Článek
Trasu jsme samozřejmě pečlivě naplánovali. Zohlednili jsme průměrnou rychlost našich strojů, předpověď počasí včetně tlakové tendence a směru větru, zastávky na jídlo a vše ostatní, co by mohlo cestu jakkoli ovlivnit.
Jihem Čech se přesuneme na jižní Moravu, odtud přes Bratislavu do maďarského Györu a dál až k Balatonu. Na jeho jižním břehu přenocujeme. Počítali jsme s tím, že v tak věhlasné turistické destinaci, jakou tehdy celé okolí jezera Balaton bylo, nebude problém najít operativně autokemping na přespání. Druhá, delší část trasy vedla z Maďarska přes celou Jugoslávii až k cíli u Bačinských jezer, kde jsme měli přes Čedok objednané ubytování v místním kempu.
Cesta až do Bratislavy probíhala přesně podle našich předpokladů. Vyšlo slunce a ranní chlad se změnil v překrásný červnový den. Proběhlo několik vaření kávy na odpočívadle u dálnice i cigárko značky Marlboro, bez kterého by pravý drsný motorkář nebyl kompletní osobností. Vcelku příjemně ubíhající cesta nás tak v letním odpoledni dovedla, zcela v souladu s itinerářem, na hraniční přechod mezi Československem a Maďarskou lidovou republikou.
Po nezbytném dotazování uniformovaných úředních osob, kam že to cestujeme, proč tam jedeme a co tam případně budeme dělat následoval mírný údiv celníků, že se na (takových) motocyklech vydáváme na podobnou cestu. Usoudili jsme, že oni Bezstarostnou jízdu pravděpodobně neviděli a naše sebevědomí a hrdost prudce stouply. Náladu nám nepokazilo ani zjištění, že umístění veškerých potřebných dokladů velmi bezpečně až na dno mého, s náramnou pečlivostí poskládaného zavazadla, fixovaného sofistikovaným klubkem jistících gum k sedlu motocyklu nebyl nejpraktičtější nápad. S doklady uloženými již méně bezpečně, ale zato v dosahu v náprsních kapsách a přáním šťastné cesty z úst jindy komisních celníků jsme tedy pokračovali do země papriky, klobás a tokajského vína.
Cestu Maďarskem jsme při plánování řešili víceméně rámcově. Podle školního atlasu, který jsme pro plánování přejezdu používali, se zdálo, že trasa bude přímočaře jednoduchá, takže nebylo nutné ji nějak náročně připravovat. Postačilo vypsání jednoduchého itineráře, omezeného na několik větších projížděných měst. A pár křižovatek, které jsme si zapsali víceméně jen tak pro jistotu, a hlavně pro onen hřejivý pocit, že štěstí přeje připraveným.
Nemýlili jsme se. První část maďarské kapitoly probíhala přesně dle plánu. Drobné opomenutí v podobě nezakalkulování lidského faktoru a jeho stavu zvanému únava nezpůsobilo v podstatě žádné zásadní problémy, s výjimkou několika málo výpadků vědomí během jízdy, náznaků zoufalství a výjimečně mírné hysterie. A samozřejmě několikahodinového zpoždění.
S časovým skluzem, ale stále před setměním jsme šťastně dorazili do okolí Balatonského jezera. Únava byla v tu chvíli samozřejmě pryč a my jsme zamířili podle šipek do prvního autokempu plni hrdosti na to, jak perfektně jsme tuhle část cesty zvládli.
Drobná nepříjemnost nás čekala na vstupní bráně. Ukázalo se totiž, že zdaleka ne každý Maďar hovoří slovensky. A co hůř, naše jazyková výbava, čítající zhruba zvládnutých pět lekcí angličtiny, vyučované jako nepovinný předmět v rámci socialistického školství naším profesorem ruského jazyka rozhodně není tím stejným jazykem, jakým anglicky hovořil zaměstnanec kempu. Po středně dlouhé chvíli se mu přes to podařilo nám vysvětlit, že kemp je jednoduše plný k prasknutí.
Z našich výrazů vzápětí vnímavě pochopil, že nám touhle informací neudělal radost. Tedy – nebyly to opravdové slzy. Byli jsme přeci tvrďáci. A tak, snad aby napravil špatný dojem, který na drsné motorkáře udělal, vytáhl z regálu za sebou jednu z map, které přes den na recepci kempu prodával rekreantům a snažil se nám doporučit další možnosti v okolí, kde podle jeho názoru budeme mít lepší šanci.
My jsme ho ovšem po pravdě řečeno v tu chvíli už příliš nevnímali. Při pohledu do mapy nám totiž došlo, že maličká chyba v naší navigaci přece jen nastala. Byli jsme zhruba v polovině šířky Balatonu, přesně tak, jak bylo plánováno. Ovšem nikoli na jeho jižním břehu. Byli jsme na severu. Což znamenalo jediné. Buďto se pokusíme držet plánu, pak nás čeká dalších víc než sto kilometrů okolo jezera, za tmy, bez mapy a naprosto nazdařbůh. Nebo najdeme jiné tábořiště v blízkém okolí a tím pádem ovšem rozhodně nestihneme nastoupit do našeho ubytování v Jugoslávii v dohodnutém čase, se všemi důsledky, které by z toho mohly plynout. Dnes to zní úsměvně, ale… za vlády jedné strany byl prostě život i uvažování trochu jiné.
Asi je zde potřeba ještě osvětlit, proč jsme si proboha v téhle vypjaté chvilce nekoupili od toho dobrého člověka příslušnou mapu. Inu, jednak proto, že naše finance v (nejen) maďarské měně byli s bídou dostatečné na to, abychom doplnili benzín do nádrží našich jednostopých ořů, a druhak – kiosek u brány byl už tou dobou oficiálně po zavírací hodině. Tím veškerá diskuze ohledně získání mapy, nehledě na jistou jazykovou bariéru, končila. Tohle s uvažováním i jinak jistě velmi slušných lidí, jako byl onen pan recepční, udělal reálný socialismus. (Že se zdá, že se k nám podobný model jednání víc než 30 let po revoluci tak trochu oklikou začíná vracet je věc na zcela jinou diskuzi.)
