Volvo XC60 po 8 letech: Luxus, nebo navoněná čínská bída?

Rok 2017 byl v mém životě autíčkáře bezesporu jedním z milníků. Rozhodl jsem se totiž poprvé přivést do rodiny úplně nový automobil. Začala tedy standardní anabáze úvah a konzultací v míře nejvyšší.

Především samozřejmě s manželkou. Z důvodu udržení a nebo dokonce případného zvýšení kvality již tak dokonalé rodinné pohody. A samozřejmě, v neposlední řadě i proto, že muži a ženy jsou si rovni ve všech aspektech života (nikdy nevíte kdo to bude číst, že) a dále pak porady se stejně automobily postiženými kamarády, neboť víc hlav víc ví.

První v řadě byla klasická volba české rodiny, Škoda Superb. Samozřejmě kombi. Po seznámení s interiérem jmenovaného vozu a současným pohledem do ceníku, kde částky po započtení výbavy z kategorie „bez toho to nepůjde“ začaly nebezpečně připomínat ceny opravdických aut (berte to prosím s nadsázkou) bylo jasné, že tudy cesta nepovede.

Nicméně záhy jsem zjistil, že se mi nedaří najít takové auto, které bych vzhledem obnosu, který mohu za nový vůz zaplatit, považoval za odpovídající a celkem zoufale jsem se už téměř smířil s myšlenkou, že se vrátím zpět k osvědčenému systému nákupu jedno až dvouletých aut. Naštěstí přišlo ke slovu zmíněných více hlav a přede mnou se otevřela varianta, která mě samotného do té doby ani nenapadla. Pro úplnost musím dodat, že jsem dlouhodobě a nekompromisně zastával a také hlasitě a často prezentoval názor, že fungl nové auto si koupí jen klasický hejl, protože bez adekvátního užitku nese dobrovolně největší, až propastný pokles hodnoty v prvním roce provozování nového vozu. A pak také to, že SUV si jako rodinný kočár pořídí jen pozér bez vztahu k automobilům, řízení a vůbec existence zhola podivná až zbytečná. Načež se mi jednoho krásného dne objevilo v garáži úplně nové, naleštěné Volvo XC60 D4 AWD a já byl v okruhu svých přátel a známých označen za společenskou mrtvolu.

Přiznám se, že do té doby jsem tuhle značku vnímal naprosto okrajově. Člověk se naštěstí v životě nepřestává učit. Pochopil jsem, že vyšší stavba auta přináší výhody i v běžném provozu (nevýhody samo sebou také) a Volvo, ať už jeho staré modely, nebo ty úplně nové „čínské“ jsem se naučil téměř milovat.

A musím říct, že minimálně v prvních dvou letech do vypršení tovární záruky jsem ani jednou nezalitoval, že jsem tohle auto nakonec vybral. Podařilo se mi najít dokonalý automobil vzhledem k požadavkům, které jsem na něj kladl.

Na každém voze nás, ať už chceme nebo ne, hned na první pohled osloví to, jak vypadá. Což je, jak snad každý, kdo cokoli píše o autech ihned dodá, věc naprosto subjektivní a jedinečná pro každého člověka. Za mne byl ale design většiny nových modelů téhle severské značky natolik podařený, že nejsem ochoten věřit, že by se našel někdo, pokud tedy nelže sám sobě z jakéhokoli důvodu, kdo by ho považoval za ošklivý. Stejné, nebo možná ještě jednoznačnější, je to po nasednutí dovnitř.

Kombinace černého vnitřku včetně černého stropu, doplněného přes přístrojovou desku po celé délce se táhnoucím pruhem světle šedého dřeva s celkem zvláštní strukturou, zvaného jednoduše driftwood, dříví vyplavené na pobřeží moře po létech louhování slanou vodou (no dejme tomu), lemovaném decentní leštěnou hliníkovou lištou a světle béžových kožených sedadel mi připadá jednoduše úchvatná. Obýváková. Elegantní. A velmi, velmi příjemná. Tím spíš, že zde v podstatě nenajdete imitace. Dřevo, kov, kůže – všechno je tím, čím se být zdá. Tedy - plast je tu samozřejmě také, není to Rolls-Royce - ale přiznaný a poměrně kvalitně vypadající.

