Článek
Zvláštní v tom, že vypadá jako každá jiná, ale člověk přesto nějak cítí, že se od něj čeká rozhodnutí. A já mám takovou vlastnost – když se ode mě něco čeká, hned začnu pochybovat, jestli to dovedu udělat správně.
Seděl jsem včera u piva a přemýšlel nad tím, co vlastně budu volit. Ne koho, ale co. Protože jména a strany jsou jako vlajky ve větru– barvu mají sice (většinou) pořád stejnou, ale pohybují se podle toho, odkud fouká. A já si říkám: má vůbec cenu to brát vážně?
Minule jsem věřil. Ne moc, ale tak, jako když chce člověk sám sebe přesvědčit, že i v tomhle státě chce někdo něco dělat poctivě. Jenže ti, co tehdy tvrdili, že daně nezvednou, je zvedli. A ti, co říkali pusťte nás na ně, se s těmi „ně“ pak sešli v zákulisí. Člověk si pak připadá jako hlupák. A já už hlupákem být nechci.
Dívám se kolem a ptám se, jestli někdo z politiků vůbec mluví jazykem, kterému bych rozuměl i bez novinářského výkladu. A našel jsem jméno Turek. Nečekaně. Původně jsem ho bral spíš jako zjevení, v lepším případě tuctový byznysprojekt. Ale najednou jsem si všiml, že on snad jediný z těch, co kandidovali do Evropy, opravdu něco dokázal. Přinejmenším ukázat cestu. A udělal to způsobem, na který lidé v téhle zemi snad slyší.
Motoristé nemají prověřený kádr, nemají známé provařené televizní tváře. Ale mají něco jiného. Ukázali, že umí diplomacii, taktiku i strategii a že umí snad vést kampaň, která se lidem až tak moc neprotiví. To není tak málo. Asi nemají moc šancí na zásadní vliv v české politice. Jenže už dokázali, že i jeden hlas, když všechno kolem trochu ztichne aby se nadechlo, může být slyšet. A třeba znít líp než sbor, který zpívá falešně.
Já už nehledám spasitele. Hledám někoho, kdo netvrdí, že všechno vyřeší. Někoho, kdo neprodává naději jako zájezd do Chorvatska s polopenzí, ale třeba jen ukáže na prostý fakt, že se dá něco dělat líp. I malý hlas v parlamentu může být větší než velká slova na billboardu a Turek v Evropské radě může některé politiky děsit skoro stejně jako jeho jmenovci, když si přijeli do Evropy zaplenit za třicetileté války. A - být slyšet.
Tak půjdu volit. A třeba z toho nebude nic. Ale aspoň budu vědět, že jsem se pokusil vybrat poctivě. A že když už nemůžu změnit svět, můžu si aspoň zachovat naději, rozum a trochu čistého svědomí.
