Článek
Občas člověk sedí, dívá se kolem a říká si: opravdu tohle někdo myslel vážně? Opravdu tohle rozhodnutí prošlo přes tým odborníků, přes radu, přes schvalování, přes všechny ty analýzy a prezentace? A přesto výsledek působí jako výtvor pubertálního improvizátora nebo zrychlený výstup porady, kde se víc řešilo sojové kafe než cokoli jiného.
Nejde přitom o ojedinělost. Naopak – začíná se zdát, že určitý typ nelogického, teatrálně emocionálního nebo zjevně nefunkčního rozhodování se stal běžnou součástí řízení světa. A co je horší – že ho provádějí lidé, od kterých bychom to čekat neměli. Lidé se vzděláním, s přístupem k datům, s obrovskou odpovědností. Manažeři, úředníci, politici, lídři. Chytří lidé. A přesto často dělají věci, které – řekněme to bez obalu – nedávají smysl.
Jedním z příkladů téhle podivné logiky je automobilový průmysl. Jedna z dříve nejvlivnějších součástí výrobního komplexu. A přesto: V aféře Dieselgate, místo aby se postavili za své zájmy a využili obvinění k protiútoku na stále se přitvrzující emisní normy, které měly z logiky věci být tvořené spolu s autoprůmyslem, nikoli proti němu, sklopili hlavu a postavili se do role fackovacího panáčka. K čemu to vedlo? Lidé (ano, opravdu tvrdím, že i politici jsou lidé… tedy většinou) bez znalosti jakéhokoli kontextu během pár let začali rozhodovat o vývoji automobilu. Alespoň v Evropě a USA. A výsledek? Nereálné požadavky, šikana z pozice moci a v konečném důsledku naprosté zahození všeho, co i přes všechnu bídu mohla tato situace přinést. Protože ruku na srdce. Bez vnějšího podnětu by se automobilky jistě dostali samy k tomu, že by začali prosazovat elektřinu jako zdroj energie pro automobily. Ovšem dělali by to, protože trh by o to stál. Ovšem jak dlouho by jim to trvalo, to je otázka.
Elektromobil je totiž vynikající nástroj pro dopravu. Tichý, čistý, svižný. Do města skoro ideální. Pro každodenní trasu do práce, pro firemní flotily kurýrních a rozvážkových služeb, pro ty, kdo parkují u nabíječky a jezdí ve známém okruhu.
Jenže to není celé. Jsou lidé, kteří ročně najezdí vysoké desítky, někdy i stovky tisíc kilometrů. Přemisťují sebe nebo zboží na dlouhé vzdálenosti. Kteří žijí mimo místa s vysokou sítí nabíječek. Tahají za autem stroje, vleky, poskytují servis někde v terénu. Tihle lidé si elektromobil koupit nemohou. A nechtějí. Ne proto, že by byli hloupí, ale proto, že to prostě v současné době vůbec nedává smysl.
Každý rozumný člověk to tuší. A většina automobilových manažerů to ví naprosto přesně. Přesto se dnes automobilky chovají, jako by existoval jen jediný správný pohon. Tlačí elektromobily i tam, kde ztrácejí smysl. Vykládají přesně opačné věty, než říkali ještě před pár lety. Téměř to vypadá, jako by řídit automobilku znamenalo rezignovat na vlastní rozum.
Kdysi se mluvilo o tom, co se „hodí“ pro různé typy provozu. Někde má smysl diesel, někde hybrid, jinde benzín. Elektromotor má své nesporné přednosti. Ale dnes je debata redukována na jediné: elektromobil jako morální volbu. Buď jste „za planetu“, nebo jste zlo. Technické argumenty už nikoho nezajímají. Hlavně, že se to dobře vyjímá v marketingu.
