vnitřní správní rada (broadcasting council, supervisory board), která schvaluje rozpočet, účetní závěrku a často i strategii a generálního ředitele. Druhou je vnější veřejná kontrola uskutečňovaná obvykle parlamentem, povinné výroční zprávy, audit, popř. zvláštní finanční mechanismy. Třetí vrstvu tvoří mediální regulátor, jenž většinou hlídá zákonnost a pluralitu veřejnoprávního média nikoliv každodenní hospodaření. Evropská audiovizuální observatoř i Media Pluralism Monitor 2025 považují právě jmenování a odvolávání členů těchto orgánů a nastavování finančních procedur za hlavní rizika pro možnost politického ovládání veřejnoprávních médií.
V našem českém modelu funkci regulátora vysílání a audiovizuálních služeb, který dohlíží na pluralitu, zákonnost obsahu, licence a udílí sankce, vykonává Rada pro televizní a rozhlasové vysílání (RRTV). Hospodaření České televize a Českého rozhlasu pak hlídají hlavně Rada České televize a Rada Českého rozhlasu. Ty mají pravomoc jmenovat a odvolávat generálního ředitele, schvalovat rozpočet a závěrečný účet, kontrolovat plnění rozpočtu, schvalovat dlouhodobé programové, technické a ekonomické plány a zřizovat Dozorčí komisi, jejímž úkolem je sledovat, zda jsou peníze a majetek využívány účelně a hospodárně.
A jak se rady volí?
Členy RRTV, jichž je 13, volí a odvolává Poslanecká sněmovna. Regulátor je tak už dnes potenciálně plně v moci pánů Klempířů a dalších tvůrců obojků.
Radu Českého rozhlasu, čítající 9 členů, volí a odvolávají Poslanecká sněmovna, 6 členů, a Senát, zbývající 3 členy. Podobně 18člennou Radu České televize, volí a odvolává jak Poslanecká sněmovna, 12 členů, tak Senát, 6 členů.
Je v podstatě jasné, že bez ohledu na způsob financování, jsou česká veřejnoprávní média už dneska plně v rukou vlády, a kdy si z nich udělá hodného a poslušného psíčka ňafajícího jen vládní propagandu, je v už jen otázkou času. Pak už stačí jen umlčet obtížná soukromá média, označit nepohodlná média a neziskovky za nežádoucí agenty a … sbohem demokracie.
Zdá se to nepravděpodobné? I když český premiér označuje čelního představitele ruské páté kolony v Evropské unii, otevřeného nepřítele Ukrajiny, rozvraceče Evropské unie a zatím ještě (v době přípravy článku) premiéra státu, kde politický útlak médií dosahuje nejvyšších evropských hodnot, za „stabilního a osvědčeného vůdce“? Mně nikoliv. Já už to zažil.
Jinými slovy, nejodolnější model není jedna správná daň, ale kombinace několika prvků — dedikovaný zdroj mimo roční rozpočtové handlování, předem dané a přezkoumatelné výpočty přiměřenosti, rezervní mechanismus, který umožní překlenout období při výpadku nebo seškrtání státních financí, a zdaleka ne v poslední řadě odpolitizované jmenování vedení řídících a kontrolních orgánů. Tam, kde některé prvky chybí, je prostor pro politické zneužití výrazně větší.
