Než koupíte auto: Jak neudělat chybu?

Zajímavé je, že přes úpornou snahu některých skupin o to, aby auta nejlépe vůbec přestala existovat, se o nich mluví stále poměrně často. I když tohle téma už dávno není společenskou nutností a předpoklad, že každý chlap si přeci musí popovídat o autech je pryč, zbylo spousta lidí, kteří auta více či méně berou stále minimálně jako příjemný námět ke konverzaci. Diskutuje se, kdo co má, kolik to stálo, jak to jezdí. Když ale přijde na lámání chleba, tedy na skutečný výběr vozu, většina lidí se ocitá v jakémsi zvláštním zmatení. Jako by jim náhle všechno to, co tak suverénně komentovali u piva, nějak vypadlo z hlavy. Co kdybychom se tedy nad tím zkusili zamyslet ne jako odborníci, ale jako lidé, kteří mají nějaký rozpočet, nějaké potřeby a možná i nějaké sny?

Auto je v mnoha případech víc než jen dopravní prostředek. Je to kousek našeho světa. Něco, co nás vystihuje. A taky něco, co nás může nenápadně ovlivnit. Mám totiž za to, že správná volba může změnit i postoj člověka, který do té doby řízení považoval jen za nutné zlo.

Z nudného přesunu se najednou stane chvíle klidu, možná i potěšení. Na druhou stranu, špatná volba dokáže otrávit i toho, kdo měl k autům vztah vřelý. A to, myslím, stojí za úvahu.

Zajímavý zlom nastává ve chvíli, kdy se mladý muž (či žena, ale řekněme si upřímně, že u mužů je to častější a ostatní kategorie jezdí nejspíš výhradně na kole) ocitne v přelomovém bodě. Založí rodinu, narodí se děti a zároveň má pocit, že jeho mládí ještě tak docela neskončilo. A v tom okamžiku vstupují dnes na scénu velká SUV s ostrými tvary a ještě ostřejšími motory. Působí drsně, suverénně, skoro až hrdinsky. Jenže SUV, i to nejsilnější, nebude nikdy sportovní auto. Je těžké, vysoké, a z podstaty věci určené spíš k pohodlnému přesunu než k projíždění zatáček. A přesto se za něj platí nemalé peníze. Jen aby to vypadalo, že na to člověk ještě má. A možná právě o to někomu jde – pro někoho je totiž důležité dát světu najevo, že je na výši. Je to naprosto legitimní. Proč ne? Smyslem této úvahy není soudit, ale spíš nabídnout otázku: nepomohlo by zvážit, jestli by nešlo najít způsob, jak se vozit nejen reprezentativně, ale taky rozumně, příjemně – třeba i s trochou zábavy a nadhledu?

Zkušenost mi říká, že lidé si často nevybírají auto jen podle praktických potřeb, ale taky podle toho, jak by chtěli působit. Nejen na své okolí, ale i sami a sebe. Někdo hledá pocit svobody – a skončí u roadsteru, s kterým ale nemá čas jezdit jen tak a při praktickém využití je tenhle typ poněkud nepohodlný. Jiný chce klid a pořádek – a vybere si šedé kombi se sportovním optipaketem, i když s sebou vozí maximálně aktovku. Někdo potřebuje prostor, ale nechce být „underdressed“ a tak volí crossover, který má z každého trochu a z ničeho dost.

Oblíbenou volbou je i kupé – zpravidla pro muže, kteří už mají něco za sebou a chtějí si splnit dávný sen. Rychlé hatchbacky? Praktické, často zábavnější než kupé, často výkonné – ale leckdy zavržené jen proto, že „už jsem na to starej“. A pak jsou tu limuzíny, jejichž majitelé často tajně kdesi v hloubi duše sní, že jim někdo bude říkat pane řediteli, i když jim ve skutečnosti zbývá sedm let do konce splátkového kalendáře.

Aby bylo jasno – neříkám to z pozice experta a nechci se vysmívat. Sice mi prošlo rukama víc aut než většině lidí v mém okolí, ale pořád se cítím spíš jako pozorovatel, ne arbitr. A tak si občas jen všímám, jak moc jsou volby některých lidí prozrazující a zajímavé. A jak často se přání maskuje za potřebu.

Co chci říct? Že neškodí si aspoň na chvíli položit otázku: co vlastně od auta čekám? Mám si kam dát nákup? Vleze se mi tam kočárek? Chci mít pocit, že mě to baví, nebo že to jen jede rychleji než všechno okolo?

Otázka, kterou si kladu často, zní: proč si lidé vybírají auta, která se jim vlastně ani nelíbí a co hůř, jdou v mnoha případech zdánlivě přímo proti jejich reálným potřebám? Proč kupují SUV, když s ním nikdy nepojedou ani po polní cestě? Proč si pořídí sportovní model s automatem, a pak ho nechají celý život v režimu Eco?

Možná proto, že se ve volbě vozu zrcadlí naše přání a představy, kterou si často ani úplně neuvědomujeme. Velké SUV má být symbolem dospělosti, síly, bezpečí, dominance. Jenže když většinu času jezdí po městě, kde se špatně parkuje, moc radosti z něj člověk nemá. Kombi by bylo často nejrozumnější volbou pro rodinu – ale ne každý unese jeho image, a tak raději sáhne po „stylovějším“ crossoveru, který sice vypadá akčněji, ale ve skutečnosti má méně místa a horší jízdní vlastnosti. Kompaktní hatchback je ideální do města, ale často ho lidé zavrhnou, protože si myslí, že „už nejsou ve věku na tak malý vůz“. A dvoudveřové kupé? Nádherná věc – pokud člověk nepotřebuje převážet kočárek, babičku a psa.

Je v pořádku mít sny. Je v pořádku chtít auto, které trochu přesahuje naše každodenní potřeby – pokud si to uvědomujeme a přijímáme i jeho stinné stránky. Ale není v pořádku koupit si vůz jen proto, že „to tak dělají ostatní“. Nebo že „rodina potřebuje SUV“, i když by kombi bylo lepší a levnější. Nebo že „muž má mít pořádné auto“, i když mu dělá problém zaparkovat s ním u práce.

Ne každé auto se hodí pro každý způsob používání – a některé volby, které na první pohled vypadají logicky, se v praxi ukážou jako krok vedle. Dieselový motor se sice tváří úsporně, ale do městského provozu většinou není vhodný – regenerace filtrů pevných částic často nestačí proběhnout, což vede k poruchám. Naopak hybrid nebo menší benzín je do města zpravidla rozumnější volba. U elektromobilu nebo plug-in hybridu má zase smysl zvažovat reálné možnosti nabíjení – bez něj se všechny papírové výhody rozplývají. A podobné je to i s karoserií: SUV vypadá robustně a bezpečně, ale ve skutečnosti je těžké, vyšší a hůř se s ním manévruje i parkuje. Kdo často jezdí po městě, bude spíš spokojenější s menším hatchbackem nebo kompaktním kombi. Ať už člověk vybírá jakýkoli vůz, měl by ho nejdřív vidět ve své každodenní realitě.

Zkrátka – čím víc budeme přemýšlet nad tím, co opravdu potřebujeme a co nám dělá radost, tím větší šance je, že se nám naše auto stane dobrým společníkem. A ne kulisou v cizím divadle.

Jedna z nejčastějších otázek, kterou si klade každý budoucí majitel auta, zní: jak staré by to auto mělo být? Za půl milionu si dnes můžete koupit úplně novou Dacii, velmi slušně vybavenou zánovní Škodu, nebo patnáct let staré Audi, které kdysi stálo třikrát tolik. A v tu chvíli začíná ta pravá zábava: rozvažování mezi srdcem, rozumem – a stavem účtu.

Nové auto má jednu obrovskou výhodu: je prostě nové. Nikdo v něm před vámi nehltal bagety, nelil colu do výdechů klimatizace a nelomcoval dveřmi. Jenže ta novota něco stojí. Nejen peníze, ale i vědomí, že právě s každým najetým kilometrem padá hodnota vozu rychleji, než byste řekli první splátka. Opačný extrém – starší luxusní auto – vypadá lákavě. Za málo peněz hodně muziky? Možná. Ale taky řada servisních úkonů, které člověka v nákupní euforii často ani nenapadnou – nebo je radši vytěsní. A to se prodraží. V tu chvíli totiž přestává platit jednoduchá rovnice „levně koupené = levné provozování“. Auto, které stálo před patnácti lety tři miliony, má pořád díly, které odpovídají své původní třídě. A ty nestojí míň jen proto, že vůz mezitím zestárl. Brzdy, tlumiče, diagnostika – všechno si drží cenu, jako by to auto bylo pořád nové. Jen vám to v bazaru neřeknou.

