Článek
Člověk dnešního typu, tedy Homo sapiens sapiens, se objevil zhruba před 100 tisíci léty. Od té doby se vyvíjí. Lidské myšlení s vývojem prostředí, v němž žije, bohužel nestíhá udržet krok. Důvod je jednoduchý. Naše mozky a naše myšlení jsou pořád nastavené na dobu jejich vzniku. Na svět malých skupin, pomalých změn a nutnosti neustále reagovat na nové konkrétní podněty spojené s každodenním životem.
Dnešní digitální prostředí je ale pravým opakem. Mění se mnohem rychleji, než je naše biologická výbava schopna se přizpůsobovat[1]. A svět je navíc mnohem složitější, než je naše mysl schopna pojmout.
Zaskočeni technologiemi
Abychom světu dokázali aspoň trochu porozumět, používáme zkratky a zjednodušení. A to mnohdy vede k nepředvídatelným chybám v úsudku[2]. Média ve snaze doručit nám co nejvíce informací vydávají zkratkovitá sdělení za skutečný obraz reality, pokrytecky argumentujíce povrchní objektivitou a pofidérní pluralitou názorů. Jak často slýchávám slova televizních moderátorů to je pro naše diváky příliš složité zastavující pokusy hostů vysvětlit podrobněji podstatu problému .
Ano, čteme zkratky, klikbajtové titulky a shrnutí vygenerovaná umělou inteligencí a podle nich měříme a posuzujeme realitu. Věříme autoritám, jejichž kompetence je často vyrobená hlavně množstvím lajků, srozumitelným příběhům, jasným viníkům a jednoduchým řešením. A moderní informační války přesně tohle optimalizují a dokonale využívají.
Citlivější na negativní informace
Obavy a strach jsou základními lidskými instinkty. I ty jsme zdědili po původních pralidech, kteří museli v divoké a nesrozumitelné přírodě často bojovat o holý život či přežití. Negativní sdělení má tak na člověka mnohem silnější dopad než pozitivní. Negativita upoutá větší pozornost, je dominantnější a nakažlivější a vyvolá větší emoci než dobré a pozitivní zprávy[3],[4]. Jsme citlivější na negativní informace, konflikty a ohrožení než na nějakou nudnou pravdu. To obrovsky nahrává vytváření paniky, oblíbenosti skandálů, spekulacím, konspiracím, relativizacím, propagandě, dezinformacím a s nimi spojeným manipulacím.
Když to sdílí hodně lidí, bude to nejspíš pravda
Většina má pravdu a dojem většiny dokáže zatlačit do pozadí vlastní úsudek. I to je pozůstatek našich dávných nastavení. Když vidíme, jak se podle nás chová, co dělá nebo jak smýšlí většina ostatních, často, aniž bychom přemýšleli, se jí necháme ovlivnit nebo strhnout[5] a chováme se jen jako součást stáda, které někam běží, a většina přitom ani neví ani kam, ani proč. Stručně řečeno – když to sdílí hodně lidí, bude to nejspíš pravda. A algoritmy dnešních sociálních sítí umějí dojem většiny vytvářet naprosto dokonale.
Carpe diem aneb časová slepota
Jsme krátkozrací v hodnocení dlouhodobých rizik. I to v nás zůstalo nejenom z dávných pralidí. Technologie urychlují dopady rizik, ale naše intuice a schopnost překonat časovou slepotu zaostává. Žijeme dnešním dnem, dnes se máme dobře, a co bude zítra, o tom mnohdy nepřemýšlíme. Okamžité odměny a výhody jsou pro nás při rozhodování nebo hodnocení situace mnohdy hlavním vodítkem[6]. Kdo z toho těží? No přece populisté a manipulátoři. Laciné sliby, které se nikdy nesplní, překryté buď novými lacinými sliby, nebo zapomenuté v lavině dalších důležitých informací, slouží nikoliv nám, nýbrž výhodám těch, kteří nám je servírují. Hlavně, aby dokázali správně ovlivnit naše rozhodnutí.
