Digitální lihovina s příchutí žvýkačky: Proč necháváme svoje děti pít Roblox?

Pokud se dnes podíváte na displej tabletu nebo mobilu libovolného školáka, s vysokou pravděpodobností tam uvidíte hranaté postavičky připomínající oživlou stavebnici Lego. Roblox je fenomén, který svou popularitou drtí tradiční herní giganty. Přesto o něm generace rodičů ví jen velmi málo.

Abychom pochopili, o čem je řeč, musíme opustit představu Robloxu jako jedné konkrétní hry. Je to virtuální svět. Představme si jej jako kombinaci sociální sítě a digitálního obchodu, podobného Google Play nebo App Store. Rozdíl je v tom, že v tomto obchodě nejste anonymním uživatelem. Jste v něm přítomni jako virtuální entita – avatar. A to je to, oč tu běží.

V tomto prostoru se nepohybujete v menu. Se svým avatarem virtuálně přecházíte mezi miliony jednotlivých her a a minisvětů, které vytvořili sami uživatelé. Můžete v jednu chvíli pracovat v simulaci pizzerie a v druhé se ocitnout v hororovém hotelu. Vše se děje pod jednou identitou, s jedním avatarem a s jednou virtuální měnou v kapse.

Právě tato integrace – kde se hranice mezi jednoduchým hraním, nakupováním a potkáváním přátel stírá do jedné nekonečné smyčky – dělá z Robloxu unikátní, ale z pohledu dospělého i vysoce kontroverzní platformu. To, co na první pohled vypadá jako nevinná digitální krabice s hračkami, je ve skutečnosti propracovaný ekonomický stroj, který na děti aplikuje mechanismy, které bychom v reálném světě u nezletilých tolerovali jen stěží.

Když v reálném světě koupíte dítěti stavebnici, má ji v krabici pod postelí. Je to soukromá radost. V Robloxu je to přesně naopak. Vše, co vlastníte, máte neustále na sobě. Nejrůznější oblečky, tváře, vlasy, animace postavičky -avatara, to všechno definuje ve světě Robloxu vaši společenskou úroveň a prestiž. A právě tady začíná tlak, který dospělý mozek snadno přehlédne.

Marketingová aura Robloxu se ráda zaštituje kreativitou a dokonce nácvikem programování. Skutečnost v miliardách odhraných hodin je ale mnohem prostší. Většina nejoblíbenějších „zážitků“ jsou takzvané simulátory. Dítě v nich neprojevuje kreativitu, ale vykonává mechanickou, repetitivní činnost. Kliká na předměty, přenáší krabice, virtuálně zametá podlahu.

Proč by to kdokoliv dělal dobrovolně? Protože na konci této nudy je odměna. Virtuální měna, za kterou si může vylepšit svého avatara.

V komunitě Robloxu existuje krutá hierarchie založená na vzhledu. Pokud do hry vstoupíte se základním vzhledem, který je zdarma (v herním slangu se mu říká „Bacon Hair“ podle účesu, který připomíná plátek slaniny), dostáváte okamžitou nálepku: Noob. V překladu: jsi tu nový, jsi chudý, nic nemáš, jsi k ničemu.

V tento moment se z hry stává sociální bitevní pole. Dítě nehraje pizzerii proto, že by ho bavilo simulovat práci v gastronomii. Hraje ji proto, aby si vydělalo na virtuální klobouk, křídla nebo domácího mazlíčka, který mu v digitálním davu zajistí respekt. Tato touha po uznání vrstevníků je v dětství přirozená – Roblox ji však dokázal zmonetizovat s děsivou efektivitou.

Celý systém je navržen tak, aby vás neustále stavěl před volbu: Buď budeš tři hodiny klikat na obrazovku a vykonávat otupující činnost, nebo vytáhneš platební kartu rodičů a koupíš si „vylepšení“, které tě posune dál okamžitě.

Pro dospělého je to průhledná manipulace. Pro desetileté dítě, které chce v partě spolužáků vypadat dobře, je to volba mezi sociální izolací a okamžitým dopaminovým uspokojením. Je to psychologie kasina aplikovaná na prostředí, které se navenek tváří jako nevinný koutek s hračkami.

Aby tento psychologický nátlak na děti fungoval, potřebuje jeden klíčový prvek: odpojení od reality skutečných peněz. V Robloxu neplatíte korunami, eury ani dolary. Platíte Robuxy.

Tato virtuální měna slouží jako dokonalý tlumič výčitek svědomí. Pro desetileté dítě je 400 Robuxů abstraktní číslo, které mu svítí v rohu displeje. Že to v reálu stojí zhruba 150 korun, které někdo musel vydělat, je v ten moment nepodstatná informace. Jakmile se reálná měna změní na barevné Robuxy, bariéra padá. Je to stejný princip, jaký používají kasina s hracími žetony. S plastovým kolečkem se hazarduje mnohem snáz než se skutečnou bankovkou.

Platforma se často brání argumentem, že je pouze „poskytovatelem prostoru“, podobně jako třeba nástěnka v supermarketu. Realita je ale jiná. Roblox není jen pasivní hostitel, je to hlavní inkasista.

Zatímco standardem v digitálním světě (např. u Apple nebo Google) je, že si provozovatel bere 30 % z prodeje, Roblox zachází mnohem dál. Po odečtení všech poplatků a vnitřních mechanismů platformy zůstává tvůrci minihry často jen zlomek výsledné částky – uvádí se, že platforma v různých fázích odčerpá až 75 % hodnoty. Většina peněz končí v kapse provozovatele. Brát peníze jako zaměstnavatel a přitom tvrdit, že nenesete zodpovědnost je možná v tomto případě právně v pořádku, ale cosi tu člověku nesedí.

Další oblíbenou obranou Robloxu je tvrzení, že platforma učí děti programovat a tvořit. Je to lákavá představa – dítě nesedí u obrazovky zbytečně, ale učí se dovednost pro 21. století. Skutečnost je však mnohem prozaičtější. Drtivá většina dětských tvůrců nic neprogramuje. Celý systém je postaven na principu „drag-and-drop“ (táhni a pusť). Děti do svých minisvětů jen vkládají již hotové objekty a mechaniky, které vytvořil někdo jiný.

Místo logického myšlení nebo nedej bože psaní kódu se děti učí maximálně digitálnímu aranžérství. Skládají hotové kusy puzzle, aby vytvořily prostředí, které bude dostatečně „barevné“, aby do něj přilákaly své vrstevníky. Je to kreativita v mantinelech, které jim pevně vytyčil provozovatel tak, aby „tvůrcem“ mohl být každý a on mohl výsledku co nejefektivněji inkasovat.

Roblox láká děti na příslib bohatství: „Vytvořte si vlastní hru a vydělejte miliony.“ Skutečnost je taková, že statisíce mladých tvůrců generují platformě obsah zdarma v naději, že právě jejich svět se stane hitem. Systém je však nastaven neúprosně – reálně zbohatne jen mizivé procento vyvolených, zatímco zbytek z toho maličkého procenta uživatelů Robloxu, kteří se vůbec o nějakou kreativitu pokusí, slouží jako bezplatná pracovní síla, která udržuje ekosystém v chodu. Je to digitální verze „hladových her“, kde jediným jistým vítězem je vždy majitel kasina. Pokud se totiž dětskému tvůrci náhodou podaří vydělat nějaké Robuxy, cesta k jejich proměně na skutečné peníze je lemována tolika podmínkami a minimálními limity pro výběr, že se většina z nich k reálné výplatě nikdy nedostane. Peníze tak zůstávají uvnitř systému a točí se dál v nekonečném cyklu nákupů klobouků a digitálních domácích mazlíčků.

Kdyby někdo otevřel vedle základní školy stánek a začal dětem prodávat pivo s příchutí jahodové žvýkačky, policie by ho sbalila dřív, než by stačil narazit sud. Argumenty o tom, že „stánek jen poskytuje prostor“ nebo že „děti se tam učí kultuře stolování“, by nikdo nebral vážně. U Robloxu ale přesně na tyto argumenty slyšíme.

Je to digitální lihovina. Digitální nikotin. Mechanismus je totiž identický. Stimulace odměnových center v mozku, budování závislosti na okamžitém dopaminovém záblesku a sociální tlak, který z „nepijících“ (nebo nekupujících) dělá outsidery. Rozdíl je jen v tom, že po Robloxu ráno nebolí hlava a z dítěte netáhne alkohol. O to je to nebezpečnější. Kocovina z tohoto systému je totiž neviditelná a projevuje se až po letech – neschopností se soustředit, nulovou finanční gramotností a pocitem, že status se buduje pouze skrze vnější atributy a prezentaci vlastnictví.

Zatímco proti tabáku a hazardu vede společnost masivní tažení, Robloxu tleskáme jako symbolu pokroku. Je to fascinující slepota. Pod záminkou „digitální výuky“ si v obývacích pokojích pěstujeme budoucí zákazníky skutečných kasin a mikrotransakčních her. Učíme děti, že nuda se neřeší kreativitou, ale nákupem zkratky. Že práce (kliky v simulátoru) nemusí tvořit jinou hodnotu, než že si za ni můžete koupit virtuální pozlátko.

Proč proti tomu nikdo nebojuje, když jsou politické body u vyděšených rodičů obvykle tak snadno k mání? Odpověď je cynická: Roblox je pohodlný. Je to ta nejlevnější a nejefektivnější digitální chůva na světě. Dokud dítě sedí v koutě s tabletem, nezlobí a zdánlivě „si hraje“, mají rodiče i stát klid.

Jenže ten klid má svou cenu. Každý balíček Robuxů, který dítěti koupíme, abychom měli na hodinu pokoj, je v podstatě příspěvkem na provoz tohoto obřího experimentu na dětské psychice. Měli bychom si přiznat, že v tomhle případě neplatíme za rozvoj dítěte. Platíme za vlastní pohodlí.

Ve výsledku nejde o to, kolik miliard platforma vydělá nebo jak vysokou marži si strhne z prodeje virtuálního klobouku. Tím, že tento systém tolerujeme a financujeme, ubližujeme do budoucna vlastním dětem. Dobrovolně je učíme fungovat ve světě, kde se za uznání platí a kde je vlastní identita na prodej. A to je účet, který žádná virtuální měna nikdy nesplatí.

Mohlo by se zdát, že tohle všechno je sice smutná, ale přesto nevyhnutelná realita dnešního světa. Máme spoustu starostí, musíme chodit do práce a nemůžeme přece vlastní dítě vyloučit z kolektivu vrstevníků jen proto, že se nám nelíbí jedna aplikace. A těch pár korun klidně oželíme.

Tak si to shrňme. Máme tu virtuální svět, kde se bez reálné kontroly věku pohybuje drtivá většina dětí. Setkávají se tu, budují si důvěru a navazují kontakty s novými kamarády, které znají jen jako roztomilé, vytuněné avatary. A tak je možná na čase si připomenout ještě jednu věc. Za těmi barevnými postavičkami, které vaše děti provázejí hrou a učí je ty „správné triky“, nemusí sedět jen další školák. Může tam sedět dospělý člověk, který má děti velmi, velmi rád.