Článek
Za čtrnáct dní tu máme volby. Vzduchem se nesou sliby změn, stabilit, rušení a zavádění, a člověk má chvílemi dojem, že stojí před regály, na nichž je pořád stejný obsah v jiném obalu. Nerad bych psal předvolební text. Jen si v tom politickém cirkusu zkusím ujasnit jednu starou potřebu, která se po každém předvolebním vystoupení ozve znovu: potřebu rámce. Ne dokonalosti. Ne spásy. Rámce.
Mám za to, že většina lidí netouží po velkých převratech. Chtějí vědět, na čem jsou. Potřebují mít možnost plánovat – život, rodinu, práci. Jenže v naší době jako bychom žili spíš v provizoriu. Zákony se ohýbají a rovnají, výklady střídají výklady, důchodový věk je jako posuvné pravítko. Když se dovoláte staršího pravidla, dozvíte se, že „už se to tak nedělá“. Vše je dočasné a dočasnost se stala povahou systému.
Co tím rámcem myslím
Rámec je něco nudného a důležitého. Základy domu, ne fasáda. Kostra, ne make-up. Sada mála, která se nemění často a bez důvodu. V právu to znamená pravidla, kterým lidé rozumějí a na která se dá spolehnout na delší dobu než jedno volební období. V běžném životě je to jistota, že když dnes něco vybuduju, zítra to nebude zatracované nebo dokonce trestané jen proto, že se změnil směr politického větru. A v kultuře je to vědomí, že nejsme první ani poslední – že máme na co navázat a co odevzdat dál.
Rámec není totalita. Je to směr a tvar. Uvnitř se může obsah hýbat, ale celek se nerozpadá. Bez rámce se věci rozpadají. A člověk, který musí každý týden ověřovat, co v jeho životě nebo práci ještě platí a co už ne, časem rezignuje na plánování i odpovědnost. Začne žít ze dne na den – a říkat tomu flexibilita.
Tápeme v mlze?
Politika si zvykla, že viditelná změna je cennější než tichá kontinuita. Každý ministr musí mít ‚reformu‘, i kdyby spočívala jen v přelakování fasád barvou vhodnějšího složení. Byznys se chová podobně. Má vlastní mlhu – tarify, balíčky, věrnostní programy, které znesnadní srovnání a přinutí zákazníka chovat se podle marketingové strategie. Slevy. Benefity. Výhody. Cokoli, jen abyste si nevšimli, že vaše peněženka je po nákupu nakonec jaksi tenčí než minule. Stát, který měl být oporou, se stal jen generátorem nových formulářů a metodik. Ne proto, že by ty staré byly nutně špatné, ale protože se „musí něco dělat“.
Technologie přidaly rychlost. To by samo o sobě nevadilo – rychlé služby jsou dobré. Jenže rychlé zákony jsou špatné. Rychlost, která se hodí ve vývoji softwaru, rozbíjí důvěru v právo. A když se důvěra rozbije, nastoupí pocit, že pravidla jsou tu proti mně.
Co se to s námi děje?
Když nevím, co bude platit za pět let, odložím rozhodnutí. Děti později. Investice opatrně. Plány na vodě. Místo životního plánu máme týdenní plán. S tím mizí i chuť nést odpovědnost – proč bych měl být já ten poctivý, když systém sám mění pravidla jak ručníky v hotelu? A když odpovědnost ustupuje, vyprchává důvěra. A v nás zůstává únava a možná trocha ironie jako záchranný kruh.
Tohle se netýká jen jednotlivců. Bez rámce se rozpadá i společenská shoda. Lidé přestali věřit, že existují základní společné hodnoty, které platily desítky, možná stovky let — protože se je dnes část společnosti snaží přepisovat. Do té mezery vstupují silní řečníci s jednoduchým tvarem: někdo řekne „zmrazit všechno“, jiný „zrušit všechno“. V mlze vypadají oba jako maják. Až když dojedete blíž, zjistíte, že je to jen reflektor na volebním autě.
Jak s tím žít
Rámec se nehlasuje. Rámec se pěstuje. V řeči, ve zvyku, v tom, že zítra platí totéž, co platilo včera, pokud není vážný důvod jinak. V tom, že co je v hierarchii legislativy vysoko se hýbe pomalu a co je nízko klidně rychleji -podle potřeby. Ústava se nepřepisuje jen proto, aby někdo naštval oponenta protože zrovna může. Hrozí pak, že se z ní stane jen cár papíru. A pak také v tom, že elity společnosti, její vyslanci, reprezentanti, zaměstnanci - a to všechno politici jsou - se nemají chovat tak, aby se přizpůsobili fungujícímu společenskému standardu. Oni jsou a mají být jedni z těch, kteří ten standard tvoří. Když se tohle stane samozřejmostí, politika se tomu přizpůsobí sama.
Pointa bez návodu
Nevím, kdo vyhraje volby. Vlastně ani kdo by je vyhrát měl. A ani to není pointa. Věřím ale, že tématem příštích let nebude změna všeho za každou cenu, ale důvěra a stabilita. Jak ji budovat v době, kdy se všechno hýbe? Možná tím, že si každý z nás přestane plést PR show se smyslem politiky. Změnit umí kdekdo leccos. Vybudovat něco, co stojí za udržení – to je práce. Často bez potlesku.
Já si myslím, že společnost nepotřebuje víc zábavných šoumenů. Potřebuje víc nudných zahradníků. Zalévat, stříhat, ne přesazovat každý týden. A když přijde čas na změnu, tak ji udělat po domluvě, s plánem. S respektem k tomu, že nemá vydržet jen do konce sezóny.
Volby budou za čtrnáct dní. Kdybych si mohl vybrat, dávám přednost zahradníkům. Šoumen pobaví - a zmizí. Možná vám při tom ukradne svačinu, než si toho všimnete. Když odejde zahradník, ani si neuvědomíte, kdy přesně se to stalo. Ale když se rozhlédnete, uvidíte okolo upravený, zelený trávník.