Manažeři automobilek nejsou hloupí. Věděli, že elektromobilní revoluce bude těžká. Že bude náročná na infrastrukturu, suroviny, zakázkovou logistiku i servis. Věděli, že nebude možné vyměnit všechna auta do deseti let. Ale místo aby těmito argumenty formovali veřejnou debatu, raději se vezou na vlně. Proč? Dotace. Zelené PR, levná ctnost, servilní přístup k „vrchnosti“. Za to jsou odměněni. Nechali se vmanévrovat do situace, kdy se snaží se přežít další rok a vědí, že bez dotací to nezvládnou. Tím spíš, že plánovat na delší dobu nemohou. Kdo ví, jaká legislativa bude za 5, za 10 let? Ta současná zřejmě ne, už se ukázalo, že „Přání je otcem myšlenky“ v tvrdé realitě nefunguje. Jenže zatímco balancují mezi grafy a investory, čínské automobilky předvádějí, jak funguje skutečný trh. Jsou levnější, rychlejší, efektivnější. A jestli se někdo domnívá, že evropská auta to zachrání „značkou“ nebo „kvalitou“, bude za pár let nemile překvapen.
Ví se to i v politice. Někdo s námi bude mluvit o „uhlíkové neutralitě“ a za zády nám protlačí nákup stíhaček. Jiný zase slibuje, že zruší emisní normy, které jsme ještě ani nepřijali. Další se snaží získat body na pomluvách a falešných obviněních svých protivníků. Celý ten spor působí jako souboj nesoudných dětí, kdo hlasitěji zařve a komu to víc projde. Souboj reálných plánů na to, jak se mít lépe a jak to zařídit se nekoná. Výsledkem je, že volič nemá komu věřit. Každá ze stran přehání, manipulují, tahají si emoce jako zbraň. Skutečný význam zmizel.
Jenže tohle nejsou děti. Jsou to politici, manažeři, lobbisté. Lidi, kteří mají přístup ke špičkovým analýzám, datům, trendům. Přesto jednají, jako kdyby jejich jediným kritériem bylo, co zrovna frčí na sociálních sítích a co se nejlíp prodá v PR brožurce. Odvaha říct pravdu téměř vymizela. Nahradila ji hra na dojmy. A pokud se někdo přiblíží reálnému řešení, pokud navrhne něco konkrétního a praktického, místo diskuse často přijde útok. Třeba i formou náhlého, dvacet let starého obvinění, které se zázračně objeví přesně v den zahájení volební kampaně. I kdyby bylo oprávněné – což veřejnost nemá jak posoudit – nelze si nevšimnout, jak dokonale odvádí pozornost. A jak málo prostoru pak zbývá na samotný návrh, myšlenku, plán.
Přitom řešení existují. Elektromobilita není nesmysl. Ale musí se zasadit do rámce. Nenutit, ale nabídnout. Vysvětlující, ne ideologický rámec. Každý, kdo kdy prodával něco jiným lidem, ví, že vnucení vzbuzuje odpor. A totéž platí i pro politiku. Jestli někdo něco zakazuje nebo přikazuje bez neprůstřelného zdůvodnění, vzniká neochota, neochota přechází v truc a truc se mění v údajný či reálný populismus.
Část společnosti se chytá každé módy, trendu. Jiná část se zatne a je proti všemu. Ale největší skupina stojí uprostřed. A nechápe. Proč se ztratila schopnost mluvit jednoduše, věcně, bez teatrálnosti? Proč je něco tak zřejmého, jako že „různé prostředí potřebují různé typy pohonu“, najednou kacířství?
Proč nikdo z automotive neřekne, že elektromobil je vynikající pro určité použití a špatný pro jiné? Proč se automobilky bojí postavit marketing na zdravém rozumu a vysvětlení své nabídky? Proč politika nenabídne kompromis, ale jen boj?
Možná proto, že vysvětlovat můžete jen věci, které vysvětlit jdou. Možná proto, že hluk se dnes zaměnil za odvahu a jednoduchá hesla za vizi. Anebo jsme si opravdu zvykli na to, že nám vládnou děti, které vypadají jako dospělí?
Zdroje:
https://www.mckinsey.com/features/mckinsey-center-for-future-mobility/our-insights/new-twists-in-the-electric-vehicle-transition-a-consumer-perspective
https://carnegieendowment.org/europe/strategic-europe/2025/06/razor-thin-and-deeply-divided-the-polish-election-shock?lang=en¢er=europe
Del Vicario et al. – Echo Chambers: Emotional Contagion and Group Polarization on Facebook (2016)
Huszár et al. – Algorithmic Amplification of Politics on Twitter (2021)