Být propojeni bez ohledu na to s kým
Člověk je tvor společenský, jinak by historicky asi sotva přežil, a z jeho přirozené potřeby sledovat sociální dění samozřejmě těží média i sociální sítě. Zásobují nás tunami zajímavostí ze života celebrit, jejich skandály, senzacemi a nejrůznějšími zajímavostmi a my je hltáme, byť ve skutečnosti na náš běžný život mají pramalý vliv[7]. Každá nová společenská či politická kauza se neprezentuje jako střízlivý a neutrální soubor faktů, nýbrž jako senzace či skandály, opředené desítkami více či méně relevantních názorů od méně či více relevantních odborníků, doplněné v lepším případě spekulativními náznaky, v horším pak vyloženými spekulacemi, konspiracemi, dezinformacemi a manipulacemi.
Krmte je tolika nesmysly, až se rozmělní to podstatné, praví teorie chaosu Stevena Bannona bývalého poradce Donalda Trumpa. Nástrojem k získání moci přece není přesvědčit o něčem hodnotném, nýbrž zblbnout lidi tak, aby naskočili právě na moji manipulaci[8].
Algoritmy vědí
Je až k nevíře, kolik lidí využívá sociální sítě jako hlavní zdroj informací. Statistiky uvádějí, že 44 % Čechů získává informace ze sociálních sítí[9] a 65 % obyvatel EU ve věku 14 až 24 let mělo v roce 2025 sociální sítě jako hlavní zdroj informací[10]. Zrovna dnes se mne soused snažil přesvědčit, že nemám v supermarketech používat automatické pokladny, neboť mi údajně strhnou kromě platby ještě i nějaký poplatek. Prý mu to přišlo z Facebooku.
Je to děsivé a mrazivé. Proč? Ústředním cílem provozovatelů sociálních sítí není poskytování informací, nýbrž dosažení co největšího zisku. A to za každou cenu a bez jakýchkoliv skrupulí. Odkud se zisk bere? No především z reklam, na něž návštěvníkovi padne oko, ze sponzorovaných příspěvků, které aspoň přečte nebo na ně dokonce klikne, a v mnohých sociálních sítích či messengerech také z prodeje všeho, co se o uživateli dá prodat reklamním agenturám nebo dokonce i státu či některé mocnosti, která za to ráda a dobře zaplatí. Čím delší čas člověk na sociální síti tráví, tím větší zisk provozovatel sítě inkasuje. A právě od maximalizace zisku se odvíjí nastavení algoritmů, postupů jak udržet každého uživatele co možná nejdéle online[11].
Tvůrci algoritmů moc dobře vědí, jak k tomu naše desítkami tisíc let prakticky netknuté mentální nastavení využít. Při výběru příspěvků, které nám zobrazují, využívají ty, které poutají nejvíce pozornosti, tj. získávají nejvíce lajků a komentářů. A je úplně jedno, jestli pozitivních nebo negativních, pravdivých nebo lživých. Naopak, negativní mají přednost, neboť se šíří rychleji a vyvolávají více pozornosti. Před suchými fakty upřednostňují emočně nabitý obsah, počínaje vtipným a konče děsivým či násilným. Ten přece působí lépe a rychleji a je fuk, jestli je pravdivý nebo jde o propagandu, dezinformaci či lež. Na rozostřené nebo zakryté obrázky klikáme mnohem častěji zvědavi, co se pod nimi skrývá. Přece mohou zakrývat něco děsného, abychom si po jejich zhlédnutí mohli říct to je strašné a ve společnosti se pak tázat, viděl jsi to, to je hrůza, a vést o tom sáhodlouhé jalové diskuse u piva.
Nastavení sociálních sítí tak přímo podporuje šíření propagandy a dezinformací a v obchodním zájmu jejich provozovatelů rozhodně není proti tomu efektivně bojovat. Pokuty udělované čas od času úřady vyvolávají na tvářích provozovatelů sociálních sítí spíše úsměv a evidentně pro ně nepředstavují výraznou ztrátu.
Publikační symetrie aneb dnes si píše kdo chce, co chce a kam chce
Dnes může psát příspěvky na sociální síť, do vaší e‑mailové schránky, ale bohužel často i do médií doslova každý. Expertem není jen ten, kdo problematice skutečně rozumí, nýbrž čím dál tím častěji ten, kdo se za experta prohlásí a získá pro toto prohlášení dostatek fanoušků. A jak se získávají fanoušci? Tím, že se jim říká, co chtějí slyšet. Že se jim předkládají zprávy, názory a informace, které se jim líbí a které vyvolají patřičné emoce. Že uslyší to, co podpoří jejich vnímání, jejich vlastní hodnoty, jejich názory a způsob vidění světa, ať je jakýkoli. A tak největší výhodu a schopnost manipulovat míněním mas získávají ti, kteří dokážou výdělečné algoritmy co nejefektivněji využít, a ještě větší než největší výhodu pak ti, kteří k tomuto účelu disponují dostatkem finančních a dalších prostředků.