Souhlasím s lidmi, kteří nefandí trendu dotykových displejů v autech. Jednoznačně. Volvo ale v té době dokázalo, že i to jde udělat slušně. Poměrně veliký displej, umístěný na výšku ve středu přístrojové desky připomínal tablet a ovládal se velmi podobnou logikou, což před 8 lety rozhodně nebylo běžné. Chvilka času na seznámení a bez problémů si nastavíte vše, co je potřeba. A hotovo. Uděláte to jednou. Dál už naprostou většinu času používáte displej jen pro úpravu nastavení klimatizace, poslech hudby a navigaci. Vše bez listování, dostupné na první dobrou z hlavní obrazovky velikými dotykovými plochami. V porovnání s dnešními standardy jednoduché, přehledné, intuitivní. Celé to působí trochu jakoby auto předem dost přesně odhadovalo, co od něj budete chtít. A vycházelo vám vstříc. Ale tady to byla ještě věc ergonomie, nikoli dnešní prediktivní elektroniky. A to platí nejen pro nastavení na displeji.

Někomu takový přístup nevyhovuje. Připravuje jej to o pocit soukromí, pocit kontroly, pocit vlády nad strojem. Budiž. Ale já s tímhle konkrétním autem nechci bojovat. Rád přijmu nezištně nabízenou, nenápadnou pomoc. Nejde proti mně, na to je příliš pečlivě vymyšlená. Doplňuje mne. V mnoha autech mnoha značek najdete dnes podobné systémy. Nabízejí ty samé funkce, asistenci. Ale věřte, není to to stejné. Když dva dělají totéž…znáte to. Volvo prostě musíte pochopit. Přijmout. Přistoupit na hru. A za to dostanete pocit, který jsem já u jiných značek dodnes nenašel. Pocit, že je o vás pečováno. Jen tak. Bez podmínek a nároků. Nenápadně. V pozadí. Samozřejmě, že tohle všechno platí jen ve chvíli, kdy tohle auto používáte tak, jak to bylo od začátku plánováno. Pro pohodlné, snad až trochu luxusní cestování. V příjemném prostředí a s minimem únavy. Pro odpočinek za jízdy.

Nebudu se rozepisovat o parametrech, rozměrech, výkonech. Myslím, že o tomhle autě bylo napsáno a natočeno mnoho, a to mnohem povolanějšími a mnohem lépe, než bych to kdy zvládl já.

Takže jen krátce o pár věcech, které mne na autě zaujaly. Tou první je podvozek. Dvojité lichoběžníkové zavěšení předních kol a poměrně sofistikovaně vymyšlená zadní víceprvková náprava, nazývaná bůh ví proč Integral Link. Toto řešení je dnes ne až tak výjimečné, jak by se vzhledem k jeho složitosti, a tedy vyšší ceně dalo očekávat. Je ale natolik funkční, že mnohé automobilky zřejmě usoudily, že se jim jeho použití vyplatí.

U tohoto modelu je navíc zadní náprava odpružená nikoli vinutými pružinami, ale kupodivu listovým(!) segmentem z „kompozitních materiálů“. Ať už to znamená cokoli. Zajímavé je, že Volvo se tehdy snad jako jediné nedalo zlákat k využití této techniky pro zvýraznění „sportovních“ jízdních vlastností, ale postupovalo, ostatně jako u zbytku auta, právě obráceně. Použili jeho potenciál k získání co největší jistoty při průjezdu zatáčkou a pocitu cestovního komfortu. Tedy abychom si s tím komfortem podvozku rozuměli – XC60 rozhodně není měkké nebo snad dokonce polštářovité. Fyzikální zákony stále platí, takže těžké, vysoké SUV prostě vždycky bude muset mít o něco tvrdší podvozek než podobně velké a těžké nižší auto, tedy alespoň pokud s ním chcete projíždět zatáčky alespoň trochu důstojně. A to je přesně to, co tohle auto perfektně zvládá. Nenabízí, přesněji řečeno, doslova odrazuje řidiče od myšlenky, že by se snad mohl pustit do nějakého zábavného projíždění zatáček. Nebo dokonce do nějakého toho hledání limitů vozu?! Na to ani nemyslete. Nebude se to totiž líbit ani vám, ani autu. Ovšem v případě, že prostě jen tak jedete, doslova vás zatáčkou protáhnou, aniž byste si toho nějak zásadně všimli. Žádné divadlo, adrenalin, nic takového. Jen komfortní, takřka zenová cesta, při které se vám ovšem může stát, že – pokud vás tedy napadne porušit relaxační zážitek a podívat se na tachometr – zjistíte, že zobrazované číslice mohou být o dost vyšší, než jste čekali.

