Metoda Hejného jako sabotáž

Před několika dny (původní text byl zveřejněn 31. 3. 2018 - pozn. aut.) jsem byl dotázán, zda bych novinám nemohl sdělit svůj názor na metodu Hejného. Učinil jsem tak a rázem byli všichni vysokoškolští učitelé pasováni na zkostnatělé akademiky, kteří odmítají jakoukoliv změnu.

Nejdříve moje původní vyjádření:

Podle mého názoru není tzv. Hejného metoda nic jiného, než před čtvrt stoletím zapomenutá a posléze profesorem Hejným znovu objevená Komenského škola hrou. Stříhání papírových dortů a pochody typu „jeden krok dopředu, dva kroky zpátky“ rozhodně nevymyslel profesor Hejný. I já jsem coby dítě takto pochodoval. Lámal jsem skutečnou čokoládu a rozděloval pytlík skutečných bonbónů. Takové věci se v naší škole dělaly od nepaměti. V didaktice vyučované na pedagogických fakultách před čtyřiceti lety se tomu říkalo zásada názornosti a problémové vyučování. Zásady výborné, ovšem časově velmi náročné. Takže uplatňovat s rozumem a jen občas. Jinak nestihnete probrat skoro nic. A byli jsme důrazně vedeni k tomu, že názornost ve výuce matematiky je jen první krůček.

Matematika jako taková totiž začíná až krokem druhým - zobecňováním těchto reálných situací. Je o tom, že neexistuje jenom půl čokolády a třetina dortu, ale že existuje zlomek sám o sobě. Že zlomková čára může oddělovat téměř každá dvě čísla, která si vymyslíme, což krájením dortu rozhodně nezjistíte. A když „téměř všechna“, tak která ne? Ani na to cukrář, který si hraje na matematika, nejspíš nepřijde.

Matematika začíná až odhozením konkrétních předmětů a operováním s abstraktními pojmy. Vyslovováním obecných závěrů (byť zpočátku velmi jednoduchých) a jejich zdůvodňováním. Právě v tom je matematika pro mnoho lidí těžká a právě v tom je třeba drtivé většině dětí alespoň zpočátku pomoci. A to je přesně to, co zastánci tzv. Hejného metody nedělají. Zamrzli v tom jednoduchém prvním krůčku a říkají tomu matematika. Ale to, co učí, je všechno možné, jen ne matematika. „Objevitel“ této metody dokonce hlásá, že učitel matematiky nemusí matematiku umět. Hrůznější výrok si já osobně nedokážu představit.

Tolik k tomu, co jsem odeslal. Novinové následky se brzy dostavily:

Z úst osvícených zastánkyň Hejného metody jsem se tak dověděl, že jsem zkostnatělý akademik, který v životě neviděl dítě. Tak kategorické soudy o člověku, kterého vůbec neznají, vyslovují podle mých zkušeností pouze lidé s extrémně hypertrofovaným sebevědomím. Lidé, kteří jsou tím sebevědomější, čím méně toho vědí, a ani o tom málu, co vědí, nejsou schopni přemýšlet.

Učitelka v mateřské škole nechápe. Jak by také mohla? Pětiletý Jirka, který poprvé radostně stříhnul do papíru, je nejspíš celý její svět. Fakt, že tentýž Jirka není pak ve dvaceti schopen sečíst dva zlomky, už je zcela mimo její duševní obzory.

Za své brožované čtyřicetileté pedagogické praxe jsem viděl možná víc dětí než Alena Šafrová. Od šestiletých prvňáčků až po čtyřiadvacetileté a sedmadvacetileté „děti“ přebírající inženýrské a doktorské diplomy. Tyto „děti“ zkostnatělých akademiků odcházely pracovat do firem jako je Olympus, či  krachujících vesmírných agentur NASA a ESA.

A žádné z nich se neučilo matematiku jako nutné zlo. To, jak dítě matematiku bere, totiž nezávisí na žádné metodě, natož na „metodě Hejného“, která žádnou metodou není. To, jak dítě přistupuje k matematice, je dáno především jeho učitelem. Dobrý učitel žádné návody a pseudometody nepotřebuje. A učitele špatného žádná metoda kantorskému řemeslu nenaučí. Ani kdyby byla pozlacená.

Zažil jsem několik dětí, které učitelé učící podle Hejného zcela zničili. Po čtyřech letech strávených na hejnovské škole přišly tyto děti do pátého ročníku školy normální. Hýřily sebevědomím a nad svými novými spolužáky ohrnovaly nos. Až do chvíle, než zjistily, že tak nepředstavitelně složitou věc, jako je malá násobilka, zvládají jejich hloupí spolužáci zpaměti, zatímco oni dali dohromady čtyři krát pět až po pětiminutovém listování v jakýchsi tabulkách. I ten desetiletý klučina v tu chvíli pochopí, že dosavadní čtyři roky ve škole ho sice možná bavily, ale to jen proto, že je vlastně proflákal. Že všechny ostatní děti jsou kilometry před ním a on je už asi nedožene. A je to pro něj pořádná rána, to mi věřte.

S originálním vysvětlením současného rozmachu nejrůznějších prapodivných „metod“ přišel jeden můj (rovněž zcela zkostnatělý) kolega. Říká: „Co se divíš? Nejvěhlasnějším světovým firmám stále víc lezeme do zelí a pořád víc ukazujeme, že jsme v řadě věcí lepší než ti dosavadní páni tvorstva. Začínáme pro ně být velmi nepříjemnou konkurencí, kterou je potřeba zlikvidovat. A protože inženýra už nezblbnou, tak štvou různé waldorfy, montessory a Hejné na naše nejmladší. A bohužel jim to vychází - za pár let budou mít po konkurenci. Je to prostě sabotáž.“

Profesor Hejný hlásá, že učitel matematiky nemusí umět matematiku. Nedivím se. On sám ji totiž neumí. Pro dokonalou ilustraci tohoto pitoreskního faktu si můžete pustit (pokud ještě neznáte) následující video. Od věhlasného profesora se dovíte zajímavé věci o „obvodu kružnice“, „obsahu kužele“ a budete poučeni, že cihla má tvar krychle. Dort se musí krájet na malilinké kousky. Prý proto, aby se ušetřilo. Co se tím má ušetřit, to pan profesor neobjasnil. Jeho žáci to možná chápou, já jsem ovšem rozumu mdlého a bez patřičného vysvětlení jsem to jaksi nepochopil. Redaktor Veselovský po tomto vysílání řekl, že byl zcela vykostěn. Vám snad kosti v těle zůstanou.

Přeji hluboký umělecký zážitek.

Svoje čtenáře zdraví

Dalibor Martišek,
zkostnatělý akademik, který v životě neviděl dítě

PS: Abych alespoň částečně ospravedlnil tuto vykopávku, pokusím se v dalším článku (snad brzo) vysvětlit, jak bych vzoreček pro výpočet povrchu koule panu redaktorovi Veselovskému a žákům ZŠ objasnil já.