Článek
Ušlechtilý záměr, pokřivená realita
Zelená transformace je ve svém základu ušlechtilou snahou. Snahou o to, aby lidská společnost žila v souladu s planetou, z níž vzešla. Aby energetika přestala vypouštět zplodiny do ovzduší, doprava nerušila pod okny hlukem spalovacích motorů a příroda mohla dýchat alespoň tak jako před sto lety. Tato myšlenka není hloupá. Je pochopitelná. Dalo by se dokonce říci, že je ve své podstatě nevyhnutelná.
I ty nejušlechtilejší myšlenky ale dokáže zkazit ideologie – nebo prosté sobectví. A v současné zelené transformaci, tak jak ji známe z politických programů a výrobních plánů, lze najít obojí. Nadnesená hesla, na nichž visí celé programy stran i marketingové strategie korporací, a za nimi tichá podpora těch, kteří vědí, že se z toho dá vytěžit pěkný zisk. Ale víra v to, že by to skutečně mohlo fungovat? Těžko.
Změna nejen technická, ale mentální
Na zelenou transformaci se nedívám jako novinář, politik nebo ideolog, ale jako obyčejný člověk. Občan. Někdo, kdo má paměť a selský rozum. Z takového pohledu se totiž zdá, že to není ani tak technický projekt, jako spíše společenský pokus. Pokus změnit nejen způsob, jak vyrábíme a používáme energii, ale i způsob, jak myslíme. A možná ještě víc to, jak nás tohle nové myšlení ovlivňuje jako spotřebitele.
Elektromobily: nároky, suroviny a slepá místa
Představme si, že bychom měli v roce 2035 skutečně zakázat prodej spalovacích aut. Dobře. Ale kolik elektromobilů by se muselo vyrábět, abychom postupně nahradili flotilu desítek či stovek milionů vozů? Kolik baterií? Kolik lithia, kobaltu, niklu? A odkud? A za jakou cenu? Jaké množství surovin bude potřeba vytěžit, přepravit a zpracovat, kolik energie vynaložit, než vůbec postavíme jednu baterii? Těžba těchto kovů má přitom své nemalé ekologické dopady – ať už jde o devastaci krajiny, kontaminaci vody, nebo emise při jejich rafinaci. V mnoha případech navíc probíhá v zemích s nízkými environmentálními standardy a bez důsledné kontroly nad dopady na místní ekosystémy. Jsou na to doly, těžební kapacity, rafinerie, recyklační závody? A co s odpadem, který vznikne? Žádné auto, ani elektrické, nežije věčně.
Nehledě na to, že elektromobil potřebuje elektřinu. A v ideálním případě „zelenou“. Jenže zelená elektřina není dodávaná podle aktuální potřeby. Vítr fouká, nebo taky ne. Slunce svítí, nebo je pod mrakem. A k tomu potřebujeme něco, co ten přísun vyrovná. Dnes to dělají plynové elektrárny a jaderné zdroje. Ale plán počítá s vodíkem.
Vodík: teorie, ztráty a tvrdá realita
Vodík je výborná věc. Nejlehčí prvek v kosmu. Taky s nejlepší průchodností ostatními materiály. A tím mimořádně náročný na skladování. Přeměna elektřiny na vodík a zpět je jako když vaříte polévku, pak ji necháte zmrznout, mraženou převezete přes půl světa a pak zase rozmrazíte a ohřejete. Je to možné, ale poměrně nepraktické. Účinnost samotné elektrolýzy se v praxi pohybuje kolem 65 až 70 %, tedy už na začátku přijdete o třetinu vložené energie. Další ztráty přidá stlačování nebo zkapalňování vodíku, které může pohltit dalších 10 až 15 %. Přeprava, přechovávání a konverze zpět na elektřinu – například v palivovém článku nebo turbíně – znamenají další pokles. Celková efektivita takového cyklu bývá mezi 25 a 30 %, což znamená, že ze čtyř kilowatthodin elektřiny získáte jednu. To je, jemně řečeno, drahý špás. A přesto se s tímto mechanismem vážně počítá jako se základní metodou vyrovnávání výkyvů obnovitelných zdrojů.
Naděje se vkládají do vodíku zeleného, vyráběného sice stále stejnou elektrolýzou, ale pomocí obnovitelných zdrojů elektřiny. Jenže těch je nedostatek i pro běžnou spotřebu. Elektrolyzérů je málo. Distribuční infrastruktura je prakticky nulová. Dovoz vodíku ze zahraničí? Většinou teoretické plány. Hovoří se o Austrálii, Maroku, Chile či Blízkém východě jako o budoucích exportérech. Jenže co přesně by to znamenalo? Aby se vodík přepravil přes oceán, musel by se nejprve zkapalnit – to znamená ochladit ho na −253 °C, což je technicky nesmírně náročné a energeticky krajně neefektivní. Alternativou je přeprava ve formě čpavku nebo jiných derivátů, které je pak třeba znovu přeměnit zpět – dalším energeticky náročným procesem. Kdo by to vyráběl? Země s dostatkem solární energie? Možná. Ale tyto regiony často samy trpí nedostatkem vody a elektrolytická výroba vodíku je na vodu nesmírně náročná. Jen pro představu – na jednu tunu vodíku je potřeba přibližně devět tun vody. Ale to nic, můžeme tam přeci vodu dovážet, ne? Má-li být tento proces ekologický, musí být čistá i tato voda. A pak je tu samotná doprava: lodní tankery, nové přístavy vyhovující novým bezpečnostním předpisům. Manipulace s vodíkem není legrace. To všechno by znamenalo obří investice do infrastruktury, která dnes z 90 % neexistuje.
