Článek
Možná je to jen můj pocit. Ale čím víc sleduji dnešní svět – hyperkorektní, digitalizovaný, unifikovaný – tím víc se utvrzuji v tom, že auta jsou, nejen pro mě, něco víc než jen dopravní prostředek. A že vztah k nim říká něco podstatného. Nám - i o nás. O tom, kdo jsme. A taky proč se možná začínáme v současném světě občas tak trochu ztrácet.
Jsem z generace, která auta nezažila jen jako věc denní potřeby. Byla to touha, svoboda, sen. Auto nebylo jen způsob, jak se dostat z bodu A do bodu B. Bylo to místo, kde člověk mohl být sám. Nebo naopak s někým pro něj důležitým. Osobní prostor, který sis přizpůsobil podle svého, kde hrála tvoje hudba, kde jsi měl svoje věci, kde sis sám určil tempo. Pro mnoho lidí dnes možná banální. Ale pro nás to bylo důležité. Je důležité. Auta byla součástí našeho dospívání. Cesta na první fesťák. Odvoz partnerky domů po nádherné romantické noci. Nezapomenutelný výlet, kdy jsi spal na sklopeném sedadle a ráno tě vzbudilo slunce za předním sklem.
V posledních letech se zdá, že se všechno tak nějak mění. Auta se unifikují. Vypadají stejně. Řídí se stejně. Fungují stejně. Jsou tichá, efektivní, uhlazená. A taky sterilní. Chladná. Otravná. Správná. Čistá. Ale občas mi v nich něco chybí. Jako by se z nich vytratila osobnost. Hravost. Nedokonalost. Ta zvláštní směs vůně benzínu, opotřebené kůže a trochy strachu, když jsi jel poprvé sám po dálnici. Když jsi nevěděl, jestli to auto dojede. Ale právě proto si ho pamatuješ.
Bez pomocníků, asistentů - bylo to jen na nás.
Možná právě proto mě pořád přitahují starší auta. Mají vrtochy. Taky mají zvuk. Zpětnou vazbu, která tě nenechá zapomenout, že řídíš stroj, ne používáš algoritmus. A zdá se že v tom nejsem sám. Všiml jsem si, že čím dál víc lidí se vrací k analogovým zážitkům. Nejen u aut. Gramofonové desky místo streamu. Papír místo displeje. Vůně benzínu místo sterilní nabíječky. Nemyslím, že je to útěk do minulosti. Spíš připomínka, že jsme pořád lidé. A že lidskost má svoje specifické potřeby. Možná už jsme unavení z toho, jak je všechno naoko bezchybné. Jak se všechno tváří dokonale, ale nechává nás to chladnými.
Neříkám, že elektromobily nemají smysl. Mají. Jsou efektivní, logické, tiché. Vlastně je mám rád. Ale nenahradí všechno. Nejde jen o dojezd nebo nabíječky. Jde o pocit. O to, že někdy nechceš být jen efektivní. Chceš si hrát. Chceš slyšet, co se děje pod kapotou. Cítit vibrace. Představovat si ruce, které z neživých kovových součástek postupně sestavují stroj, který se hýbe. Dýchá. Možná dokonce tak trochu žije. Vědět, že tohle auto reaguje na tebe, na tvoje ruce, na tvoje tempo. Na tvůj strach, když mu ho ukážeš. Ne na program. Čas běží a vývoj nezastavíš. Proč taky? Ale to by neměl být důvod hodit za hlavu všechno, co jsme se za dlouhá léta naučili.
Automobilky se dnes snaží přizpůsobit trendům. Chápu to. Regulace, tlak, budoucnost. Ale někde v tom všem se ztrácí ten osobní vztah. Ten důvod, proč tě to jako kluka chytlo. Proč sis stříhal obrázky aut. Proč jsi poznal model podle zadních světel nebo kličky dveří. Proč jsi měl sny.
Auta přestávají být hrdiny. Teď jsou to produkty. Čísla, specifikace, tabulky. Jenže touha není tabulka. Touha je blikající kontrolka, kterou nechceš opravit, protože k tomu autu prostě patří.
Možnost volby
Možná jsem jen nostalgický. Možná. Ale když se dívám kolem sebe, nejsem sám. Lidé se vrací k autům, která něco říkají. Která mají výraz. Emoce. Charakter. I za cenu kompromisu. Raději něco trochu hlučnějšího, hůř dostupného, staršího – ale s duší. Možná je čas, aby to automobilky znovu vzaly na vědomí. A možná bychom se měli i my jako společnost ptát, co všechno chceme obětovat na oltář technické dokonalosti. A kde končí efektivita a začíná lhostejnost.
Protože auto není jen nástroj. Je to výpověď. A některé výpovědi prostě nejsou určeny k tomu, aby je psala umělá inteligence. Ani aby se samy řídily. Některé věci chceme řídit alespoň občas sami. Svoje auto. Svůj život. A chceme cítit, že nás to baví. A pak , možná, se naučit znovu snít.
