Článek
Vypili jsme kávu, snědli koláč, nabalili spacáky a karimatky na motorky a vyrazili na poslední část naší cesty. Po pár kilometrech bylo vidět, jak se krajina okolo silnice začíná pomalu měnit. Do té doby typická středoevropská příroda s loukami, řekami a lesy okolo silnice byla vystřídána kopci pokrytými suchou travou, kamennými zídkami a nízkými borovicemi bojujícími se slunečními paprsky o vláhu. Kopce začínaly být vyšší a skalnatější a po dalších pár desítkách kilometrů už jsme projížděli regulérními horskými soutěskami, klikatícími se mezi skalami.
Změnil se i povrch silnice. Byl světlejší, a hlavně v něm, napřed v zatáčkách a později už po celé silnici byly vyfrézovány spousty malých podélných drážek. Vypadalo to podobně jako zimní sjezdovky, na kterých rolby přes noc vytvoří povrch zvaný manšestr, kvůli kterému jsou někteří z nás ochotní vstávat tak brzo, aby byli první u vleku a tím pádem si užili jízdu po neposkvrněném vroubkovaném povrchu, než ho další lyžaři během chvilky rozjezdí.
Tady ovšem na rozdíl od sjezdovek nebylo příliš o co stát. Drážky vedli občas úzké pneumatiky našich motorek jinak, než člověk čekal a jízda, zejména v zatáčkách, byla tím pádem poněkud rozevlátá. K tomu se ukázalo, že povrch se neliší jen barvou, ale kolo na něm občas až neuvěřitelně snadno jakoby tak uklouzne. Přičítal jsem to podivnému chování jednostopého vozidla vedenému vyfrézovaným povrchem a přišlo mi to zábavné. Začal jsem s motorkou tak trochu blbnout. Do té doby, než jsem se za jízdy zlehka zkusmo dotkl podrážkou ubíhajícího asfaltu. Občas jsem to dělával i doma, když jsem měl pocit, že motorka se na silnici začíná chovat neobyčejně, takže jsem věděl, co mám zhruba čekat. Ovšem tady to byla jiná. Podrážka po povrchu silnice klouzala, jako by to byl led. Zastavili jsme a skutečně. Místní asfalt, lehce navlhčený zvedajícím se mlžným oparem neměl daleko k našemu krásnému, českému náledí. Mnohem, mnohem opatrněji jsme tedy pokračovali dál.
Ono s tou opatrností. Když vám táhne na 18, máte za sebou přes tisíc kilometrů na motorce se vší hrdostí, kterou absolvování takové cesty přináší a čeká vás tři týdny dovolené, tak vám to prostě nedá. Zkoušíte, kde je mez přilnavosti pneumatiky, co se stane, když ji překročíte a jak bravurně takovou situaci zvládáte. A ono to většinou vyjde. Takže jsme si začali cestu mezi skalami krásně užívat. A užívali jsme si ji tak mnoho, že jsme pozapomněli sledovat okolí.
U odbočky na městečko Senj jsem zvedl oči od silnice. A přede mnou se otevřel úchvatný, čarokrásný pohled. Mlha se zvedla a před námi se mezi skalami otevíral průhled na tmavomodrou zátoku, lemovanou takřka bílými horami. Já nikdy před tím moře neviděl a podobné barvy na fotografiích jsem považoval za nadsázku a uměleckou licenci. Omyl. To, co se dál od břehů třpytilo před mýma očima odlesky ranního slunce, byla dole pod námi ta nejmodřejší modrá, jakou jsem si dokázal představit. Ten pohled byl prostě kouzelný.
Později jsem pochopil, že jsme tehdy měli celkem štěstí, protože atmosférické podmínky, které zajistí, aby moře vypadalo právě takhle nejsou zdaleka až tak běžné ani v Chorvatsku. Prostě klika. Moře nám chtělo napoprvé ukázat co umí v plné parádě. Každopádně poslední necelé tři stovky kilometrů po Jadranské magistrále, pobřežní silnici táhnoucí se po skalách nad mořem od Rijeky okolo celého Chorvatska až k Albánii, jsme absolvovali s úsměvem a nemohli odtrhnout oči od panoramat, která se nám nabízela.
Brzy odpoledne jsme dorazili do cíle naší cesty. Kempu na břehu jednoho z Bačinských jezer. Tedy – ano, Bačinská jezera jsou nádherná, modré drahokamy, obklopené smaragdově zelenými lesy, a tak všelijak. To všechno tam je. Jenže. Moře je moře. Takže přestože jsem v téhle krásné přírodní rezervaci strávil tři týdny života, neviděl jsem z jejích krás zhola nic. První den, po tom, co během pár minut paní na recepci vyřídila vše potřebné a naše obavy z možných potíží, pramenících z naší více než 24hodinové nedochvilnosti rozptýlila mávnutím ruky a konstatováním že je to dlouhá cesta, jsme postavili náš stan. Vybalili a odmotali z motorek zavazadla a vykoupali se bez valného zájmu v jezeře. V místní restauraci v kempu jsme si dali jak jinak než plieskavici a zalezli do stanu, abychom se, skoro po třech dnech na cestě, konečně pořádně vyspali.
