Miliardová „nula“: Proč nás nové Dukovany v energetické bilanci nikam neposunou?

Energetika v roce 2026 už nehledá odpovědi v abstraktních vizích. Diskuse v České republice i v celé Evropské unii se v poslední době posunula k řešení bezmála krizového stavu přenosových soustav a kritického nedostatku stabilních zdrojů. Ústředním tématem tohoto posunu jsou malé modulární reaktory (SMR). Tyto zdroje s elektrickým výkonem do 300 megawattů představují technologický pokus o změnu způsobu výstavby jaderných zařízení. Zatímco klasické velké bloky jsou unikátní stavební díla realizovaná přímo v dané lokalitě po dobu mnoha let, SMR jsou navrženy jako standardizované průmyslové produkty. Jejich klíčové komponenty mají být vyráběny v továrních halách a následně transportovány na místo určení k finální montáži. Tento přístup má teoreticky snížit investiční riziko a zrychlit proces uvádění do provozu, ovšem v roce 2026 naráží na zásadní ekonomický rozpor: sériová výroba, která by zajistila nízkou cenu, vyžaduje objednávky v řádech desítek kusů stejného typu. Zároveň však žádný subjekt logicky neobjedná takové množství technologie, která dosud neprokázala svou komerční životaschopnost v reálném provozu.

Technické parametry SMR kladou důraz na pasivní bezpečnostní systémy využívající fyzikální procesy, jako je přirozená cirkulace chladiva nebo gravitace, a to bez nutnosti zásahu čerpadel napájených elektřinou. Přestože je tento koncept z inženýrského pohledu pokročilý, naráží na legislativní realitu, která zatím mezi malým a velkým reaktorem dostatečně nerozlišuje. Administrativní zátěž spojená se schvalováním bezpečnosti je u obou typů téměř identická, což u reaktorů s malým výkonem vede k neúměrně vysokým fixním nákladům na každou vyrobenou jednotku energie. K tomu se přidává problém s palivem typu HALEU (uran s obohacením mezi 5 a 20 %), který většina moderních SMR vyžaduje. Dominantním producentem tohoto paliva prozatím zůstává Ruská federace, což vytváří riziko nové energetické závislosti v době, kdy se EU snaží o úplné odstřižení od ruských zdrojů. Budování vlastních kapacit na obohacování uranu na Západě je sice v plném proudu, ale jde o proces vyžadující roky investic a testování.

V kontextu České republiky se jaderná strategie opírá o model označovaný jako 2+2, tedy výstavbu dvou nových bloků v Dukovanech s opcí na další dva v Temelíně. Tato opce představuje smluvně zafixované právo státu objednat další dva bloky za předem dohodnutých podmínek, aniž by byl k tomuto kroku v tuto chvíli právně zavázán.

Analýza výkonové bilance však ukazuje, že v případě Dukovan jde o operaci s téměř nulovým čistým přínosem pro celkový výkon sítě. Dva plánované jihokorejské reaktory APR1000 s celkovým výkonem přibližně 2 100 megawattů mají nahradit čtyři stávající bloky VVER-440, jejichž provoz skončí kolem roku 2045. Pokud nedojde k realizaci opce v Temelíně, zůstane dukovanský výkon v podstatě na úrovni z doby svého vzniku. V éře rostoucí spotřeby vyvolané elektrizací dopravy a průmyslu je tato strategie „udržení pozic“ poněkud v rozporu s budoucími potřebami státu. Existuje sice časový úsek mezi lety 2036 a 2046, kdy by staré a nové bloky mohly běžet současně a vytvářet energetický přebytek, ale tento scénář stoprocentně závisí na úspěšném prodloužení životnosti starých Dukovan na šedesát let. To vyžaduje masivní investice do modernizace, které jsou ovšem z dnešního pohledu nezbytné – jinak hrozí, že se nové bloky nestihnou dokončit dříve, než ty původní přestanou dodávat energii.

Důvodem, proč se pozornost stále více soustředí na SMR i přes pokračující přípravu velkých bloků, je kritický stav českého teplárenství. Současný systém dálkového vytápění je založen na spalování uhlí, které je z ekologických důvodů vytlačováno z trhu rychleji, než se čekalo. Velké jaderné elektrárny nejsou schopny efektivně dodávat teplo do vzdálených měst kvůli neúnosným fyzikálním ztrátám v potrubních trasách. SMR jsou proto navrhovány i jako lokální zdroje, které by mohly stát přímo v areálech stávajících tepláren. Příkladem je projekt Teplator, vyvíjený na ČVUT v Praze, který má experimentálně využívat vyhořelé palivo z velkých elektráren pro ohřev vody v nízkotlakém okruhu. Implementace takových zařízení do blízkosti městských aglomerací však naráží na sociální a politické limity. I když technické parametry teoreticky umožňují zmenšit zónu havarijního plánování na hranici areálu elektrárny, politická průchodnost takové stavby v hustě obydlené oblasti je v současnosti minimální. Stát se tento odpor snaží řešit definováním energetiky jako strategického zájmu, což omezuje možnosti samospráv proces výstavby zastavit. Prioritně jsou tak vytipovány průmyslové lokality jako Mostecko nebo Ostravsko, kde je tolerance obyvatel k technické infrastruktuře tradičně vyšší než v jiných částech země.

