Článek
Pozorování světa je jedním z nejpřirozenějších způsobů, jak se člověk od svého narození učí – v dětské postýlce, ve škole, v práci. I v umění. Malíř nezačne malovat, aniž by zahlédl dílo svých budoucích kolegů, básník čte verše a pocítí touhu napsat lepší, hudebník naslouchá a zkouší napodobit to co je mu nejbližší, než najde vlastní styl. Není to krádež. Není to zneužití. Je to běžný a nutný základ jakéhokoli vývoje – osobního i kulturního. Učíme se zkušenostmi. Experimentujeme. Jenže tento přirozený princip se najednou stává sporným, jakmile se na místo člověka posadí stroj.
Umělá inteligence, zejména v podobě generativních modelů, je dnes trénována na pro mnoho z nás nepředstavitelně obrovských objemech dat z internetu. Patří mezi ně i umělecká díla, texty, hudba či obrazy, které jejich autoři zveřejnili s cílem být viděni, slyšeni a vnímáni. A právě zde vzniká spor: někteří autoři se nyní domáhají zákazu toho, aby jejich tvorba mohla být využívána ke strojovému učení. A veřejnosti je představen nový padouch. Robot, který „krade“.
Jádrem sporu není to, že by umělá inteligence kopírovala cizí díla slovo od slova. To, přiznejme si, mívají na svědomí spíše někteří lidé. Moderní modely vytvářejí nové výstupy, založené na vzorcích, které v datech objevily. Jejich fungování se tak nápadně podobá tomu, jak pracuje lidská mysl – vnímá, porovnává, abstrahuje a vytváří novou syntézu. Rozdíl je pouze v rychlosti a rozsahu.
Odpůrci tohoto přístupu však argumentují, že na rozdíl od studenta nebo umělce, který čerpá inspiraci, pracuje AI ve službách firem, které její výstupy komerčně zpeněžují. Tím vzniká údajně nerovný vztah – tvůrce poskytl své dílo zdarma, zatímco výstupy AI mohou generovat zisk. Tento argument se na první pohled zdá relevantní. Jenže zcela přehlíží skutečnost, že i samotní tvůrci zpravidla nijak vehementně neusilují o čistě altruistické šíření svých děl. Jejich cílem je být publikováni, prodáváni, čteni, slyšeni – a také placeni. Raději více než méně, pochopitelně. Kdo také ne?
Je fér položit si ale i jinou otázku: co je skutečným důvodem odporu vůči strojovému učení? V devatenáctém století dělníci rozbíjeli mechanické stavy, protože se obávali ztráty práce. Později se odpor zvedal proti automobilům, kalkulačkám, počítačům i internetu. Pokaždé ze strachu, že nový nástroj znehodnotí práci toho, kdo pracuje po staru. Nejde tedy jen o práva, ale i o nejistotu. Umělá inteligence není v tomto ohledu výjimkou – spíš dalším článkem v řetězu technologií, které lidem připomněly, že pokrok nečeká na svolení. Obava o vlastní roli v rychle se měnícím světě je pochopitelná. A komerční zájem – ať už tvůrců umění, nebo vývojářů AI – je legitimní na obou stranách.
Když se ale podíváme, koho umělá inteligence ohrožuje nejvíc, odpověď není vždy lichotivá. Nejsou to obvykle ti nejtalentovanější nebo nejinspirativnější tvůrci, pracovníci, nebo zaměstnanci – právě naopak. Riziko se zdá být největší tam, kde člověk ve svém oboru funguje spíš ze setrvačnosti. Kde „dělá to své“. Jen natolik aby obstál, nikoliv vynikl. Umělá inteligence jistě přináší tlak – a ten se nejvíc projeví na těch, kteří se drží v komfortní zóně profesionální rutiny. V řadě profesí hrozí, že přežijí jen ti, kteří danému oboru věnují nejen čas, ale i osobní nasazení, originalitu a hlubší pochopení.
Tím ostřeji se pak vynořuje otázka: co budou dělat ti ostatní? Lidé, kteří dnes vykonávají profese, jež mohou být nahrazeny rychlejší, levnější a méně unavenou alternativou? Tady už nejde o autorské právo ani o spravedlivé použití dat – ale o mnohem zásadnější společenskou otázku. Odpověď není snadná – ale není ani beznadějná. Stejně jako mnohokrát v minulosti se i tentokrát ukazuje, že kdo je ochoten se učit, přizpůsobit a hledat nové cesty, zpravidla nezůstane bez uplatnění. Problém nenastává tím, že mizí práce – ale tím, že mizí vůle a chuť hledat, čemu se věnovat dál.
Zároveň je třeba se ptát, co vlastně někteří zástupci tvůrčí obce – včetně organizací sdružujících autory a umělce, jako je například americká Authors Guild nebo britská Musician's Union – chtějí zakázat. Pokud má být nepřípustné, aby umělá inteligence „viděla“ jejich dílo, pak se blížíme k představě, že samotný akt pozorování je delikt. Takový výklad by ale logicky vedl k tomu, že i lidské učení by muselo být tímto způsobem licencováno. Absurdní? Samozřejmě. Přesto se přesně v tomto duchu začínají tvořit některé návrhy legislativ v USA, Velké Británii nebo EU.
Není pochyb o tom, že ochrana autorských práv má své pevné místo a smysl. Pokud někdo zkopíruje cizí obraz, přetiskne román nebo vystaví skladbu pod vlastním jménem, má být sankcionován. Ale učení – ať lidské nebo strojové – je jiný proces. Je to analytický, syntetický a tvořivý akt, který využívá existující díla nikoli jako cíl, ale jako odrazový můstek pro pochopení pravidel. Stejně jako se malíř učí kompozici z pohledu na obrazy starých mistrů, tak se i stroj učí rozpoznávat vzorce, chápat kompozici, jazyk nebo strukturu – podle toho, s čím pracuje.
Současná vlna snah o omezení tréninku AI na veřejně dostupných datech říká: „Chraňme autory.“ Jenomže v překladu to znamená: „Zakažme robotům dívat se.“ A je to je pochopitelné – nikdo nestojí o to, nechat si vyrůst konkurenci. Přesto jde o mimořádně nebezpečný precedens. Ne snad proto, že by chránil tvůrce, ale protože se pokouší vytvořit nový podivný typ informačního monopolu. Ten, kdo své dílo zveřejní, nemůže následně určovat, kdo si ho smí všimnout – a kdo ne. Pokud je dílo veřejně vystaveno – v galerii, médiích nebo na internetu, vydáno v knize – není možné zpětně rozhodovat o tom, kdo se smí stát jeho pozorovatelem. Kdo si smí koupit vstupenku, přečíst knihu. V oblasti poznání a učení je takové omezení nejen nepraktické, ale i škodlivé. Místo ochrany vzniká bariéra.
Může se stát, že část této debaty skončí u soudů. Může se stát, že firmy vyvíjející AI budou nuceny uzavírat licenční smlouvy a platit za přístup k datům. To vše je řešitelné a koneckonců běžné v každém oboru, kde se setkává volný přístup s autorským nárokem. Nelze však připustit, aby se samotný akt učení stal předmětem regulace podle toho, kdo se učí. Protože pak už nejde o právo – ale o snahu udržet kontrolu.
Stroj není člověk. Samozřejmě. Je to produkt. Ale právo poznávání světa, učení a tvorby by měly být chráněny jako princip – bez ohledu na to, kdo (nebo co) se dívá.