Další zajímavostí jsou sedadla. Na pohled, pevná, bytelná, řeklo by se fortelná. Ale nic zvláštního. Firemní pověst vypráví o týmu lékařských odborníků na pohybový aparát, zástupu ortopedů, fyzioterapeutů, chiropraktiků, a jistě mnoha jiných -tů a -iků, kteří v potu tváře po mnoho dní a nocí vymýšleli, zkoušeli, opravovali a upravovali sesle pro nová Volva, dokud se jim nepodařila ta nejlepší sedadla na světě. Pravda je taková, že sedadla v mém autě jsou bezpochyby ta nejlepší, s jakými jsem u stejně starých aut měl tu čest. Dá se v nich vydržet hodiny bez toho, aby člověk po celodenní cestě potřeboval pomoc odborníka. A kupodivu nepostrádají ani schopnost udržet tělo na místě, dokonce tak, že zčásti eliminují, respektive nějak rozkládají síly způsobené příčným zrychlením v zatáčkách…dobře, to už možná trochu přeháním, no…ale prostě jsou fajn. Doopravdy. Zajímavé je, že se na tom shodneme s manželkou, která při prostém pohledu působí ve všech směrech odhadem tak třikrát menší než já. A jako bonus beru to, že ač sedadla jsou potažená světlou kůží, fámy o tom, jak je takový interiér nepraktický v tomhle případě neplatí. Po osmi letech provozu a velmi sporadické svépomocné údržbě je plánuji dát vyčistit a naimpregnovat, ale z větší části spíše preventivně. Nejspíš zodpovědní lidé nějak mysleli i na to, že v sedadlech ze světlé kůže se bude také sedět.

No a protože nic není dokonalé, tak je třeba přiznat, že i na tomhle autě jsou věci, které mne od začátku štvaly. Tak trochu. Předně samozřejmě motor.

Ne, nevadí mi, že je to dvoulitrový čtyřválec (což v době uvedení nové řady Volva pod čínskou nadvládou dovádělo automobilovou komunitu k mírné hysterii. Z dnešního pohledu úsměvné, že?) Co mi vadí je jeho zvuk. Zejména v kombinaci s téměř dokonalým interiérem je zvuk tohohle dieselu - jak to říct - nekultivovaný. Jsou chvilky, kdy přes sedadlo ucítíte i jeho vibrace. Maličko a výjimečně. Naštěstí tohle platí jen když auto stojí, nebo se prudčeji rozjíždí. Za jízdy běžně neslyšíte ani necítíte skoro nic, odhlučnění je provedeno vážně dobře. Rozhodně netvrdím, že ten motor je učiněná hrůza, to fakt není. Je to třeba vztáhnout k tomu, jak dobře Volvo působí a jak se v něm cítíte. K tomu se hrubší projev dieselu prostě nehodí. V mnoha jiných vozech by vás tahle kritika ani nenapadla. Ale tady si toho zkrátka všimnete.

Druhou věcí je zvuk a pocit ze zavírání dveří. Opět – myslím, že to není o nic horší než ve spoustě podobných aut. Ale dokonalé jako zbytek to prostě není. Tohle zkrátka Němci, a i třeba spousta Japonců umí líp.

