Článek
Původ slova propaganda je v latinském slově propagatio, což znamená šíření. Objevilo se třeba v názvu vatikánského Úřadu pro šíření římsko-katolické víry: Sacra Congregatio de Propaganda Fide (Svatá kongregace pro šíření víry), jenž byl založen roku 1622 papežem Řehořem XV. Postupem času, jak církev šířila svou víru do zemí Nového světa a vymezovala se proti protestantismu, ztratilo slovo propaganda svůj neutrální význam a v kontextu protireformace brzy nabylo hanlivého významu, který mu zůstal dodnes[1].
Realita přizpůsobená účelu
Propaganda je obecně definována jako systematické šíření informací a myšlenek, především neobjektivním nebo zavádějícím způsobem, za účelem prosazování nebo podpory politické kauzy nebo názoru[2]. Stručně řečeno, jde o způsob komunikace či dokonce politického marketingu, jehož cílem je předat příjemcům určitý názor nebo úhel pohledu, přičemž se snaží docílit toho, aby tento názor či myšlenku publikum přijalo za své dobrovolně [3].
V aktuálním kontextu mezinárodního vývoje je pojem propaganda nejčastěji spojován s politickým přesvědčováním a psychologickým působením, tj. použitím proti protivníkovi zejména s cílem zlomit jeho vůli bojovat nebo se bránit, případně jej naklonit vlastní pozici[4]. Protivníkem přitom jsou nejenom bojující vojáci, nýbrž veškeré obyvatelstvo země nebo zemí, proti nimž je propaganda vedena.
Lež už dávno nemá krátké nohy
Říkávala moje babička, že lež má krátké nohy a daleko neuteče. V dnešní postfaktické době[5] to už dávno neplatí. Moderní digitální komunikační technologie, internet a sociální sítě dokážou roznášet lži tak rychle, že dohnat je a usvědčit není nijak snadné. To platí i pro dezinformace.
Většina definic se shoduje na tom, že dezinformace označuje šíření záměrně nepravdivých sdělení, obzvláště pak státními aktéry nebo jejich odnožemi, vůči cizímu státu nebo vůči médiím s cílem ovlivnit rozhodování nebo názory těch, kteří je přijímají[6]. Je pozoruhodné, že tento dnes mezinárodně užívaný pojem pochází nejspíš z ruského дезинформация [dezinformacija] a byl prvně zaznamenán v roce 1949[7].
Propagandisté a dezinformátoři k šíření svých sdělení používají celou řadu nejrůznějších postupů a praktik, zejména:
· rozšiřování negativních a zastrašujících zpráv,
· poškozování důvěry v hodnoty a ideje,
· snižování sebedůvěry lidí,
· vyvolávání pocitů, že sám člověk nic nezmůže, pravdu se nedozví, že všechno řídí a ovládají jiní,
· podkopávání důvěry ve vedení státu, armády a spojence,
· vytváření pozitivních názorů na nepřítele.
Propaganda a dezinformace jsou využívána různými aktéry, v nejrůznějších kontextech a pro nejrozmanitější účely, přičemž nástroje propagandy se neustále vyvíjejí.
Propaganda a dezinformace v historii lidstva
V celé historii lidstva, od starověku až po současnost, najdeme stovky příkladů, kdy propaganda a dezinformace měly zásadní vliv na politické zvraty, legitimizaci násilí či ovládání veřejného mínění. Uveďme si pár příkladů:
· Octavianus, Marcus Antonius a Kleopatra(Řím, 31 – 30 př. n. l.).
V roce 36 př. n. l. vládli v Římě z původního triumvirátu už pouze dva: Octavianus a Marcus Antonius. Jejich vratká aliance se postupně rozpadala, každý z nich vedl propagandistické kampaně, jež připravovaly cestu k závěrečné občanské válce Římské republiky. Ta nakonec vyvrcholila bitvou u Actia. Octavianus vykresloval Antonia jako muže ovládaného „cizí a nepřátelskou“ Kleopatrou, Kleopatra byla egyptskou královnou, která prý ohrožuje Řím. Lidé pak snáz přijali konflikt jako obranu vlasti, ne jako další vnitřní mocenský boj. Později Octavianus propagoval své vítězství u Actia jako bitvu, která legitimizovala jeho roli mírotvorce, přinášejícího do Říma svobodu a stabilitu[8],[9].
