Článek
Po poněkud vypjatém dohadování ohledně dalšího postupu jsme se s kamarádem nakonec dohodli, že v zájmu bezproblémového dalšího průběhu cesty je nutné se ještě v toho večera přesunout na protější břeh jezera. Díky laskavosti toho maďarského ubytovatele, který sice naprosto nechápal situaci, ale empaticky pochopil naše zdrcené vizáže, jsme si pečlivě opsali z jeho mapy místa, kterými musíme projet. Tentokrát pro jistotu i ta, kde rozhodně odbočit nesmíme, abychom snad nakonec nenocovali zpátky na Slovensku. V mírně deprimovaném stavu jsme tedy vyrazili na další cestu. Náladu nám příliš nespravilo ani to, že jsme od našeho zpravodaje obdrželi, snad jako odpustek za jeho neschopnost se s námi srozumitelně domluvit a tím méně nás ubytovat, na cestu láhev domácí meruňkové pálenky.
Po absolvování zhruba poloviny z oněch více než sta kilometrů vedoucích ke správnému místu na březích toho prokletého jezera jsme celkem svorně zastavili. Naprosto vyčerpaní, zpocení, zaprášení, poněkud vzteklí a při noční jízdě už i celkem prochladlí. Nehledíc na následky, odbočili jsme ze silnice na polní cestu a po pár stech metrech se, vzhledem k tomu, že noční obloha zdaleka nevylučovala možnost deště, rozhodli postavit stan na přespání. Zkompletovali jsme tedy v rychlosti cosi vzdáleně připomínajícího hezky vypnutý stan, vypili společně téměř na ex darovanou pálenku a smíření s osudem usnuli v tom samém okamžiku, kdy jsme prázdnou láhev odložili ven před stan.
S ohledem na náš všemožně zubožený stav, vylepšený kvalitní intoxikací maďarskou meruňkovicí nebylo pravděpodobné, že bychom snad vstali časně a pokusili se třeba dohnat ztracenou cestovní dobu. Realita byla ovšem opět zcela jiná než jsme předpokládali.
Jakmile se totiž začalo rozednívat, stan se naplnil komáry. Způsobem, který byl pro nás oba do té doby nevídaný a vlastně i nepředstavitelný. Únava, ospalost, někdo zlý by mohl říci i pekelná kocovina byly rázem pryč. Oba jsme ven ze stanu doslova vystřelili. V té chvíli bylo jasné, kde se tu ti komáři vzali. A také se ukázalo, že máme nehledě na drobné obtíže včerejšího večera ve skutečnosti nehorázné štěstí.
Za denního světla bylo vidět, že cesta, po které jsme přijeli o nějakých dvacet metrů dál končí ve vodě a vytváří široko daleko jediný pevnější terén. Jakýsi výběžek mezi okolními, mírně řečeno, mokřady. V ranním rozbřesku to byla spíše naprosto nefalšovaná, dokonale odpudivá bažina, s hejny všudypřítomných komárů a občasnými chuchvalci řídké mlhy, táhnoucí se do dálky k jakési zarostlé zátoce jezera. Kdybychom v noci jeli jen o kousek dál, místo spaní bychom tahali sebe i motorky z bláta. Z bažiny.
Velmi, opravdu velmi svižně, s přihlédnutím k našemu včerejšímu zdevastovanému tělesnému i duševnímu stavu až střelhbitě jsme, motivováni hejny bodavého hmyzu, smotali stan a vyrazili po šíji mezi bažinami k silnici. Komáři zůstali daleko za námi. Svěží ranní vzduch nás příjemně probral. Vycházelo slunce a svět byl najednou zase v pořádku.
Říká se, že ráno je moudřejší večera. Něco na tom bude. Po několika kilometrech, kdy bylo jasné, že otravný dravý hmyz závod s našimi nadupanými stroji definitivně vzdal, jsme si udělali na prvním vhodném místě na louce u silnice přestávku. Uvařili na liháči ranní kafe a narychlo smotaný stan jsme přeformátovali do podoby, která jej umožňovala esteticky transportovat.
Události předešlého dne nám jasně ukázaly, že jakkoli poctivě míněné pokusy o dodržení precizního cestovního a časového plánu nemají ve skutečnosti žádný vliv na to, kam a kdy dorazíme. Další cestu pojmeme tedy trochu jinak. Pohodověji.
Smíření s faktem, že náš příjezd do cíle – tedy samozřejmě pokud se tam vůbec dostaneme – bude rozhodně v jinou hodinu, dost možná i v jiný den, než stálo v objednávce přineslo úplně nový pocit. Pocit, neslučující se jaksi se socialistickou morálkou. Byla to nejspíš moje první ochutnávka pocitu svobody, který jsme si naplno zažili až o dva roky později, v listopadu roku 1989. Odpočatí, vyspaní, po ranní kávě a za krásného probouzejícího se dne jsme si užívali cestování bez dalších příhod až na maďarskou hranici.
Průjezd maďarsko- jugoslávské hranice kupodivu proběhl naprosto klidně a hladce. Jediné zdržení představoval zájem a mírný údiv celníků na obou stranách, protože podobné motocesty po Evropě nebyly v té době a zejména v socialistickém táboře ještě nikterak obvyklé. Bylo znát, že socialistické zřízení, směřující mílovými kroky k vytouženému komunismu, nemělo v tehdejší Maďarské lidové republice a tím méně v Socialistické federativní republice Jugoslávii tak ocelově pevnou pozici jako u nás, což vedlo k tomu, že zde i takové pilíře stojící na stráži socialismu a ozbrojená pěst dělnické třídy jako jsou pohraničníci, plnili své povinnosti méně zodpovědně.
Takže místo bdělosti a ostražitosti si raději zkoušeli popovídat. Což tedy pro ně vzhledem k našim jazykovým schopnostem byla celkem výzva. Nakonec pomohla v podstatě celou tehdejší východní Evropou víceméně nenáviděná řeč našich slovanských bratří z matičky Rusi. Jejich jazykem, byť často ne zcela dobrovolně, vládla totiž alespoň v základní míře většina populace zemí socialistického bloku. Čechoslováci tehdy nenavštěvovali Jadran ani zdaleka v tom počtu jako dnes, takže dva nezletilí vyjukaní puberťáci na slaboučkých motorkách, cestující z poněkud tajemného komunistického srdce Evropy k moři, byli pro ně tak trochu atrakcí a vytržením z celkem monotónní služby.
