Článek
Na hranicích jsme si vyměnili pár načerno nakoupených a z Československa nelegálně vyvezených západoněmeckých marek za Jugoslávské dináry, což vedlo k našemu nespoutanému veselí. Jugoslávie tehdy totiž bojovala s poměrně masivní inflací, díky které jsme za pár našich bankovek obdrželi několik tučných svazků inflační měny. Byli jsme milionáři! S rozesmátými obličeji a balíky, byť takřka bezcenných peněz v rukou nám bylo jasné, že tahle dovolená bude stát za to.
Přes naši maďarskou zkušenost vypadala další cesta v celku jasně (a ne, nesouhlasím s tím podolským lékárníkem Šofrem, že by se optimisté měli popravovat). Od hranic tedy pojedeme přímou cestou na Záhřeb, Karlovac a odtud už přímo k moři. Pak nás čeká už „jen“ cesta po pobřeží až k Bačinským jezerům.
Tolik teorie. Je totiž zapotřebí si uvědomit, že valná část dálniční sítě, kterou dnes známe z cest do Chorvatska, byla tehdy ještě hudbou budoucnosti, a to co na mapě vypadalo jako jednoduchá přímá a rovná silnice se místy velmi podobalo tomu, co ještě dnes dobře známe z našich komunikací II. třídy. (V některých případech a zejména zjara tedy rozhodně nejen II. třídy).
Plni zdravého optimismu jsme si v motorestu na jugoslávské hranici v pohodlí dopřáli pozdní snídani či brzký oběd, kávičku a trochu té siesty, když už jsme šťastně dorazili do cílového státu. Tak se stalo, že nás soumrak zastihl už kousek za Karlovacem. Statečně jsme pokračovali dál, dokud nepadla tma. A v městečku Oštarie, pod lampou pouličního osvětlení jsme zastavili, abychom zkonfrontovali náš postup s mapou. Okamžitě bylo zřejmé, že krizová varianta dalšího přespání na cestě právě nastala. Do našeho cíle zbývalo i v nejlepším případě okolo tří set kilometrů a po minulých zkušenostech bylo jasné, že nemá smysl se snažit o drastická řešení. Otázka tedy byla ne jestli, ale kde. Hledání útulného tábořiště za svitu měsíce se minulou noc neosvědčilo, takže jsme pomalu pokračovali z městečka ven a doufali, že se objeví nějaký ten kemp u silnice nebo jiný zázrak.
S přicházející nocí se poněkud ochladilo, únava se znovu začala hlásit v plné síle a pocity z našeho cestování přestávaly být komfortní. Po další půl hodině jsme opět zastavili. Z charakteru okolí, kterým jsme projížděli, bylo tou dobou už víc než jasné, že kemp ani zázrak se s pravděpodobností nepříjemně se podobající jistotě konat nebude a únava a celkový diskomfort dělali svou práci na jedničku. Naše nálada začínala být opět zoufalá a popudlivá.
Jak to někdy bývá, ukázalo se, že řešení se nabízí přímo před námi. Přesněji vedle silnice, na které jsme zastavili, na samém okraji jakési vesničky. Byl jím rozestavěný betonový rodinný domek, geniálně umístěný v mírném svahu tak, že se motorkami dalo vyjet nad něj, přímo na úroveň prvního patra, které zezadu domu tvořilo ve svahu terasu. Genialita umístění byla v tom, že pokud si natáhneme na terase spacáky a motorky postavíme vedle sebe, ze silnice nás nikdo neuvidí a ráno samozřejmě vypadneme tak brzo, že nikoho ani nenapadne, že zde našli útočiště dva zoufalci. Navíc z naší domoviny jsme věděli, že podobné domky si lidé staví většinou o víkendech, z materiálu nakradeného přes týden v zaměstnání. Tím pádem jsme na nic dalšího nečekali, zaparkovali motorky, vytáhli karimatky a spacáky na sluncem vyhřátou betonovou desku a během několika minut jsme usnuli jako v hotelu.
Brzy ráno, ještě za šera jsme se skutečně probudili. Opět bylo všechno ale trochu jinak. Neprobudili jsme se sami od sebe, jak jsme plánovali, ale podivným, nepříliš hlasitým ruchem v našem bezprostředním okolí. Po prvních vteřinách, kdy člověku vytrženému ze spánku nabíhá systém a on postupně začne vnímat okolí bylo jasné, kdo byl původcem oněch rušivých zvuků. Nad námi stál vousatý pán, zjevně majitel budoucí novostavby a kupodivu celkem tlumeně na nás mluvil. Pochopitelně nikoli česky, takže z našeho rozespalého pohledu se jednalo skutečně o prostý zvuk.
Přes jeho vcelku klidný výraz nás oba současně napadlo, co by se asi dělo v naší krásné socialistické republice v podobné situaci. Jekot, nadávky, výhrůžky. Takže jsme samozřejmě překotně – v rámci možností právě probuzených polozombies – vyskočili ze spacáků, začali chaoticky motat vše na sedla našich strojů a současně jsme se snažili omlouvat a uklidňovat majitele, přestože reálně on, na rozdíl od nás, uklidňovat nepotřeboval. Během tohohle cirkusu jsme pochopili, že se nám nejspíš snaží všemožně naznačit, abychom toho nechali a chvilku počkali. Postupně jsme tedy zpomalili naše šílené balení, kdy nám věci padaly z rukou a z motorek a my je zase zvedali, pomaleji a pomaleji, až jsme zůstali stát a vousáč nám znovu říkal (nejspíš) abychom se posadili a čekali. Rezignovaně jsme jej poslechli a pán odešel dolů do domu.
Najisto jsme předpokládali, že to celé čekání se bude týkat rozhovoru s místní policií, kdy budeme podávat vysvětlení ke svému vniknutí na cizí pozemek, poškození cizí věci a dalším zajímavým přestupkům a zločinům, které zdejší zákony jistě postihují adekvátními tresty. To celé samozřejmě za asistence překladatele, jehož služby budeme příští rok z nevalného výdělku doma splácet a se škraloupem v kádrovém posudku, který nám po zbytek života bude vylepšovat každý náš den. Tolik opět ke stavu mysli člověka, vyrůstajícího v reálném socialismu.
Po pár minutách se vousáč vrátil. V rukou nesl dva hrnky kafe, talířek s koláčem a položil to vedle nás. Pak nám pomocí gestikulace a ciferníku svých hodinek vysvětlil, že za tři čtvrtě hodiny přijdou zedníci a začnou pracovat, takže by bylo dobré, kdybychom do té doby vypadli a nepřekáželi jim. Popřál nám šťastnou cestu, otočil se a odešel. A já na to ráno už nezapomenu. Jsem rád, že přes všechno žijeme dnes ve společnosti, kde to, co pro mne reakce tohohle chlápka znamenala a jak neuvěřitelná pro mne byla asi zdaleka ne každý pochopí.
