Článek
V úterý 9. ledna odpoledne, 20 dní po tragické události, byla uspořádána velká tisková konference. Jako nenapravitelný optimista jsem očekával přede vším rozmotání nepřehledného klubka informací, které se za ony téměř tři týdny dokázalo v očích veřejnosti slušně zauzlovat. A ve své naivitě jsem asi podvědomě doufal i v ujištění, že naše policie se přeci jen zase o něco posunula o kousek blíž té idealisticky fiktivní organizaci, která občanům pomáhá a chrání je, je-li toho třeba.
Aby nedošlo k mýlce. Před těmi normálními policajty, kteří vběhli do budovy s vědomím slušné šance, že po nich jakýsi psychopat vystřelí zpoza rohu, klobouk dolů! Tady skutečně není mnoho co vytýkat a alespoň pro mě je to znamení, že tihle kluci nejspíš opravdu neberou svou práci jen jako zdroj pravidelného měsíčního příjmu.
Jenže. To jak policie funguje a vypadá, mají v rukou úplně jiní frajeři. Za všechny je asi možné jmenovat pana ministra, který téměř okamžitě po tom, co se potvrdila informace o zažehnaném nebezpečí, promluvil v akčním vstupu před budovou o tom, jak s trochou nadsázky „vše zařídil“.
K jeho cti budiž konstatováno, že tiskovky se osobně nezůčastnil. Pravděpodobně i on má jisté mantinely a sám, nebo po poradě s kolektivem usoudil, že co je moc, to je moc.
Nebudu rozepisovat, kdo byl na tomto vystoupení přítomen a co přesně řekl. Pro naše účely to není důležité. Moje úvaha nesměřuje k pranýřování jednotlivých účastníků, ale jen k celkovému dojmu a otázkám, které ve mně tahle performance zanechala.
Předně krátce k uměleckému dojmu. Tedy z hlediska diváka už jsem viděl technicky lépe připravené tiskovky. Trochu vadilo, že dva členové ansámblu byli z pohledu kamery schovaní za monitorem (já tedy celou dobu myslel, že je tam jen jeden, ale chvilku před koncem vykoukl i jeho kolega). Ani neustálé upravování hlasitosti, abych slyšel, co se v sále děje, a v příštím okamžiku neozvučoval celý byt, nebylo nejkomfortnější.
Po nezbytné omáčce na úvod se dostal ke slovu asi jediný člověk, který uvnitř fakulty v době zásahu skutečně byl. Komentoval „kompletní“ videozáznam z akce, celou dobu oděný v plné zářivé zbroji. Tedy černé zbroji. Zda to bylo na tiskovce nutné ze služebních důvodů, nebo šlo vyloženě o módní pohnutky, nebudu spekulovat. V podstatě okomentoval video složené z dříve zveřejněných útržků známých všem, kdo v posledních týdnech zabrousili na internet. Drobné oživení bylo u záběrů na střelce procházejícího se po střeše, kde na rozdíl od toho, co bylo k vidění bezprostředně po střelbě, vykoukla v oficiální verzi psychopatovi jen na vteřinku horní polovina hlavy. Patrně střihač z uměleckých důvodů odstranil nezajímavé záběry, které shodou okolností vzbudily dříve na veřejnosti otázku, zda nebylo možné darebáka shlížejícího z ochozu eliminovat o něco dříve.
Druhým vrcholným momentem byl fakt, který jsem dosud nezachytil. I bez laskavé spolupráce magora, jenž si osobně prostřelil hlavu, by policie konala již v příští vteřině. Jeden z cvičených mužů, nacházející se v tom okamžiku v hotelu naproti balkonu, po kterém se střelec procházel, byl v tom okamžiku připraven střílet. Bohužel, záběry z téhle akce se jako na potvoru podařily jen s nahrávkou hlasu, doprovázenou detailním záběrem spodní části zbraně, aniž by bylo vidět její okolí. Inu, stane se. Kdo by v takové chvíli myslel na kameru, že.
Nicméně dál už to bylo jen horší. V odpovědích na otázky novinářů se střídali pánové, jejichž jediným cílem se zdálo býti neublížit sobě, pokud to bude možné, ani svým podřízeným, ale v prvé řadě rozhodně a v žádném případě těm, kdo stojí v policejní a politické hierarchii nad nimi. K dokonalosti to dovedl muž zastupující zde složky vyšetřující onen zločin. Dokázal v podstatě celou dobu trvání tiskové konference odpovídat několika slabikami ve smyslu, že na položenou otázku nechce, případně nemůže odpovědět. Může být, vyšetřování je vyšetřování. Nicméně na podobné akci bych, vzhledem k tomu, že hlavní pachatel je tak nějak mimo světskou spravedlnost, očekával vstřícné a obratné vysvětlení toho, proč je v mnoha věcech jeho mlčení nezbytné. Onen pán ale celou svou osobností vyzařoval naprostý nesouhlas se svou přítomností a jeho odpovědi vypadaly jako pomsta tomu, kdo jej do této nepříjemnosti dostal.
Nutno říci, že se díky tomu alespoň dokázal odlišit od mainstreamu, tedy zbytku osazenstva za stolem. Jejich odpovědi byly dvojí. První v tom smyslu, že děláme vše, co je v našich silách a léta se na podobnou situaci připravujeme pomocí různých akcí (nemohl jsem se zbavit dojmu, že podobné akce byly vesměs podporovány nejrůznějšími dobrotivými dotacemi - opakuji, jde jen můj pocit) a díky tomu to nedopadlo ještě hůř. Druhá poloha byla opačná - nic takového se v naší republice nikdy nestalo, takže nějaké chybky se objevily, ale my osobně děláme ve svých funkcích co se dá - viz první odpověď.
Abychom si ujasnili termíny - ta chybka byla v podstatě jen jedna, zato hrdě a opakovaně přiznávaná. Nikdo nekontaktoval vedení fakulty, v té době dlící pravděpodobně v kruhu rodiny v předvánoční náladě. Inu škoda, možná mohlo být všechno jinak.
Oživením byl pražský policejní ředitel, který ačkoli věcně souzněl se jmenovaným mainstreamem, občas si neodpustil polohu „vždyť já jsem jeden z vás, chlapi, všichni víme jak to je“, což mi bohužel evokovalo proslovy Miloše Jakeše blahé paměti. Naprosto nechci naznačovat souvislosti - prostě mi to jen tak v hlavě naskočilo.
Co jsem si tedy z tiskové konference odnesl? Jednak několik nezodpovězených otázek (uznávám že možná hloupých), ale jak jsem napsal, nemyslím si, že cílovka tiskové konference jsou odborníci a těžko najít lepší šanci, jak podobné blbosti vysvětlit, než je někdo nezodpovědný začne šířit.
Padla například zmínka o vrtulníku. Teda jako proč neletěl. Chtěl! Fakt! Jenže bylo blbé počasí, ono to taky nebude s takovou technikou tak jednoduché v centru Prahy a bude to něco stát. Chápu. Tak mě napadl takový malý vrtulník. Říká se tomu myslím dron. Ne, jasně že by nevyřešil podobnou situaci. Ale náklady na pořízení a provoz něčeho takového jsou - nedá se říci jinak - zanedbatelné. A kdo ví - třeba by jim frajera na střeše nabonzoval o pár minut dřív. Například.
Druhá věc, kterou jsem měl dojem, že čtu mezi řádky, je o dost horší. Napadlo mě, jestli třeba není problém, že nejsou prachy. Nejsou prachy na adekvátní zbraně, na výcvik, dokonce i na obyčejné střelby - nejen pro ozbrojené rytíře. I pro obyčejné policajty. S tím může souviset i to, že tak nenápadně a možná překvapivě zaznělo, že policii chybí fakt hodně lidí. Stovky, možná i hůř.
Problém je, že tohle je přesně věc, kterou by se, pokud bych snad náhodou měl pravdu, měli zabývat přesně ti pánové, kteří se tak rádi ukazují před veřejností a chválí sami sebe například tím, jak bezprostředně po jednom z největších průserů za desítky let pracovali dokonce i o víkendu.
Bohužel, otázka je, jestli řadoví policisté nahánějící všemožné hříšníky od sprejerů až po čisté magory ozbrojené patrně lépe než oni sami dokážou bez podpory nejvyšších nadřízených dělat svou práci tak, aby heslo na dveřích služebních vozů začalo znovu dávat smysl. Snad. Jednou.
