Média veřejné služby mezi politikou a penězi a cesta k nenápadné závislosti

Polopravdy a manipulace ze strany vládní koalice, prázdné fráze bez pádných argumentů, jako třeba „chtějí z médií veřejné služby udělat hlásnou troubu vlády“, z úst představitelů opozice a polarizovaný národ. A na skutečný osud veřejnoprávních médií se poněkud pozapomnělo. Pojďme se podívat, co médiím veřejné služby doopravdy hrozí nejenom v případě, že projde Klempířem vyklepaná novela zákona.

Náplň a úkoly veřejnoprávní mediální služby jsou zakotveny v příslušných zákonech o České televizi a Českém rozhlase. Mimochodem, stojí za to si je přečíst, oba mají jen pár stránek. Patří k nim, cituji volně ze zákona o ČT, pro ČRo platí obdobné, „kromě zpravodajství a publicistiky, celá řada dalších aktivit od vytváření pořadů pro nejrůznější skupiny obyvatel, děti a mládež, důchodce, menšiny či lidi se zrakovým nebo sluchovým postižením, přes vytváření a údržbu národního kulturního bohatství, podporu filmové tvorby, také vysílání prostřednictvím sítí elektronických komunikací, např. internetu, až po provoz regionálních studií a sítě vlastních zpravodajů“. A celá řadu dalších služeb, které soukromá média běžně neposkytují, neboť se jim prostě nevyplatí. Argument, že podobné pořady nesleduji, tak proč bych je platil, je podle mne jen vrcholem sobeckosti, lhostejnost a přezíravosti vůči ostatním.

Oblíbená floskule pana Okamury. Prý tím přidá důchodcům peníze do peněženek. Argumentuje se mimo jiné výrokem generálního ředitele ČT Hynka Chudárka na iDnes, cituji „osoby starší 65 let stojí za 47 procenty celkového výběru poplatků“. Povšimněte si prosím slova „stojí“, za chvilku se k němu vrátím.

Odkud se to číslo vzalo, když údaje o věku plátců koncesionářských poplatků se neshromažďují a žádná oficiální data neexistují. Ptal se snad někdy někdo vás při placení inkasa nebo poplatků na věk? A i kdyby, koncesionářské poplatky se přece platí za domácnost, nikoliv za rodinu nebo dokonce za osobu. Z dat Českého statistického úřadu lze jen nanejvýš rámcově vyčíst, že třetina seniorů žije sama, zhruba polovina ve dvoučlenné a cirka 15 % ve vícegenerační domácnosti. Navíc koncesionářské poplatky nezřídka platí právě nejstarší osoby v domácnosti už prostě jen proto, že je kdysi, když byly mladší, začaly platit. Navíc statistické údaje jsou z roku 2021 a lze důvodně předpokládat, že počet platících důchodců ve vícegeneračních domácnostech spíše vzrostl. Jak chce pan Okamura zjišťovat, koho od poplatků osvobodit a koho ne?

Tím se oklikou vracím k výše uvedenému citátu. Ono stojí neznamená, že důchodci jsou opravdu vždy reálnými plátci koncesionářských poplatků, ani že každou domácnost důchodce tvoří jen jediný divák ČT nebo posluchač ČRo. Myslím, že pan generální ředitel tím chtěl především říct, že připravit média veřejné služby od půlky roku bezmála o polovinu příjmů podle jakéhosi pofidérního klíče, by je dokonale zruinovalo. O což „ochráncům našich lidí a Čechů obzvlášť“ nejspíš jde.

Navíc nízkopříjmové domácnosti a senioři platit poplatky za rádio a televizi už dávno nemusejí. Oficiálně mohou být osvobozeny např. domácnosti s příjmem pod 2,15násobek životního minima či osoby s těžkým zrakovým nebo sluchovým postižením a další. Mnozí to ale nevědí a pan Okamura to rozhodně do éteru nevytrubuje, ač by nejspíš měl.

Podle zastánců financování ze státního rozpočtu budou pod kontrolou Národního kontrolního úřadu veřejnoprávní média hospodařit správně. Dozorčí komise, zřizované radami pro ČT a ČRo, které kontrolovaly jejich hospodaření až dosud, asi kontrolovaly špatně, byť veškeré výsledky a závěrečné zprávy o hospodaření se předkládaly Parlamentu.

Začněme z toho, co do působnosti NKÚ spadá. Ze zákona Nejvyšší kontrolní úřad prověřuje, jak stát hospodaří se státním majetkem a s prostředky získanými ze zahraničí. Vyjadřuje se ke státnímu závěrečnému účtu a dohlíží také na plnění státního rozpočtu. Nejvyšší kontrolní úřad nemá ve své působnosti kontrolu prostředků obcí, měst a krajů, ani kontrolu společností s majetkovou účastí státu či samosprávy. ČT a ČRo nejsou státní instituce, a tudíž dnes na ně NKÚ nemá žádnou přímou pravomoc. Sám NKÚ v únoru letošního roku přiznal, že ve vztahu k médiím veřejné služby nemá žádný metodický postup, vnitřní předpis či výkladové stanovisko.

