Článek
Dnes a denně se na nás valí desítky sdělení, nezřídka pronášených vrcholovými politiky a dokola opakovaných v médiích a na sociálních sítích. Nezřídka mají jediný cíl – vnutit nám do hlav nějakou jednoduchou polopravdu či bezostyšnou lež a zmanipulovat náš názor a pohled na realitu.
Mnohdy k tomu stačí jen docela nepatrné zkreslení nebo pokřivení skutečnosti doplněné zastíráním nebo záměrným opomíjením souvislostí a dostatečný počet opakování[1],[2],[3]. Uveďme si dva typické příklady z poslední doby.
Soudci, vyšetřovatelé a koncesionářské poplatky
V poslední době se v souvislosti s návrhem na zrušení rozhlasových a televizních poplatků šíří veřejným prostorem nenápadná, leč velmi účinná manipulace ve smyslu „proč bychom nemohli platit veřejnoprávní média ze státního rozpočtu, vždyť soudci, vyšetřovatelé a další státní úředníci jsou z něho také placeni a funguje to“. Nedávno zazněl z úst poslance Patrika Nachera podobný argument i v České televizi[4]. Na první pohled to vypadá docela logicky a rozumně. Jenom se zamlčuje jeden důležitý fakt – na rozdíl od soudců, vyšetřovatelů a dalších státních úředníků, jejichž práce má na utváření veřejného mínění nepříliš významný vliv, média v působení na veřejné mínění hrají podstatnou, ne-li zásadní roli. Podobné argumenty, zesílené ampliony sociálních sítí a patřičně okořeněné nejen dezinformačními weby, pak vytvářejí ve společnosti dojem, že je vlastně úplně jedno, kdo a jak veřejnoprávní média platí. Hlavně, že ušetříme. Není. Zaplatíme to vždycky my občané a způsob, jakým platby budou navázány na rozpočet, může mít nejrůznější důsledky.
A jak že je to s tou svoločí?
Včera, 3. února 2026, mávali při svých projevech ve sněmovně zástupci vládních stran svorně papírem s fotografií facebookového příspěvku Evy Decroix. Bývalá paní ministryně v něm podle nich nazvala voliče vládních stran svoločí[5]. Mávající při tom samozřejmě předpokládají, že jen málokdo si dotyčný příspěvek vyhledá a přečte. Jinak by totiž zjistil, že oním ošklivým rusismem mínila paní Decroix vládní politiky, a ne jejich voliče, cituji: „Jen fakt nechápu, jak jsme mohli prohrát volby a pustit ke kormidlu tuhle svoloč“. Neznám moc snazších způsobů, jak namířit nenávist svých voličů proti svým politickým oponentům, než jim vsugerovat, že jim někdo sprostě nadává.
Nicméně není mým cílem ani hodnotit chabou úroveň kulturnosti a zdvořilosti sdělení paní exministryně, ani spekulovat nad způsobem financování médií veřejné služby. Jde mi jen o to ukázat, jak strašlivě jednoduché je manipulovat veřejným míněním a že stačí byť i jen nepatrné zkreslení faktů a reality – jen trochu dezinterpretovat fakta, zamlčet souvislosti, zahrát na emoce a dát manipulaci řádný mediální prostor.
Slušnost je slabost
Nedostatek slušnosti a zdvořilosti, vzájemná neúcta, hrubost, urážky, nadávky a sprosťáctví se poslední dobou stávají jakousi podivnou normou nejen na naší politické a mediální scéně, nýbrž celosvětově. Urážky novinářů či politických oponentů, povětšinou bezpředmětné a nezřídka hodnověrnými fakty nepodložené pomluvy, osočování, očerňování a vyfabulované insinuace létají parlamentem, sociálními sítěmi i politickými diskusemi v některých médiích dnes a denně. Stačilo se dívat na parlamentní diskusi okolo vyslovení nedůvěry vládě.
Zdá se, že korektní a slušná diskuse podložená skutečnými fakty, nikoliv jen názvy kauz, jejichž obsah už se stejně většině obyvatel vykouřil z hlavy překryt nánosem kauz nových a ještě novějších, už voliče netáhne. Jak často slýchávám, že politik, který hovoří klidně a věcně, nezvyšuje hlas, nenadává všude a všem a svůj projev dokládá hodnověrnými fakty, je slabý politik, nudný politik, nesrozumitelný politik, ba dokonce i hloupý politik a nedá se poslouchat. Zatímco politik, který dokola opakuje stejná jednoduchá, zavádějící, pravdu relativizující a emocemi nabušená klišé a floskule, tendenčně zmanipulované polopravdy či dokonce výslovné lži, který neustále mele stejné argumenty bez souvislostí nebo jen s těmi souvislostmi, jež se mu zrovna hodí do krámu, politik, který kolem dokola rozhazuje nadávky, urážky, invektivy a výhrůžky, ačkoliv často nemá ani schopnosti, ani možnosti, a tím spíš pravomoci, je uskutečnit, může být někým považován za silného, schopného, udatného spasitele.
Manipulace zdaleka nejsou jen politický boj
Cílem politiků prý je získat voliče. (A já si naivně myslel, že pracovat pro blaho a rozkvět státu.) A co je důsledkem chování podobných spasitelů? Stokrát opakovaná lež se stává pravdou a manipulace se jako drobné, skryté a často nenápadné dezinformace stávají součástí podivné občanské hybridní války. Bojujeme sami proti sobě.
Připomeňme si, že propaganda a dezinformace jsou systematickým šířením informací a myšlenek, především neobjektivním nebo zavádějícím způsobem, za účelem prosazování nebo podpory politické kauzy nebo názoru[6]. Jsou součástí hybridní války, nepřáteli vedeného psychologického působení využívajícího politických, ekonomických, informačních, humanitárních a dalších nevojenských aktivit, včetně protestního potenciálu lidí cílové země. Každá drobná politická lež, každá skrytá politická manipulace, každá nadávka, výhrůžka, zpochybňování a relativizace pravdy jsou vodou na mlýn nepřátelům, jejichž existence je nezpochybnitelná[7],[8],[9]. Vytvářejí totiž napětí ve společnosti, šíří nedůvěru k čemukoliv – vedením státu, armádou a politickými stranami počínaje a sdělovacími prostředky konče. Šíří nejistotu a chaos, vytvářejí napětí a polarizaci ve společnosti, podněcují nenávist a vyvolávají násilí.
Co si víc může nepřítel přát? Divide et impera, rozděl a panuj, rozeštvi lidi, snadněji je získáš na svou stranu a porazíš. Možná ani nebude potřeba vstupu vojsk. Kolikrát se v historii stalo, že si lidé sami a dobrovolně zvolili vládu dosazenou a řízenou jinou državou, aby pak strávili léta pod politickou, ekonomickou a nejednou i pod vojenskou nadvládou cizáků?
Neuvědomují-li si nebezpečí hybridní války sami politici nebo dokonce využívají-li nekalé manipulace s lidmi záměrně a naschvál, pak bychom si to jako lidé a občané měli uvědomit alespoň my. Nenechme se opanovat emocemi, nenaskakujme na laciné manipulace, ať se zdají jakkoliv líbivé nebo argumentují zdravým rozumem. Berme do úvahy všechny souvislosti, nejen ty, které nám nabízejí populisté, propagandisté a dezinformátoři. Mysleme, uvažujme, hledejme odpovědi v důvěryhodných zdrojích, nikoli jen v jednoduchých, lehce srozumitelných a osekaných prohlášeních.
V jednoduchosti ne vždy bývá síla. V jednoduchosti se často skrývá ďábel.
Zdroje:
