Když design kreslí stroj

V jednu chvíli jsem měl chuť, jen tak z legrace, zadat ChatGPT návrh auta. Vlastně ani ne návrh. Spíš: „zkus popsat, jak by vypadala Fabia ve stylu GT3, ale homologovaná do provozu“. O pár minut později jsem měl nejen specifikaci, ale i obrázek. Pak další. A pak elegantní GT kupé na bázi Superbu. A pak restomod Škody 110 R, včetně čtyř kulatých světel, originálních retroprvků a moderní metalické zelenožluté karoserie.

Byla to hra. Jenže dost rychle se z té hry stala otázka: kde přesně v tomhle procesu ještě figuruje, nebo spíš bude za pár let figurovat člověk?

Stačí popsat, co chcete. Tónem, který byste použili při zadávání grafikovi nebo designérovi – „dej tam čtyři kulatá světla, zachovej původní mřížky, ale modernizuj kola, použij původní barvu, ale přidej metalízu.“ A model generuje. Nekreslí, negumuje, nevrací se k variantám. Jen kombinuje. Syntetizuje. Přemýšlí (v jistém smyslu) nad tím, co je pravděpodobné, že bychom chtěli vidět.

Je to ještě design? Nebo jen vizualizace zadání?

To je možná jedna z nejvýraznějších předností téhle technologie. Ne že by byla dokonale kreativní – ale je neúnavná. Vymýšlí varianty, nezapomíná, neodmlouvá. Neztratí tempo.

Lidská kreativita je krásná v tom, že je omylná, nedokonalá – a hlavně překvapivá. A právě tahle schopnost překvapit, vybočit z očekávaného rámce, udělat něco nepravděpodobného a přitom silného, je možná její nejcennější vlastností. Ovšem v prostředí, kde se pracuje s úvodními designovými studiemi podle přesně zadaných parametrů, dostává často přednost spolehlivě očekávatelný výsledek. Algoritmus doručí to, co se nejčastěji žádá. A to bývá právě ono očekávané – protože očekávané se dobře komunikuje, schvaluje, prodává.

A ne, stroje zatím neumějí navrhnout auto, které opravdu jezdí. Ale už dnes umějí vygenerovat věrohodnou představu toho, jak by mohlo vypadat. A to není málo.

Je lákavé (a také laciné) říct, že „tohle všechno vezme práci designérům, grafikům a kreativcům“. Ne. Myslím, že se spíš mění role. Ti, kdo budou schopní jasně a chytře zadávat úkoly, kdo budou umět spojit estetiku s technickým myšlením, a kdo si zachovají vkus a kreativitu – ti budou nejspíš pořád potřeba. Jen možná nebudou držet v ruce tužku. Budou držet promyšlený prompt.

Ať už tomu budeme říkat budoucnost designu, nebo jen nová forma spolupráce mezi člověkem a strojem, jedno je jisté: bude čím dál důležitější průběžně promýšlet, v čem spočívá naše lidská přednost – a co už klidně můžeme přenechat strojům. Ne jednou, ale znovu a znovu, v tempu, které odpovídá vývoji technologií. Protože co dnes vypadá jako lidská doména, může být zítra strojovou rutinou.

Samozřejmě si uvědomuju, že to celé je v téhle podobě jen zábava a hra. Nechci vzbudit dojem, že jsem právě objevil způsob, jak se stát automobilovým designérem během dvou odpolední. Ale co kdyby se do takového „hraní“ pustil někdo, kdo skutečně ví, co dělá? Odborník, který by místo slovních náčrtů rovnou zadal parametry odpovídající reálné výrobě, rozpočtům a tržním podmínkám.

A za pár let? Možná to nebude „hraní“, ale běžný pracovní nástroj. Vývoj jazykových modelů – přesněji řečeno celé oblasti, kterou zatím poněkud nepřesně označujeme jako umělou inteligenci – totiž nepostupuje po dekádách. Vyvíjí se přímo před očima. Zdokonaluje se rychle, nečeká. A co dnes vypadá jako zajímavý experiment, může být zítra běžnou součástí kreativní práce.

Pokud tedy mezitím nezůstaneme stát.