Starší auto je často volba srdce. Můžeme mít šestiválcový Mercedes, který nově stál dva miliony, za cenu Fabie. Jenže taky můžeme zjistit, že půlka věcí už není k sehnání a druhá půlka stojí víc než celá ta Fabie. A některé úkony, nutné k bezproblémovému provozu podobného auta, překvapí nejen názvoslovím, ale i cenou. Zkrátka: ojetý luxusní vůz je pořád luxusní vůz. I v servisu.

Osobně považuji za nejrozumnější střední cestu. Auto 1 - 2 roky staré, s nájezdem do deseti tisíc kilometrů. Možná po operáku, možná předváděčka, ale pořád ještě vonící novotou. Výrazně levnější než nový vůz, přitom technicky prakticky bez kompromisů. Pokud podobná auta kupujete u dealera značky, nebudou nejlevnější na trhu, ale máte o něco větší šanci na férové jednání a hlavně, často nabídku možnosti firemní záruky. Rizika? Snad jen kosmetická – škrábanec na ráfku, odřenina na prahu. Ale to se dá přežít.

Jen pozor – právě u takových aut je dobré nepodlehnout iluzi, že „je skoro nové, takže je vše v pořádku“. Nebudou mít pravděpodobně fatální skryté vady, ale mohou za sebou mít drobné opravy, lakování a podobně. Na funkci to vliv nemá. Ale pokud jej budete za pár let chtít prodat a kupující zjistí, že byla například opravovaná střecha, už to patrně nevysvětlíte. O to víc se tu vyplatí vzít si k ruce někoho, kdo autům skutečně rozumí – a ne, nemyslím tím kamaráda odvedle, ale profesionála. Ano, něco to stojí. Ale jestli dáváte půl milionu za auto, které má mít historii bez poskvrny, pak investice v řádu deseti i dvaceti tisíc často dává smysl.

Při nákupu zánovního, ovšem ojetého auta je potřeba si dát obzvlášť pozor na firemní vozy. To je trochu samostatná kategorie. Ne že by snad nutně byli špatné nebo zásadněji rizikové. Je tu jiná věc. Spousta jich pochází z flotil velkých firem. Taková auta mohou někdy mít dost zvláštní výbavu, sestavovanou na míru hromadné objednávce. Možná klimatizaci, ale třeba žádné senzory. Plechová kola, chybějící navigace, někdy dokonce i extrémy, jako ručně ovládaná okna vzadu. A to může být pro někoho nepříjemné překvapení. Zkrátka – není zánovní jako zánovní.

Jedna zvláštní kapitola je převodovka. Manuál nebo automat? Osobně si myslím, že pokud někdo opravdu neřídí pro radost, pak dnes není důvod držet se manuálu. Automaty jsou dnes v drtivé většině situací přesnější, pohodlnější a příjemnější. Jenže mnozí lidé – zejména ti, kteří neřídí často a autoškolu absolvovali s manuální převodovkou – mají k automatům podivný odpor. Jako by to bylo něco neznámého, nového, co by se museli učit znovu. Přitom je to přesně naopak. Automat je jednodušší. Často i bezpečnější a v konečném důsledku vlastně i levnější.

Dalším fenoménem jsou výkony. Proč si lidé kupují auta s 300 a více koňmi, když stejně skoro nikdy – kromě dálniční „podlahy“ – nevyužijí ani polovinu? Upřímně? Často je to otázka pocitu. Potřeby dodat si sebevědomí. Touhy být rychlejší, silnější, suverénnější.

Jenže všechno má svou cenu. Pořizovací náklady, náročnější servis, dražší pojištění, větší opotřebení. A někdy i skrytá hrozba: řidič, který na podobné auto není zvyklý, mu prostě nedoroste. Neumí ho využít, ale zároveň si to nechce přiznat. A pak může být nebezpečný – sobě i ostatním.