Kdyby se ale hlavním zdrojem financování médií veřejné služby stal státní rozpočet (nebo by byla přijata ústavní novela), mohl by najednou NKÚ kontrolovat rozpočty, zakázky, investice, výrobu pořadů, personální náklady, externí smlouvy nebo efektivitu vynakládání prostředků. Což je přesně směr dnes projednávané ústavní novely, která by tak dala vládě široký prostor pro nejrůznější formy finančního nátlaku. Např. přes nehospodárnost nebo personální náklady – pořady jsou příliš drahé vzhledem ke sledovanosti, dokumentární tvorba má malý dosah, zahraniční zpravodajství či regionální redakce jsou příliš nákladné, moderátoři mají nadstandardní mzdy, produkční týmy jsou neúčelné. Formálně půjde o ekonomickou kontrolu, prakticky o tlak na obsahovou strukturu a redakční autonomii. Personální změny jsou totiž vždycky prvním zásahem do nezávislosti redakční práce.

Ekonomická kontrola veřejnoprávních médií NKÚ (pokud vůbec bude známo jak je kontrolovat, což by mělo být důležitým předpokladem pro přijetí novely zákona) sice nemusí mít přímo za následek ztrátu jejich nezávislosti, nicméně ekonomika dává vládě řadu možností jak ovlivňovat obsah či nepřímo diktovat redakční priority. Hranice mezi kontrolou peněz a nepřímým ovlivňováním obsahu je velmi, velmi tenká. A u naší vlády, pro kterou populismus, manipulace, dezinformace a nezřídka i otevřené hlásání nepravd není nic, čeho by se štítila, dvojnásob platí známé přísloví „kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde“. Důvody proč zkrouhnout „prachy“ médiím veřejné služby si v budoucnu kterákoliv vláda bez problémů najde a ospravedlní. Vždycky budou potřeba peníze na něco jiného, třeba pro „naše lidi“.

Prý rady pro ČT a ČRo budou při financování médií veřejné služby z rozpočtu pořád fungovat jako pojistka nezávislosti, hlásala nedávno v televizi paní Vesecká. Prý na ně politici nebudou mít vliv. Že to jsou populistické ohlupovánky, jsem psal už několikrát i tady i na svém webu o kybernetické bezpečnosti a hybridních válkách. Takže to vezmu stručně.

Rady, které mají prakticky neomezenou moc ovlivňovat média veřejné služby počínaje odvoláváním a jmenováním generálních ředitelů, přes schvalování dlouhodobých plánů rozvoje až po dohlížení na plnění úkolů veřejné služby a vydávání doporučení týkajících se programové nabídky, nakonec většinově vybírá a volí Parlament. Teď zrovna poněkud nenápadně probíhá volba nových členů Rady České televize, kteří nahradí ty, jimž končí funkční období.

Parlament, který jen plní rozkazy vlády vedené premiérem, pro něhož morálka a empatie začínají i končí cynickým přepočítáváním lidských hodnot na peníze a který si myslí, že penězi lze uplatit celý národ. Premiérem, jenž dokáže veřejně urážet kdekoho, představiteli médií počínaje. Premiérem, který poslušně plní přání nabubřelých, nedospělých a hulvátských nevychovanců, kteří svoje ego měří nikoliv počtem obyvatel, které zastupují, ale počtem lajků na sociálních sítích, a nacionalistických extremistů, kteří, ohánějíce se češstvím, šíří nenávist a xenofobii. Premiérem, jenž by bez nich už dávno nebyl premiérem.

Kdo nám zaručí, že vláda si postupně do rad nedosadí svoje loutky, které budou konat podle jejích rozkazů a přání? Nikdo. Ostatně příkladů v nejbližším okolí máme dost. Uškrcení veřejnoprávních médií navíc nebude skokové. Proběhne plavně, postupně a nepříliš nápadně. A my po čase najednou zjistíme, že z Českého rozhlasu a z České televize se line jen vládou schválená propaganda a redaktoři smějí klást jen otázky, které se vládním politikům „líbí“.

A ani se líbit nemají. Nezávislá média v demokracii nejsou od toho, aby politikům kladla otázky, které se jim líbí, nýbrž od toho, aby práci politiků, které si jako občané platíme, kontrolovala a odhalovala, slušně řečeno, nešvary. A politici tu nejsou od toho, aby diktovali médiím, na co se mají nebo nemají ptát, ale od toho, aby na otázky odpovídali a zodpovídali se tím ze své práce. Tak funguje demokracie. Mějme to, prosím, vždy na paměti dřív, než naskočíme na líbivé sliby o penězích „pro naše lidi“. Jsou to jen směrovky na cestu zpátky k totalitě.