Králičí nora
A tak nám sociální sítě prostřednictvím svých algoritmů nabízejí obsah, který nás stále více a více pohlcuje, kdy klikáme stále častěji na určité odkazy a sledujeme jen určitá témata. Algoritmy nás postupně vtahují stále hlouběji do témat, jimiž jejich provozovatelům nejvíce vyděláváme, a manévrují nás k stále emotivnějšímu, senzačnějšímu a často i radikálnějšímu a manipulativnějšímu obsahu. Dnes už má tento fenomén i svůj odborný název – králičí nora. Označuje postupné uzavírání se do tzv. informačních bublin a vnímání reality systematicky zužované, klapkami na očích omezované a manipulované[12].
Nejhorší na tom všem je, že po určité a nepříliš dlouhé době začneme postupně sami vnímat i zprávy v médiích prizmatem nahromaděných emocí, kýčovitostí titulků a nadpisů a nejsme schopni nebo spíš už ani nechceme oddělovat zrno od plev. S tím ruku v ruce jdou populismus, propaganda a dezinformace, nabídky líbivých, jednoduchých, zkratkovitých a zaručených řešení, nad nimiž není třeba příliš přemýšlet[13].
Dyť to dá rozum
Zdravý selský rozum, jímž se tak často ohánějí nejrůznější populisté, propagandisté, dezinformátoři a manipulátoři, je způsob smýšlení, soudů a hodnocení postavených na zkušenosti. Zdravý rozum nezávisí na vlivu vědomostí a znalostí získaných studiem či školním vzděláním a je přirozený všem lidem. Má však sklon k zjednodušování, schematismu a dogmatismu. Je nadřazen rozumovému poznání, avšak často selhává při hodnocení a představách věcí, s kterými nemáme každodenní přímou zkušenost.
Lidé se zdravého rozumu s oblibou dovolávají, když chtějí prosadit svoje názory a mohou argumentovat pouze empirickými zkušenostmi[14]– takhle to děláme od nepaměti, a funguje to. Proto se tak snadno stává účinným nástrojem populistů a manipulátorů. Spoléhat se na zdravý selský rozum při hodnocení propagandy a dezinformací může často být, a obvykle i je, velmi ošidné a zavádějící, a nezřídka vede k mylným závěrům a neblahým rozhodnutím.
Nedejme se zneužívat
Technologie se vyvíjejí mnohem rychleji než naše intuice. To je fakt. Neznamená to ale, že jsme odsouzeni k porážce zločinci, kteří tuhle skutečnost pochopili a zneužívají ji ve svůj prospěch a bez ohledu na následky. A ty mohou být katastrofální.
V digitálním světě se nemůžeme spoléhat na selský rozum jako na univerzální kompas. Náš mozek však disponuje a vždy disponoval schopnostmi, které dokážou překonat jakoukoliv manipulaci. Jen je třeba vybudovat zdravé informační prostředí, zpomalit šíření propagandy a dezinformací a přinutit provozovatele sociálních sítí, a nejenom je, používat transparentní, a nikoliv manipulativní algoritmy. A nebudou-li tak činit, dokázat je dohnat k vymahatelné zodpovědnosti. To by mělo být povinností státu, nicméně bez naší spolupráce se to neobejde.
Sami se pak musíme naučit kultuře ověřování informací. Nejen umět vyhledávat zdroje, ale také zasadit věci do kontextu a do souvislostí a dokázat rozpoznat účel sdělení i motivaci toho, kdo za sdělením stojí. Už od útlého věku pak vychovávejme děti k myšlení, nikoliv k přejímání názorů.
A nakonec, naučme se řídit vlastní pozornost a myšlení jako zdroj, myšlení lidí je totiž nejenom ekonomická, ale i politická a válečná komodita. Přemýšlejme dřív, než přijmeme rozhodnutí.
Zdroje:
