Článek
Pokud jste dřívějšího data narození stejně jako já, s trochou snahy si vybavíte měsíční krajinu Krušných hor, Mostecka a spousty dalších lokalit naší krásné země. Vzpomenete si na nadšení, se kterým jsme jako děti sledovali fantastické tvary, vytvářené duhově špinavou, hustou a krémovitou zažloutlou pěnou, putující koryty našich řek. A v neposlední řadě si připomenete všudypřítomnou, intenzivní vůni špatně spáleného benzínu a dalších ropných produktů, neodmyslitelně spjatou s veškerou tehdejší silniční dopravou. Možná mi s touhle vzpomínkou dáte za pravdu, že starost a péče o životní prostředí má své opodstatnění. A za posledních víc než 30 let i zcela konkrétní výsledky.
Krušnohorsko je znovu nádherný kraj, v řekách sem tam zahlédnete i pstruha, a i když okolí pražské magistrály stále nejsou kyslíkové lázně, můžete v její blízkosti bez problémů existovat.
Dnes si můžeme dovolit luxus nostalgicky vnímat onen specifický vjem, setrvávající ve vzduchu po průjezdu byť jediného stařičkého automobilu jako příjemnou vzpomínku na staré, zlaté časy. Pravdou ale je, že v klimatu, který byl v osmdesátých letech minulého století standardem mnoha československých měst, by dnes permanentně chtěl žít asi málokdo. Nemluvě o tom, že vzhledem k celkem značnému nárůstu počtu automobilů by, bez jisté regulace jejich emisí, byl patrně život v mnoha městech dnes nejspíše možný jen obtížně.
Bohužel, ve stínu bohu a lidu milé snahy o to, abychom mohli nadále žít v co nejlepším světě, se nám tu rozmohl takový nešvar. Čert ví, odkud se objevila skupina jedinců, trpících nejspíše napoleonsko-stalinovko-hitlerovsko-mesiášským komplexem, vhodně se zaštítila patřičnými hesly a takřka bez boje získala, zejména v Evropě, vliv, jaký si do té doby málokdo dokázal představit.
Je pro mě až neuvěřitelné, jak snadno se těmto zeleno-duhovým lidem jejich palácový převrat daří, i přes to, že jejich rudí předchůdci, používající navlas stejné postupy, se v nepříliš vzdálené minulosti zvládli poměrně úspěšně historicky znemožnit.
Zajímavé je na celé věci i to, jak snadno dokáží tihle vykukové zmanipulovat společnost do stavu, kdy (naštěstí zatím z historického náhledu vždy jen krátkodobě) ideologie naprosto válcuje jakékoli náznaky zdravého rozumu.
Takové prostředí dává vzniknout až tragikomickým situacím.
Glorifikovaná autorka světoznámých knížek o trampotách dospívajícího kouzelníka je přes noc ostrakizována jakožto naprosto zavrženíhodná osoba, reprezentující ty nejhorší lidské a morální vlastnosti, na základě své poznámky o nerelevantnosti mužské menstruace, utroušené kdesi na sociální síti.
Šestnáctiletá dívka, trpící pravděpodobně řadou jistě zajímavých duševních poruch, dštící oheň a síru na představitele nejrůznějších světových organizací a velmocí ohledně faktu, že jí jmenovaní osobně zničili její potenciálně idylické dětství svým nedostatečně žhavým postojem k otázkám světového dobra. Přestože jim přeci jasně řekla, co mají dělat. Tato performace je samozřejmě živě a pozorně sledována světovými médii.
Tyhle taškařice tu popisuji z jediného důvodu. Díky nim lze totiž snadno nabýt dojmu, že veškeré konání současných špiček lidské společnosti dávno překonalo hranice normálnosti a v mnoha případech i elementárního uvažování. Green Deal, potažmo ekologické normy EU typu Fit for 55 se přímo nabízí, aby byly hozeny na jednu hromadu s Gretou a jí podobnými, ať už menstruují či ne. Pokud se ale na celou situaci podíváme podrobněji, zjistíme jisté rozdíly.
Jak jsem naznačil v prvním odstavci tohoto článku, věřím že ohleduplnost a jistá ochrana našeho životního prostředí je, na rozdíl od potřeby definovat 70 a více pohlaví, důležitá, potřebná a užitečná. Má smysl.
Otázkou bohužel je, kolik toho má současná Ekologie (záměrně s velkým E) s těmito věcmi společného. A pokud má, proč proboha komunikuje podobné otázky způsobem, který sází na velmi diskutabilní ideologii až demagogii, když/pokud chce opravdu prosadit něco, co by bylo, podáváno rozumnou formou, bez problémů jistě přijato samo o sobě většinou veřejnosti?