Na druhou stranu – vyšší výkon sám o sobě není špatně. Pokud má auto rozumnou hmotnost a motor někde kolem 200 koní, může jít o ideální kombinaci. Takové auto nabídne dostatek síly pro bezpečné předjíždění i svižnou jízdu, aniž by muselo zapojovat co chvíli elektroniku, která pak chrání nejen přemotorovaný vůz, ale i řidiče před jeho vlastním nadšením.

A nakonec pár slov o interiéru. Kůže bývá některými lidmi zatracovaná – že studí, pálí a potí se na ní. Já osobně mám béžová kožená sedadla a nedám na ně dopustit. Udržovaná kvalitní kůže je příjemná skoro v každé situaci, voní, stárne s grácií a při správné péči vydrží dlouhá léta.

A pak tu máme takzvanou ekokůži. Materiál, který má na první pohled evokovat luxus, ale ve skutečnosti bývá spíš „moderním“ kompromisem. Nefunguje jako pravá kůže, ale ani nedýchá jako látka. V létě se o něco víc přehřívá, v zimě tuhne, a její trvanlivost je spíše jako u látky než u pravé kůže . Na první dojem možná působí elegantně – ale časem obvykle ukáže, proč stál o tolik méně než opravdová kůže. Ovšem to je to. Pokud je cenově auto s podobným materiálem na úrovni kusu s látkou, je to myslím přeci jen lepší volba. Ovšem jak u čeho - což ostatně platí vlastně o všem, co tu píšu. Navíc jsme bohužel ve fázi, kdy ani u luxusnějších vozů už na výběr často nic lepšího než umělou kůži prostě nemáte.

Dál je tu stará dobrá látka. Často opomíjená, protože působí obyčejně, možná až příliš skromně. Pravda je, že dobře zvolená látka dokáže být příjemná, odolná a v reálném provozu praktická. V létě nepálí, v zimě nestudí a pokud člověk nevylije kávu každý druhý den, vypadá i po letech obstojně. Podle mého se nemůže v ničem rovnat udržované kůži, ale rozdíl v užitných vlastnostech není takový, aby kvůli nim člověk odpískal nákup jinak dobrého auta. Není módní a luxusní, alespoň většinou, ale to je možná právě zároveň i její výhoda, zejména v pořizovací ceně.

Alcantaru naopak vnímám jako materiál, který je v běžném autě spíš na škodu. Přesněji - z mého pohledu je její použití v běžných autech takřka zločin. Drží tělo – což je výborné v závodní sedačce, ale otravné, když se chcete trochu natočit k dětem vzadu, sáhnout do kapsy nebo si posunout bundu. Vyžaduje nejvíc údržby ze všech ostatních materiálů. A časem se stejně vyšoupe, vybledne a ztratí šmrnc. Je to ovšem otázka osobních preferencí a vkusu  – i ten má v podobném rozhodování v každém případě své místo.

Nemusíme hledat univerzální pravdu. Auta mají své chyby, stejně jako my. Ale možná stačí, když si člověk dokáže přiznat, co vlastně chce – a proč. Jestli si tím plní sen, nebo jen řeší nákupní logistiku. Jestli hledá partnera na cesty, nebo módní doplněk.

Protože když víme, co děláme – a proč to děláme – máme větší šanci, že nám auto bude dobrým společníkem. Takovým, který nejen poslouží, ale taky přinese klid, jistotu nebo radost – podle toho, co zrovna hledáme.

A když se navíc strefíme do auta, které k nám nějakým způsobem pasuje – v tu chvíli se z něj stává víc než jen dopravní prostředek. Stává se malou součástí našeho života. A to na obyčejné auto není zase tak málo.

Zdroje:

https://journals.vilniustech.lt/index.php/TEDE/article/view/1123?utm_source

https://www.researchgate.net/publication/373454649_The_role_of_personal_motives_in_determining_car_ownership_and_use_a_literature_review

https://www.thetimes.com/life-style/driving/article/suvs-reputation-advice-questions-6czf7r9j2?utm