Geopolitický rozměr energetiky v roce 2026 určuje především spolupráce s Velkou Británií a Německem. Vstup společnosti ČEZ do projektu Rolls-Royce SMR má zajistit českému průmyslu přímý podíl na výrobě komponent, nikoliv jen pasivní roli koncového uživatele.

V Německu pak po roce 2025 došlo k nápadnému posunu v postoji k jádru pod tlakem průmyslových svazů, zejména těch bavorských. Berlín pod tímto tlakem začíná reálně uvažovat o unifikaci norem v rámci EU, aby se předešlo nutnosti schvalovat každý modulární reaktor znovu v každé členské zemi. Tato unifikace je pro fungování trhu se SMR nezbytná – bez ní zkrátka nelze dosáhnout oněch teoretických výhod sériové výroby. Energetika se tak stále častěji jeví jako nástroj k udržení průmyslové suverenity a bezpečnosti než jako primárně ekologický projekt.

Otázka uhlíkové neutrality v tomto kontextu působí spíše jako legislativní konstrukt, který nezřídka naráží na fyzikální realitu. Současná regulace se zaměřuje výhradně na antropogenní emise oxidu uhličitého, které činí přibližně 35 až 40 miliard tun ročně. Tento objem bývá dáván do kontrastu s přírodními cykly, kde oceány, půda a vegetace uvolňují kolem 750 až 800 miliard tun oxidu uhličitého za rok. Zastánci dekarbonizace logicky namítají, že lidský podíl tvoří čistý přebytek narušující rovnováhu, ve které příroda sama o sobě svou produkci zpětně absorbovala. Realisté však upozorňují na marginalitu evropského snažení. EU produkuje zhruba sedm procent globálních emisí. I kdyby Evropa dosáhla absolutní nuly, celkový vliv na globální koncentraci oxidu uhličitého bude bez zásadních kroků Číny, Indie a USA v podstatě zanedbatelný. Navíc dochází k efektu úniku uhlíku (carbon leakage), kdy se energeticky náročná výroba stěhuje do zemí s benevolentnějšími předpisy. Výsledkem je paradoxní zvýšení globálních emisí kvůli nižší efektivitě v těchto regionech a nutnosti dálkové dopravy výrobků zpět. Unie se tento trend snaží korigovat zavedením CBAM, tedy uhlíkového cla, které dovozce donutí nakupovat certifikáty odpovídající ceně povolenek.

Legislativa snažící se vynutit technologické změny bez ohledu na aktuální stav věcí dnes občas připomíná pokusy o změnu fyzikálních zákonů parlamentním hlasováním. Typickým příkladem jsou snahy o úplný zákaz spalovacích motorů nebo vynucování ekologických úspor v průmyslových provozech, které už většinou narazily na své technologické limity. Tato politika nevyhnutelně konfrontuje realitu v podobě nestability sítí a neúměrného zdražování energie. SMR a nové velké jaderné bloky jsou proto v roce 2026 prezentovány – zejména ve střední Evropě – jako v podstatě jediné reálné řešení. Dokáží splnit požadavky na bezemisní provoz a zároveň zajistit stabilitu, kterou obnovitelné zdroje bez extrémně drahých úložišť zkrátka nenabízejí.

Současný stav rozhodování o energetické infrastruktuře odhaluje limity demokratických procesů při řešení vysoce technických otázek. Velká část populace je vystavena dezinformacím nebo politické manipulaci obou stran, která staví na emocích, nikoliv na technických datech. Politický cyklus trvající čtyři roky je v přímém rozporu s životním cyklem energetických děl, který běžně přesahuje půl století. Výsledkem je snaha, aby strategická rozhodnutí o přežití průmyslu a tepelném komfortu probíhala v režimu, který obchází veřejnou diskusi a spoléhá na technokratická řešení a legislativní zkratky. Energetická soběstačnost postavená na kombinaci velkého a malého jádra je tak v České republice vnímána jako racionální nutnost uvnitř systému, který se možná příliš dlouho snažil ignorovat fyzikální limity planety i vlastní ekonomiky.