Článek
Pro začátek je třeba říci, že pojem informace prošel dlouhým historickým vývojem od filozofických úvah přes matematické a technické teorie až po moderní vědní obory a disciplíny[1]. Dnes je slovo informace, podotýkám slovo, klíčovým prvkem v naší společnosti a kultuře.
Než začnete číst
Někdo z vás může mít pocit, že povídání o informacích a o tom, jak je vnímáme a přijímáme, jak a kudy na nás působí a proč některé doslova hltáme a jiné v nás vyvolávají vztek, je v kontextu propagandy a dezinformací poněkud od věci. Já se nicméně domnívám, že máme-li jakoukoliv zbraň rozpoznat a chránit se proti jejím účinkům, musíme především vědět, jak působí, kdy, čím a kam nás zasáhne. A propaganda a dezinformace jsou velice mocná zbraň[2],[3],[4].
Sdělení, informace a její hodnota
Už v dávnověku hlídali lidé svoje sídla, z okolních kopců pozorovali krajinu a zapalovali ohně, když se blížil nepřítel nebo obchodní karavana. V Číně či v Africe používali k předávání zpráv bubny. Pozadu nezůstávají ani zvířata. Pes, který na okraji vesnice zjistí lišku nebo jiného vetřelce, začne štěkat a sděluje tím ostatním psům, že se blíží nebezpečí.
Dnešní člověk obvykle čte články na internetu, často spíš jen nadpisy nad nimi, posty na sociálních sítích a nemnozí dokonce sledují zprávy nebo diskusní pořady v některé z mnoha televizí. Přitom z hlediska informatického mají kouř, rytmus bubnu, e-mailová zpráva, článek v novinách nebo i psí štěkot jeden společný účel: něco sdělit ostatním. Nazývejme je proto obecně sdělením.
Sdělení může mít mnoho podob: vyprávění, článek v novinách nebo na internetu, dopis či e-mail, post na sociálních sítích, obrázek, video nebo třeba jen piktogram u vchodu na toaletu. A kde je informace? No přece uvnitř sdělení. Informace je znalost, kterou nám sdělení přináší. Sdělení je tedy nositelem informace a informace je obsahem sdělení.
Sdělení nejenom přijímáme, ale abychom mohli informaci, kterou přináší, zpracovat a vyhodnotit, musíme sdělení porozumět. Porozumět neznamená jen dokázat obsah ze sdělení získat, vytáhnout, např. neumím-li arabsky, těžko porozumím sdělení التدخين مضر بالصحة (kouření škodí zdraví), ale také získaný obsah pochopit. A správně pochopit obsah sdělení bývá často velice obtížné. A když máme pocit, že se nám obojí skutečně podařilo, začínáme získanou informaci hodnotit.
Člověk obvykle hodnotí informaci ze tří hledisek: hodnota, tj. jak velkou novou znalost mu informace přinesla, zajímavost, tj. nakolik je pro něho zajímavá nebo relevantní, a užitečnost, tj. kolik užitku mu přináší nebo nakolik ji může využít.
První ale přicházejí emoce
Vnímání informací ovlivňuje obrovské množství faktorů. Většinou na ně nahlížíme prizmatem obecně přijatých i vlastních názorů, úzů a zkušeností. Hodnocení je ovlivňováno nastavením našeho hodnotového systému, stejně jako působením sociálních skupin v nichž se pohybujeme. Důležitou roli hraje důvěryhodnost a vlastní zkušenost se zdrojem informace. Kamarádovi, který poslal řetězový e-mail nebo vložil post na sociální síť, uvěříme mnohem snáze, než někomu, koho neznáme, a navíc má ještě na věc jiný pohled, než je ten náš.