Pojďme tedy na ty elektromobily. Bylo o nich už řečeno mnoho dobrého i špatného - a spousta obojího je pravda. Masivní odpor ale není namířen ve skutečnosti proti nim samým. Daleko spíše jde o naprosto přirozenou reakci části populace, která na argumenty Mečiarovského typu: „Bude to tak, protože vám to tak říkám, protože to je nejlepší,“ reaguje automatickým odmítnutím. Což je pochopitelné - mám to stejně.
Mnohokrát jsem se ve svém okolí setkal s názorem, že pokud člověk jako já, který prakticky celý život obdivuje automobily, začne hovořit o elektromobilitě bez nenávisti, je v nejlepším případě obětí propagandy, v horším zaplaceným agentem a v tom nejhorším sprostým zrádcem. A to je samozřejmě blbost, poplatná oné automatické reakci. Pokud mě někdo přistihne při tom, jak obdivuji parní lokomotivu, rozhodně jej nenapadne mě obvinit, že bych byl zfanatizovaným příznivcem alternativních pohonů. (Což nejsem. Ale pára je pára…)
I mě děsí představa, že bych měl znovu žít ve společnosti, kde jsou podobná nařízení standardem. Do svých devatenácti let jsem si podobné prostředí mohl díky rudým předchůdcům dnešní progresivní levice vyzkoušet - a nenadchlo. Ale rozhodně si nemyslím, že bych kvůli tomu měl nenávidět elektrické automobily. Nade vše důležitá je ale možnost volby, vlastního rozhodnutí, jednoduše svobody. Zatím ji stále máme. A buďme tomu rádi.
Na rozdíl od mnoha lidí (i z mého blízkého okolí) stále nevěřím tomu, že definitivní naplnění dohody, která mimo jiné v podstatě zakazuje prodej nových osobních aut a dodávek s motory spalujícími fosilní paliva na území EU od roku 2035 je neodvratné. Protože ve skutečnosti je to celé mnohem složitější.
Předně EU, ač se tak snaží tvářit, není pupkem světa. A značné zisky evropských automobilek pocházejí právě z míst, která na území unie neleží. Je pravděpodobné, že bude-li si to tamní trh žádat, budou tam pochopitelně tradiční spalovací motory nadále nabízeny.
Dále zde máme něco jako globální ekonomicko-politické zájmy. Bylo by asi naivní si myslet, že Evropa se nemusí ve svém konání dívat i do zbytku světa. Vždyť samotná Čína má téměř 3× více obyvatel než celá EU. A to zdaleka nemluvím jen o ní. Těžko předvídat, kam se ona a jí podobné části světa dostanou za oněch 15 let, které nás dělí od předpokládaného konce starých dobrých časů automobilismu. A jejich budoucí vliv na zbytek světa se už vůbec nedá odhadnout.
Pak je tu samotný problém dlouhodobých plánů. Už to, že byla Evropským parlamentem určena komise, která má pro potřeby vedení EU průběžně sledovat a hodnotit úspěšnost a další proveditelnost souboru ekologických opatření, směřujících až do roku 2055 a o výsledcích svého hodnocení ve dvouletých intervalech obšírně informovat dává tušit, že si zde představitelé Unie nechali pootevřená taková malá, bezpečná, úniková dvířka. Kdyby něco.
Jiným žertíkem je, že Evropská unie není jen Německo, Francie a spol. Máme zde Bulhary, Rumuny, Chorvaty, ale i třeba Španěly či Italy, Českou či Slovenskou republiku nevyjímaje. A v těchto státech si lze jen těžko představit, že by kromě jiného dokázaly během nějakých 20 let od základů přebudovat svou již dnes sotva vyhovující elektrickou síť, což zdaleka neznamená jen vyměnit rozvodové kabely (už jen to by bylo téměř jistě v daném čase nereálné).
Podobných indicií, včetně té drobnosti, že jaksi není zcela jasné, zda a odkud bychom získali dostatek elektrické energie k provádění podobných fantastických plánů, se dá vyjmenovat dlouhá řada.
Což mě vede k přesvědčení, že jako obvykle, „ono nebude tak zle“.
Jistě nás čeká v blízké budoucnosti celá řada změn, k lepšímu i k horšímu. Což se mimochodem děje, co svět světem stojí. Ale k tomu, aby se plynulý chod dějin a evoluce opravdu narušil či popostrčil kupředu, vzad či stranou, došlo v naší historii jen nemnohokrát. Automobilismus se vyvíjel od svého vzniku a nepochybně se bude vyvíjet i dál. A od samého jeho počátku víme, že elektřina je pro pohon jednou z možností. O tom, zda tou nejlepší, nebo alespoň dobrou variantou pro určitý segment, by nás ale měla mít šanci přesvědčit sama.