· První křížová výprava (1095).
Nábožensko-politická kázání a pozdější kronikářské verze výzev přispěly k masové mobilizaci. Vyprávění o hrozbě a posvátné povinnosti fungovalo jako silný motivační rámec, že je správné jít bojovat, a dokázala uvést do pohybu masy lidí. Když se jednou vytvoří dojem, že jde o svatou spravedlnost, kritické otázky často zmizí[10].
· Reformace a knihtisk (1517).
Knihtisk umožnil, aby se dezinformace a propaganda šířily rychle, levně a ve velkém. Lidé četli krátké texty, karikatury a pamflety zásadně urychlily šíření politicko-náboženských narativů. Veřejné mínění se stalo bojištěm a propaganda získala masový dosah. Zjednodušování a to, co bychom dnes nazvali populismem, přetvářely složité spory na jednoduché my a oni. Veřejné mínění se poprvé stalo globální arénou, kde vyhrává ten, kdo dokáže vyprávět přesvědčivější příběh[11]. Jen mezi námi, nic vám to nepřipomíná?
· Výbor pro veřejné informace v USA (1917–1919).
Známý také jako CPI nebo Creelův výbor. Byl nezávislou vládní agenturou Spojených států za vlády prezidenta Wilsona, vytvořenou za účelem ovlivňování veřejného mínění a podpory USA v první světové válce, zejména na domácí frontě.
Během necelých 26 měsíců (od 14. dubna 1917 do 30. června 1919) agentura využila všechna dostupná média k vytváření nadšení pro válečné úsilí a získávání veřejné podpory proti zahraničním a domnělým domácím pokusům zastavit americkou účast ve válce. Je to pozoruhodný, leč zdaleka ne jediný příklad propagandy ve Spojených státech.
· Incident v Gleiwitzu (1939).
Falešný útok na rozhlasovou stanici Sender Gleiwitz v Gleiwitzu (tehdy Německo, dnes Gliwice v Polsku), který provedlo nacistické Německo v noci 31. srpna 1939. Spolu asi s dvěma desítkami podobných incidentů byl útok zinscenován Hitlerem jako důvod k válce, aby ospravedlnil invazi do Polska. Před invazí pronesl Adolf Hitler rozhlasový projev, v němž činy odsoudil a oznámil německé plány útoku na Polsko, který začal následující ráno. Přestože fašistická vláda použila útok jako záminku k válce s Polskem, útočníci z Gleiwitzu nebyli Poláci, nýbrž němečtí důstojníci SS v polských uniformách.
· Indoktrinace dětí a mládeže (1933 – 1945).
Fašistický režim systematicky vtahoval ideologii do škol a organizací typu Hitlerjugend. Zdánlivě nevinná výchova se stala nástrojem dlouhodobé politické loajality. Režim cíleně pracoval s dětmi: uniformy, rituály, písně, jednoduché příběhy o nepříteli a o hrdinství. Děti se totiž učí dřív cítit než přemýšlet a ideologie zabalená do hry a kolektivu se usazuje hluboko v jejich myslích. Výsledkem je generace, pro kterou jsou ty správné postoje samozřejmostí[12].
Totéž se však děje dnes v Rusku. Příběhy o hrdinství, nezbytnosti okupovat Ukrajinu, hry na hrdinné bojovníky proti Ukrajině jsou od počátku ruské války proti Ukrajině povinnou součástí školní výuky stejně jako překrucování historických faktů ve výuce, např. v dějepisu, tak, aby odpovídaly oficiální vládní rétorice. Stačí zhlédnout film Pan Nikdo proti Putinovi[13]. Ještě ho snad hrají v kinech.
· Tonkinský záliv a eskalace ve Vietnamu (1964).
Politická rozhodnutí se mnohdy opírají o události, které jsou nejasné nebo i záměrně nesprávně vyhodnocené. V případě Tonkinu byl veřejnosti předložen příběh o útoku, který ospravedlňoval tvrdší postup. Jakmile je jednou jasné, že je nutné reagovat, pochybnosti veřejnost často přestává brát do úvahy[14]. Zkreslená interpretace incidentu a následná propaganda zde sehrály podstatnou roli pro získání politického mandátu k další eskalaci bojů[15].