A především – pokud je už samotná výroba vodíku ze zelené elektřiny ztrátová, pak se ztráty při ochlazování, přepravě a konverzi ještě násobí. Mluvíme pak o celkových účinnostech hluboko pod 20 %. Jinými slovy, z každých pěti megawatthodin vyrobené elektřiny se k cílovému uživateli dostane jedna – a i ta za cenu, která bude v praxi jen těžko udržitelná.
To má i své ekonomické důsledky. Vodík vyráběný v Evropě je podle stávajících propočtů přibližně třikrát až čtyřikrát dražší než zemní plyn – a to bez zahrnutí nákladů na infrastrukturu, dovoz nebo skladování. Dovážený vodík by měl být podle optimistických odhadů levnější, ale v praxi k tomu vede složitá síť mezikroků, ztrát a závislostí. Důsledkem je, že buď bude vodík masivně dotován – což znamená přenesení nákladů na veřejné rozpočty – nebo zůstane drahou luxusní komoditou i pro průmyslové využití. V obou případech to znamená, že s ním nelze vážně počítat jako s univerzálním nosičem energie pro celou společnost. A už vůbec ne jako s klíčovou složkou stabilizace evropské sítě.
Baterie: úložiště, která si vysníme
A pak jsou tu baterie. Těží se, vyrábějí, testují. Ale uložit energii z obnovitelných zdrojů na týden nebo měsíc zatím vážně neumíme. Bateriová úložiště o kapacitě stovek MWh existují – například ve Velké Británii, v Německu nebo v Kalifornii – ale zatím jde téměř výhradně o demonstrační projekty. Největší evropské úložiště má výkon 198 MW a kapacitu 396 MWh, což stačí na pokrytí průměrné spotřeby většího města na několik desítek minut. Abychom zvládli překlenout několik dní bez slunce a větru na kontinentální úrovni, bylo by třeba úložišť v kapacitách tisícinásobně vyšších.
Navíc tyto baterie zdaleka nejsou bez dopadu na životní prostředí. Každý megawatthodinový blok potřebuje desítky kilogramů vzácných kovů. Těžba lithia a kobaltu má ekologické i sociální dopady – často se odehrává v regionech s nízkou mírou ochrany životního prostředí a problematickými pracovními podmínkami. Výroba baterií je energeticky náročná, jejich životnost omezená a recyklace zatím zdaleka ne dostatečně rozvinutá. Znamená to, že každé velkokapacitní úložiště představuje nejen technologickou výzvu, ale i novou ekologickou zátěž, která by měla být v bilancích zahrnuta.
Srovnávat dnešní bateriová úložiště s klasickými elektrárnami? Zatím je to spíš ironie než realita.
Ticho před bouří
Přesto se plánuje. Přesto se mluví o tom, že za deset let bude všechno jinak. Jenže těch deset let začalo už před deseti lety. A výsledky? Kromě nárůstů regulací a tlaku na běžné spotřebitele se toho reálně mnoho nezměnilo. ČEZ vyměnil několik trafostanic. E.ON vybudoval několik stovek bodů. Ale dál? Vlastně nic.
Politici to vědí. Průmysl to ví. Všichni zainteresovaní to vědí. Jenže nikdo se neptá, jak to bude fungovat. Proč taky. Dotace plynou. Trhy reagují. Preference rostou.
Až to praskne, budou tihle všichni už jinde. Odpovědnost bude na těch, co přijdou po nich. Stejně jako u jiných bublin. Stejně jako když se centrálně nařizovalo, že se budou pěstovat brambory tam, kde nikdy nerostly. Tehdy to vedlo jen k tomu, že prostě ten rok nebyly k dostání brambory.
To není ironie. To je prostá paměť historie. Komunistický režim neplánoval realitu. Plánoval ideologii. A když se člověk nechce poučit z minulosti, opakuje ji.
Zdroje:
https://ec.europa.eu/eurostat/statistics-explained/index.php?title=Passenger_cars_in_the_EU
https://www.europarl.europa.eu/topics/en/article/20221019STO44572/eu-ban-on-sale-of-new-petrol-and-diesel-cars-from-2035-explained
https://www.spglobal.com/commodity-insights/en/news-research/latest-news/metals/032923-eu-approves-law-banning-sales-of-new-petrol-diesel-cars-from-2035
https://www.solarpowereurope.org/insights/outlooks/european-market-outlook-for-battery-storage-2024-2028
https://www.apmresearchlab.org/10×/lithium-mining-for-evs-sustainability
https://www.mining-technology.com/analyst-comment/lithium-mining-negative-environmental-impact/
https://ember-energy.org/latest-insights/eu-battery-storage-is-ready-for-its-moment-in-the-sun/
