Článek
O naší dovolené se rozepisovat nebudu. Proběhla, tedy z mého pohledu, jako jeden jediný mejdan ve stylu u nás tehdy zakázaných amerických filmů. Diskotéky na Makarské riviéře. Ježdění na motorce po městské pláži za nadávek naháčů a potlesku letních holek. Romantické posezení u pozdně večerního ohýnku na téže pláži. Nespoutaná jízda po kluzkém asfaltu v bezstarostném ohozu, tvořeném trikem a kraťasy. Odřená kůže z lýtka, kolene, stehna, boku, lokte, paže a ramene díky intimnímu styku jmenovaných částí těla s týmž asfaltem. Zázračné vyléčení tohoto neduhu díky vybraným osobám z pláže, obětavě zajišťujících polévání zdravé poloviny těla chladivou mořskou vodou v těch několika prvních dnech, kdy jsem ani jako tvrdý letní motorkář neměl odvahu jít se do moře namočit celý. Prostě klasický adolescent puštěný ze řetězu, který na VHS kazetách shlédl Hříšný tanec a Bezstarostnou jízdu a poprvé se dostal do světa mimo rekreace ROH. Borat hadr.
Ani zpáteční cesta nebyla ničím příliš pozoruhodná. Snad kromě toho, že po několika desítkách kilometrů se nám podařilo rozdělit na jedné z křižovatek tak dokonale, že ani po hodince vzájemného hledání a úvah co by asi ten druhý mohl udělat, kam jet, případně kde čekat se nám nepodařilo se navzájem najít – znovu jen pro upřesnění, mobily v té době nebyly k dispozici – takže jsme cestu domů absolvovali sólo. Já tedy navíc bez mapy. Což nebyla zase taková překážka, mapu jsme cestou do Jugoslávie studovali dostatečně často na to, aby hlavní cestovní body zůstaly v paměti. Horší bylo to, co jsem naťukl už na začátku vyprávění. Tedy spravedlivé rozdělení zátěže, rozuměj stanu. Já měl tyčky.
Spaní proběhlo na louce, s karimatkou stočenou pod hlavou a těsně u motorky, skoro pod ní. Jednak proto, že motor alespoň ve fázi usínání hezky hřál a také proto, že motorka přeci jen alespoň náznakem chránila před celonočním, slabým, vytrvalým, ale přesto deštěm. Na druhou stranu se mi i díky tomuto jistému nepohodlí podařilo cestu absolvovat jen s jedním přespáním.
Abych to dokázal, vynalezl jsem pozici motorkáře s lehce natočeným tělem do strany, sedícího v sedle zešikma, aby levá ruka na dlouhých úsecích mohla být opřená loktem o nádrž a zaklíněná tak, aby vpředu pod bradou podpírala bytelnou, laminátovou a ukrutně těžkou helmu, jejíž váhu už při dávce nějakých 700 km na den krční svaly odmítaly balancovat. Také jsem objevil, že unavený motorkář dokáže v této komfortně uvolněné pozici bez problémů zažít při jízdě na motocyklu mikrospánek, pročež jsem po dvou nebo třech potvrzeních tohoto objevu revoluční úlevnou pozici opustil a kajícně se vrátil k nudné misionářské poloze s rukama na řídítkách. Zánět krčních svalů při vhodné medikaci odezní během 3 – 5 dnů.
Taková byla tedy moje první cesta na motorce za mořem a zážitky. Svým synům bych se, pokud by je taková blbost napadla, pokusil něco podobného v tom věku zakázat ze vší autority, která mi ještě zbyla. Po pravdě, byl to hazard, nerozum, vlastně úplná …, ať se to vezme z kterékoli strany. Byly chvíle, kdy jsem celou duší nechtěl pokračovat. Zabalit to. Jet domů. Autobusem. A byla to také jedna z nejkrásnějších věcí, jaké jsem v životě dělal.