· Záliv Nayirah a inkubátory (1990 – 1991).
V emotivním svědectví se tvrdilo, že vojáci v Kuvajtu vyhazovali miminka z inkubátorů. Dezinformační a mediálně řízený příběh obletěl svět a silně ovlivnil náladu veřejnosti i politiků, i když byl později vyvrácen. Emoce vždycky přicházejí jako první a dokážou zcela potlačit kritické uvažování a ověřování[16].
· Rwanda a rádio RTLM (1994).
Nenávist se dá vysílat tak dlouho, až se z ní stane pravda. Rádio RTLM (Radio-Télévision Libre Milles Collines, polosoukromé rádio, založené jen rok před událostí) opakovalo urážky, dehumanizaci a výzvy a rozdmýchávalo strach a agresi takovým způsobem, že se nakonec podařilo ospravedlnit i genocidu. Role média tehdy byla řešena i mezinárodní justicí[17].
· Myanmar a Rohingové (2014).
Sociální sítě zde působily doslova jako zesilovač nenávisti. Vyšetřování a následné analýzy popisují, jak se online prostředí stalo významným faktorem při eskalaci nenávisti a násilí. Zjednodušené příběhy o vinících a hrozbách se šířily rychleji než jejich opravy a kontext. Když se lidem denně servíruje jeden a tentýž obraz nepřítele, roste ochota tolerovat jakékoliv násilí[18].
· COVID 19 a infodemie (2020 a dále).
Jak se spolu s virem šířil i chaos v informacích – polopravdy, zkratky a falešné jistoty či jak lidé ztráceli orientaci a hledali jednoduché viníky nebo zázračná řešení, mají mnozí z nás ještě v živé paměti.
· Plnohodnotná ruská invaze na Ukrajinu (2022).
Ruská agrese je doprovázena proudem zdůvodnění a příběhů, které ji mají doma a v zahraničí ospravedlnit, a zároveň názorově rozložit obyvatelstvo Ukrajiny i ostatních zemí. V informačním prostoru se mísí zkreslená fakta, emoce a záměrné manipulace tak, aby se oslabila solidarita a rozhodnost napadené zemi pomáhat. V moderní době je totiž informační fronta stejně důležitá jako ta vojenská.
Dezinformace dnes a denně
Abych neargumentoval jenom minulostí, vezmu jako příklad dnešní (v době přípravy článku) projev Donalda Trumpa na ekonomickém fóru ve Švýcarském Davosu[19]. Mimo jiných sdělení, s nimiž by se dalo hodně polemizovat, tvrdil americký prezident například, cituji volně z překladu, že „…Čína vyrábí téměř všechny větrné elektrárny, ale přitom jsem v Číně nenarazil na jedinou větrnou farmu. … Číňani jsou totiž chytří, oni je prodají do zahraničí, oni je prodají těm hlupákům, kteří je kupují. Ale sami Číňani větrné elektrárny nepoužívají. Oni mají pár nějakých velkých větrných farem, ale ve skutečnosti jsou to jenom takové show, aby ukázali lidem, že existují. … Sami používají uhlí. …“
Nuže, podívejme se na oficiální data[20],[21]. Ano, Čína je opravdu celosvětově největší výrobce větrných turbín s podílem na trhu 72 %, což ale nejsou téměř všechny turbíny. 22 % turbín se vyrábí v Evropě, 4 % pak v USA. Zbývající 2 % jsou další, málo významní výrobci. Možná Trumpovy výroky nejsou dezinformace, rozhodně je to ale sdělení zavádějící a manipulativní, jehož se v našich krajích někteří velice rádi chytí.
Druhou část tvrzení, že Číňané turbíny prodávají do hlupákům ciziny a doma nepoužívají, bych si dovolil, eufemisticky řečeno, nazvat nepravdou. Měřeno podle instalovaného výkonu Čína drtivou většinu, 94 % vyrobených větrných turbín, instaluje doma. Instalovaný výkon čínských turbín v Evropě činí pouhých 242,7 MW, tj. 0,27 %[22], z toho v zemích sedmadvacítky jich bylo instalováno jen zanedbatelných 11,7 MW. Na čí mlýn to má být voda, nebudu spekulovat, není to tématem tohoto článku.
