Článek
V poslední době se ve veřejném prostoru stále častěji objevují pokusy o otevření debaty na téma diferenciace výše zdravotního pojištění určené životním stylem. Působí to na první pohled rozumně. Ten kdo si vědomě zvyšuje zdravotní riziko, zaplatí víc. Jenže když se podíváme pod pokličku, celé to začíná trochu drhnout. Kdo určuje riziko? A koho to nakonec vlastně postihuje?
Je zdraví byznys, nebo politika?
Návrh, že by kuřáci nebo lidé s vysokým BMI měli platit více na zdravotním pojištění, vychází z logiky komerčních pojistek. Řidič, který bourá, platí víc. Dům z cihel je levněji pojistitelný než dům ze dřeva. A lidské tělo? Stačí se na ně podívat jako na biologické aktivum s rizikovým profilem.
Jenže zdraví není nemovitost ani auto. A systém jeho pojištění není postaven na pojistné matematice. Veřejné zdravotní pojištění v českém prostředí je solidaritní systém. Platí se podle příjmu, čerpá podle potřeby. (Ono je to samozřejmě daleko složitější, ale pro naše účely takové zjednodušení postačí)
Zavádění individuálních rizikových sazeb pak působí jako ideologická injekce státu do organismu, který se zatím drží pohromadě právě díky tomu, že je řízen solidárně a hlavně konzistentně.
Riziko na běžícím pásu
Jedna z prvních výtek vůči „rizikovým“ skupinám se obvykle týká kuřáků a obézních. Na papíře jasný případ. Častěji marodí, mají větší pravděpodobnost komplikací, jejich léčba stojí víc. Jenže: v reálu jsou těžko oddělitelní od dalších skupin, které systém zatěžují stejně nebo i víc, ale nikdo je na pranýř nevystavuje.
Příkladem z mnoha mohou být rekreační sportovci. Lidé, kteří celý týden sedí u počítače a o víkendu „to doženou“ padesáti kilometry na běžkách nebo na kole. Vypadá to zdravě, ale realita ortopedických ordinací je plná rozbitých kolen, zničených kyčelních kloubů a přetrhaných vazů. Nemluvě o dalších důsledcích podobného chování, počínaje vyhozeným kloubem a konče infarktem.
Pokud chceme opravdu „spravedlivý“ systém, musíme hodnotit všechny. Nejen ty, co kouří, ale i ty, co špatně sportují, přepracovávají se, nespí nebo žijí ve stresu. A to už ovšem v jinak solidárně nastaveném systému zavání ne pojistkou, ale kádrováním.
Zdanění už proběhlo. K čemu dvojnásobek?
Cigaretová daň v České republice patří k nejvyšším. Krabička cigaret dnes stojí okolo 170 korun, a většina těch peněz, konkrétně necelých 78 procent, putuje do státní kasy. To není symbolická částka – je to ekonomický nástroj, který má dvě funkce: příjem pro stát a údajná prevence odrazením spotřebitele. Což už samo o sobě zní trochu pokrytecky.
Jestli tedy už kuřáci platí – a hodně – proč by měli platit znovu?
Problém totiž zjevně není v tom, že neplatí. Problém je, že stát ty peníze nečerpá na zdravotnictví, ale na cokoliv jiného. Což ale rozhodně není vina kuřáků. Vymáhání dalšího nemalého poplatku pak už začíná nepříjemně připomínat šikanu.
Kouření není trestný čin
Často zaznívá příměr, že když někdo překročí rychlost, dostane pokutu. Jednoduché. Tak proč by kuřák neměl dostat finanční postih za to, že si ničí zdraví?
Protože to není trestné. Kouření je legální, regulované a státem více než patřičně zdaněné. Prodej tabáku a výrobků z něj je tedy pod kontrolou a povolen. Pokud by stát skutečně chtěl chránit zdraví, měl by tabák zakázat. To by bylo férové řešení. Ale to nechce – protože příslušná daň je natolik zásadní, že figuruje i jako položka v návrhu státního rozpočtu.
Mít tedy současně extrémně vysokou daň a nad to pojistnou přirážku je velmi pravděpodobně mimo morální mantinely. Bereme ti peníze a ještě ti vyčítáme, že platíš.
Chudý nemá výběr
Obhájci selektivních sazeb často tvrdí, že i chudý člověk může udělat zdravější volbu. Místo coly voda. Místo cigarety procházka. Místo tukové pomazánky škvarek z avokáda.
Jenže zdravý život není jen volba. Je to stav, který umožňuje jistá životní situace. Dostatek spánku, klidu, informací, peněz, přístupu ke kvalitnímu jídlu. Chudý člověk čelí stresu, nevyspání, často podprůměrnému vzdělání, vyloučené lokalitě. To není výmluva. To je realita.
Pokud v těchto podmínkách někdo kouří nebo má nadváhu, je to často symptom prostředí, ne lenost nebo volba. A těžko ho změní příplatek ke zdravotnímu pojištění.
Kdy končí spravedlnost a začíná selekce?
Záměr motivovat zdravější chování je jistě více než v pořádku. Ale navrhovaná forma připomíná spíše zápis do trestního rejstříku než zdravotní politiku.
Zdravotní pojištění nemá být nástrojem k šikaně nepopulárních skupin. Nemá zkoumat, kdo je ctnostný a kdo si zaslouží zaplatit víc.
Jestli se jednou pustíme do poctivé zdravotní reformy, měla by začít tím, že si ujasníme, chceme-li funkční systém, který chrání zdraví, nebo systém, který trestá a perzekuuje ty neuvědomělé.
Zdroj: https://www.finance.cz/dane-a-mzda/dph-a-spotrebni-dane/spotrebni-dane/tabak-a-tabakove-vyrobky/?utm_source=chatgpt.com