Dosud jsme předpokládali, že informace hodnotíme tak nějak více či méně formálně. Že k jejich hodnocení používáme rozum. Že informace vnímáme jako fakta a podle toho je posuzujeme. Bohužel to zdaleka tak není. Rozumové hodnocení přichází obvykle až později a někdy k němu nedojde vůbec. Proč? Protože bezmála každé sdělení a v něm obsažená informace u běžného člověka nejdříve vyvolá emoci. Jakou emoci záleží na mnoha faktorech – na názorovém nastavení člověka, jeho zkušenostech, náladě, žebříčku hodnot, temperamentu, na osobních vztazích k tématu či k doručiteli sdělení a velice významně i na formulaci, senzačnosti a emocionalitě nadpisu i vlastního obsahu.
Marketéři stejně jako propagandisté a dezinformátoři moc dobře vědí, že každé sdělení, počínaje nadpisem, vyvolá emoci[5]a že je proto zapotřebí vyvolat takovou emoci, která nás jako čtenáře psychicky nastaví tam, kde nás chtějí mít. Pak stačí už jen přidat správně zahuštěnou a okořeněnou textovou omáčku, něco masitých a dobře propečených senzací, trochu přikrášlení a smyšlenek, popř. i strašení, a potrava pro příslušného důvěřivého konzumenta je připravena. Klikbajtové nadpisy a promyšleně emocemi protkané texty jsou toho důkazem.
Nejhorší na tom všem je, že po určité době začneme sami vnímat zprávy v médiích prizmatem nahromaděných emocí, kýčovitostí titulků a nadpisů a nejsme schopni nebo spíš už ani nechceme oddělovat zrno od plev. S tím ruku v ruce jdou propaganda, dezinformace a populismus, nabídky líbivých, jednoduchých, zkratkovitých a zaručených řešení, nad nimiž není třeba příliš přemýšlet, ale hlavně je třeba pro ně zvednout ruku nebo hodit lístek do volební urny.
Každé sdělení má svůj účel
Po internetu, v médiích a na sociálních sítích poletují miliony a miliony nejrůznějších sdělení. A ne vždy je jednoduché zjistit jejich opravdový účel. Někdy je naprosto zřejmý na první pohled, jindy je naopak záměrně a mnohdy velice rafinovaně skrytý a na první, ba ani na druhý či třetí pohled nemusí být vidět.
Typickým účelovým sdělením je reklama. Ve své podstatě není reklama nic jiného než obecně přijatá forma propagandy a nezřídka i drobné dezinformace nebo alespoň nadsázky. Málokterému muži, jenž se od hlavy až k patě posprejoval tím či oním dezodorantem, se začnou houfně ženy vrhat do náruče. I když si vsadíte, stejně většinou nic nevyhrajete, byť reklama říká jasně, vsaďte si a vyhrajte. Většina aut v reklamách nejsou vaše rodinné vozy a zdaleka ne všechny nápoje udělají z každé příležitosti nezapomenutelný zážitek. I když? Z vlastní zkušenosti vím, že zážitek z některých nápojů je opravdu nezapomenutelný.
Svůj účel a cíl – přesvědčit a přimět příjemce učinit nějakou akci – běžná reklama většinou deklaruje zcela otevřeně a lidé obvykle nemají problém rozpoznat, že jde jen o reklamu. Skrytá reklama, která se zhusta vyskytuje na nejrůznějších webech, se naopak snaží zamaskovat svůj původní účel a přesvědčit lidi, že sdělení, které právě konzumují, vůbec není reklama. Ráda a často se schovává třeba za odborné články a v textu se pak objevují nenápadné zmínky, že to či ono se dá vyřešit tím a tím.
Proč mluvíme o reklamě? Protože propaganda a dezinformace ve svém principu používají tytéž techniky a prostředky a stejným způsobem využívají – a zneužívají – i vnímání lidmi. Jen na rozdíl od reklamy, která ze zákona musí být jako reklama označena, propaganda a dezinformace nemají ani omezení, ale ani zábrany, jen zlý účel a destruktivní cíl.
Skutečné porozumění obsahu sdělení včetně pochopení jeho účelu je proto základním prvkem v obraně před propagandou a dezinformacemi. Ať čteme, slyšíme nebo vidíme cokoliv, nedejme se zmást emocemi.