Minimálně diskutabilní je rovněž tvrzení Donalda Trumpa, že Čína nevyužívá větrnou energii. V roce 2024 činil v Číně instalovaný výkon větrných elektráren 16,22 % celkového instalovaného výkonu, tj. výkonu všech elektráren, a podíl výroby elektřiny z větrných zdrojů, žádná elektrárna nejede pořád naplno, byl 9,88 %. Jen pro srovnání v USA byl v roce 2024 podíl větrných elektráren na instalovaném výkonu 11,84 % a podíl výroby tvořil 10,29 %. A pro zajímavost, v Česku se větrné elektrárny v roce 2024 podílely pouhými 1,80 % na celkovém instalovaném výkonu a jejich přínos 0,93 % výroby byl fakticky zanedbatelný. V sousedním Německu, když už jsme u těch statistik, měly v témže roce větrné elektrárny kapacitu výkonu 29,50 %, tj. skoro třetinu celkového instalovaného výkonu, a vyrobily 28,11 % z celkové výroby elektřiny[23],[24],[25].
A co se týče uhlí v Číně? V prvním čtvrtletí 2025 tvořila čistá elektřina, obnovitelné zdroje a jádro, 39 % čínského energetického mixu[26]. Pro srovnání, v roce 2024 byl podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny v USA zhruba 24 %, údaje z různých zdrojů se mírně liší[27],[28], zatímco v Česku podle údajů Ministerstva průmyslu a obchodu[29] se obnovitelné zdroje, včetně vodních, větrných, fotovoltaických a dalších, jako např. bioplynových, na výrobě elektřiny podílely 16,1 %.
Závěrem bych jen podotkl, že mi vůbec nejde o propagaci čínské ekonomiky, není to cílem tohoto článku, jen se snažím uvést zavádějící výroky Donalda Trumpa na pravou míru.
A nakonec, Trumpovo vyjádření, že bylo chybou vrátit Grónsko po druhé světové válce Dánsku, raději nebudu vůbec komentovat. USA nikdy Grónsko nevlastnily, i když se je pokoušely několikrát koupit. Nejznámější je Trumanova nabídka 100 mil. USD ve zlatě z roku 1946[30].
Pět pilířů propagandy a dezinformací
Na jakých základech stojí propaganda dezinformace, je asi z uvedených příkladů celkem zřejmé. Jsou to především:
· realita, často vytržená z kontextu, následně příslušně upravená, překroucená, okomentovaná, zpochybněná, a případně i doprovázená jiným, často nazývaným alternativním, výkladem nebo interpretací,
· jednoduchost a srozumitelnost sdělení, popř. jejich doplnění jednoduchými a srozumitelnými nabídkami řešení,
· vyvolání emoční reakce,
· oslovení představivosti,
· opakování.
Aby vypadaly důvěryhodně nebo aspoň čtenáře zaujaly, vycházejí dezinformace i propaganda zpravidla z reality, mnohdy však patřičně zkreslené a upravené. Nezřídka ale jako výchozí argument poslouží i jiná, společností už dostatečně přijatá dezinformace nebo propaganda. Postupně se tak vytváří určitý propagandisticko-dezinformační ekosystém, v němž na sebe jednotlivá sdělení navazují, vzájemně se doplňují a hranice mezi skutečností a propagandou se stírají a mizí. Člověk se dostává do stavu, kdy, jak mnozí lidé říkají, nevím, čemu mám vlastně věřit. A propagandista dosáhl prvního kroku: zasel nejistotu a pochybnosti.
Aby propaganda byla skutečně účinná, musí být její sdělování především srozumitelné, a tudíž jednoduché. S trochou nadsázky lze říct, že dobrá propaganda musí být jako dobrý vtip – jednoduchá a krátká. Složitým věcem se lidé nesmějí, neboť je často nechápou, a dlouhé unavuje. Velice dobře fungují krátké a úderné fráze, často podložené šikovně překroucenými fakty. Podobná sdělení navíc velmi dobře oslovují emoce a představivost cílové skupiny, pro kterou jsou určeny.
Emoce dokáží vyvolat odpor, nenávist či zášť, ale také soucit, např. k domnělému neštěstí druhých, ochotu pomoci apod. Emoce přicházejí první a usnadňují přijetí propagandy či dezinformace, mohou hluboce ovlivnit názor a napomáhají učinit požadované rozhodnutí nebo podpořit šíření sdělení v domnění, že člověk koná správnou věc. Teprve potom, a to ne vždy, nastupuje rozum.
Známé přísloví praví, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, a propagandisté, populisté i dezinformátoři jsou si toho náležitě vědomi. Stejně jako vidíme v televizi reklamu na jeden a tentýž produkt desetkrát za večer, snaží se tvůrci a šiřitelé propagandy a dezinformací upevnit pozici svých sdělení jejich co nejčastějším opakováním. Opakování je matka moudrosti, ale i důvěry v propagandu a dezinformace: Vždyť to píšou všude, Říkají to v televizi nebo Přece to nedají do novin, kdyby to nebyla pravda. To jsou argumenty lidí, kteří, ač jinak střízlivě myslící, přijali stokrát opakovanou lež jako fakt.
Šíření propagandy a dezinformací má často formu dezinformačních kampaní, v nichž je stejné nebo podobné sdělení předkládáno různým cílovým skupinám, např. důchodcům, sportovcům, zemědělcům či zahrádkářům, automobilistům, mládeži, úředníkům, ale i dětem, vždy jinak a s ohledem na jejich společné zájmy či problémy, jejich citlivost k danému tématu a sociální skupinu či bublinu, v níž se pohybují. Typickým představitelem takových kampaní jsou např. dezinformace týkající se třeba fungování Evropské unie. Podívejte se, kolik jich v mediálním prostoru, na internetu, na sociálních sítích, a nakonec i mezi lidmi koluje, kolik lidí je přijalo za své a je kvůli nim ochotno se třeba i servat.
Svět se dramaticky mění
Diplomacii začíná nahrazovat politika síly, jasná mezinárodní pravidla slábnou a nahrazuje nátlak, výhrůžky a nemorální kupčení se státy a s jejich majetkem. Dohody se stávají cárem papíru, který lze kdykoliv zmačkat a hodit do ohně. Války nekončí proto, aby agresor byl poražen a potrestán a napadený osvobozen, nýbrž proto, aby si někteří politici toužící metálu a klanějících se davech opěvujících jejich velikášství mohli napsat na sociální síti, že válku ukončili oni.
Politika už není o dohodách, ale o prosazování imperiálních ambicí mocných, jazyk pravidel je nahrazován jazykem síly a suverenita států je nahrazována strategickými zájmy mocností a cynických elit, jejichž hlavním měřítkem je zisk, narcismus, poklonkování ostatních a sebeuspokojení z možností ovládat druhé ve velkém. Jejich demokratický dialog spočívá v likvidaci oponentů a jediným právem je jejich moc a vlastní nadutostí pokřivená morálka.
Přichází svět, kde se populismus, propaganda a dezinformace budou snažit ještě více vítězit nad pravdou, pokorou, demokracií, dialogem a nakonec i nad lidskou důstojností. Nezačneme-li se jim co nejrychleji bránit, neskončíme jako svět dobře.
Můžeme si za to sami?
Obrana proti působení propagandy a dezinformací dnes není jen v rukou státu, byť i tam z velké části také chybí, ale máme ji ve svých vlastních rukách, a hlavně v hlavách. Mysleme, když něco čteme, uvažujme o tom, co nám předkládají nejen politici, ale i některá média a zejména sociální sítě. Mějme na paměti, že emoce nejsou dobrý rádce a jednoduchá zaručená řešení většinou postrádají širší souvislosti. Společnost není stroj, který se dá opravit utažením šroubů nebo přidáním dalšího dílu, společnost je nekonečně proměnlivý subjekt, kde každá drobná změna může vést k dalekosáhlým důsledkům, které je třeba brát do úvahy. Každé sdělení, které k nám přichází, plní nějaký účel. Dříve, než obsah sdělení přijmeme za své a, nedej bůh, začneme šířit, ptejme se, jaký účel sdělení plní, kdo z něho asi profituje a jaké může jeho počínání mít následky.