A poslední, zdaleka nejhorší věc. Skutečný problém, ne hledání chyb za každou cenu jako u předešlých dvou. Pravý vítěz soutěže o největší blbinu. Je to – roleta zavazadlového prostoru! Jednak je vedená v jakýchsi mělkých náznacích drážek po stranách, což znamená, že ji prostě pokaždé místo posunutí vyháknete, vytáhnete nebo zatáhnete a znovu zaháknete, aby vám nespadla dolů. Nepraktické, nekomfortní – ale snesitelné. Má však ještě druhou funkci. Když o ni lehce brnknete, kupodivu nevypadne, ale posune se po druhé dráze, částečně sroluje a částečně vyjede šikmo nahoru směrem od vás. Nápad je to geniální a funguje to. V téhle poloze máte do kufru ještě lepší přístup, než kdybyste ji prostě normálně zarolovali (onen systém vytáhnout – zarolovat – nasadit). Navíc vám takhle šikmo nahoru vyjede fakt na brnknutí a přesně – nic nevypadne. Takže bez problémů naložíte, co potřebujete, zavřete kufr, nastoupíte do auta, zapnete si bezpečnostní pás, nastartujete, podíváte se do zpětného zrcátka, odepnete si bezpečnostní pás, vystoupíte z auta, otevřete kufr, zatáhnete tu blbou roletu, která vám, ač to z pohledu do kufru vůbec nevypadá naprosto zakrývá zadní okno, zavřete kufr, nastoupíte, zapnete si pás a můžete pohodlně vyrazit. Komfortní, že? Jen drobným detailem, třešničkou na dortu je fakt, že když snad z nějakého důvodu potřebujete tuhle záležitost dát pryč, zjistíte, že s touto variantou se jaksi nepočítalo, a tedy marně hledáte místo pod dnem zavazadlového prostoru nebo kdekoli, kam by bylo možné roletu uklidit. Fakt. U auta, u kterého jsou vymyšlené takové detaily, jako dilatační prolisy na ozdobné (kovové!) liště palubní desky ve tvaru maličké švédské vlaječky!

Je potřeba si ujasnit, že tyhle tři věci jsou opravdu to jediné, co jsem v tomhle autě našel hodno kritiky. To i přesto, že jsem typ schopný zuřit nad blbostí inženýra, kterého napadlo umístit startovací tlačítko o celého půl centimetru vedle místa, kde by podle mého názoru zcela jednoznačně být mělo.

Bohužel, jak jsem v úvodu článku naznačil, bylo tohle až fanatické nadšení poněkud zredukováno nedlouho po vypršení záruky. Začalo to nenápadně nutností výměny motorku ostřikovačů. Blbina, ale v téhle cenové kategorii už to pár grošů sebere. Nemluvě o tom, že dnes po 8 letech a sto tisíci najetých kilometrů je v autě tento díl již v pořadí třetí.

Následovala serie drobností a malých trápení, okénka se jistou dobu dala zavřít jen s nastartovaným motorem, občas je problém zastrčit tankovací pistoli do hrdla nádrže, zřejmě sem tam stávkuje sofistikovaný systém bezpečnostních zarážek - závada v servisu nenalezena, rolování roletky skleněné střechy je boj s větrnými mlýny, z důvodu opotřebení pojezdové dráhy - řešením by byla výměna celé mechanické části. Vrcholem bylo zjištění, že celé auto je postupně vytopeno vodou od střešního okna, což se bohužel vzhledem ke kvalitním materiálům ukázalo až ve chvíli, kdy začalo být v autě saunové klima, protože voda prostě byla pod izolacemi a kobercem. Podotýkám, že do dneška zcela pravidelně navštěvuji autorizovaný servis, naprosto přesně v duchu servisního plánu, takže závady způsobené zanedbáním údržby z mé strany bych myslím vyloučil.

Tak tohle je tedy „čínské“ Volvo. A musím říct, že i přes drobné ústrky a zklamání bych své tehdejší rozhodnutí neměnil. Vím také, že spousta věcí, které jsem tu napsal, někomu jistě přijde v rozporu s tím, co jsem tvrdil jinde. Jenže není. Mám rád auta, stará auta, řízení i všechno, co k tomu patří. Ale všechno má své místo a svůj čas.

A tenhle článek je o Volvu. Chtěl bych, abyste alespoň z části pochopili, kde se berou a co znamenají ty tajemné pohledy „vím něco, co ty ne a kdo Volvo nezkusil, nepochopí“ snad trochu podivínských (ale kdo není) fanoušků téhle značky. Myslím si totiž, že mají pravdu. Trochu. V něčem. Kdo nezažil, jen těžko pochopí. A co když se nechci jen vést a dopravovat odněkud někam? Když chci vládnout stroji? Inu, na to mám přeci svoje staré BMW:)