Článek
Je zvláštní, jak snadno se člověk může cítit jako blázen. Stačí otevřít populárně naučný článek o teorii strun. Ocitnete se v krajině, kde má vesmír deset rozměrů, částice jsou identifikovány způsoby vlnění a všechno, co známe jsou jen vibrace. Zní to neuvěřitelně poutavě – ale možná až příliš fantasticky na to, aby to technicky založený člověk bez stop matematického vzdělání mohl vzít bez ztráty zbytků sebeúcty za bernou minci.
Věda má schopnost fascinovat. Až tak, že se některé její oblasti mohou vzdálit skutečně existujícímu, hmatatelnému světu natolik, že místo abychom mu porozuměli, skládáme mozaiku, jejíž dílky vytváříme v matematických vzorcích. Teorie relativity? Skvělá věc. Nejspíš. Einstein byl bezpochyby génius své doby. A před ním Newton. Kepler. Planck. Ve své době měli na fyzikální realitu takřka monopol. A přesto právě Einstein narušil jejich představy a postavil svět na hlavu novým způsobem uvažování. A co když zítra přijde někdo a řekne: „Skvělá teorie. Až na to, že vůbec.“ A svět bude zase jiný.
Einstein postavil fyziku na hlavu, změnil i naše představy o čase. Jenže pochopit, že náš čas se může zpomalit jen proto, že se pohybujeme rychleji než obvykle – to není jen otázka výpočtu. Je to problém představivosti. Zkuste si to představit, ne spočítat. Jistě, možná že je to přesně tak. Ale něco na tom trochu nesedí s tím základním vzorcem, který si každý na základě své zkušenosti vytváří po celý svůj život v hlavě.
Nakonec i Einstein, který obrátil klasickou fyziku naruby, zanechal po sobě otázky, které zůstaly nezodpovězené. Jeho teorie se skvěle hodí pro popis obrovských objektů – planet, hvězd a galaxií. Jenže když se podíváme na druhou stranu, na svět úplně malých částic, začíná se všechno bortit. Teorie relativity a kvantová mechanika si dodnes úplně nerozumějí. A právě tady vstupuje na scénu teorie strun – pokus o jejich spojení. Ambiciózní, elegantní, ale prozatím jen a pouze na papíře.
Podle strunové teorie nejsme složeni z atomů a částic, ale z maličkých vibrujících strun, které se chvějí v deseti či jedenácti rozměrech. Proč? Protože tak to prý krásně sedí do rovnic. Jenže žádná z těch dimenzí není pozorovatelná. Představitelná. A žádný důkaz o jejich existenci zatím není. Matematika letí, svět stojí. Kdysi koloval vědu dehonestující vtípek o čmelákovi, který podle výpočtů nemůže létat. V tomhle případě by to mohlo být naopak: strunová teorie krásně létá na papíře, ale zatím neodstartovala v realitě.
Tím nechci říct, že je špatná. To ani nemohu. Jen se ptám, jestli stále děláme vědu, nebo sem tam už jen hrajeme hru na hledání nejkrásnější rovnice. A vtip je, že jako naprostý nevzdělanec nejsem zdaleka jediný, kdo si takovou otázku klade. Existují celé oblasti výzkumu, vyvracející teorii strun, kde ovšem stejně jako u ní není jasné, zda výsledky jejich mnohaletého snažení někdy potvrdíme. Smyčková teorie se snaží vytvářet propojení mezi Einsteinovskou a kvantovou fyzikou naprosto odlišným způsobem než teorie strun. Tedy ovšem zase jen na papíře, na základě naléhavé potřeby propojení fyziky velkých a malých věcí (znalci seriálu The Big Bang Theory vědí :). Z ryze primitivistického pohledu to leckomu připomíná okopávání zahrádky, která nikdy neporodí ředkvičku – ale kopání samotné je tak inspirativní, že. Proč ne. Člověk nikdy neví. Otázka ovšem je, kolik takových zahrádek máme.
A pak tu jsou také jiné alternativy. Třeba teorie, že náš vesmír vznikl uvnitř černé díry jiného vesmíru. Zní to jako sci-fi? Možná. Ale nabízí celkem rozumné vysvětlení některých jevů – třeba toho, proč se vesmír rozšiřuje tak, jak se rozšiřuje. Jen to zatím jaksi nikdo neumí ověřit jinak než matematicky. Což nás přivádí zpět k otázce: co vlastně chceme od fyziky? Pravdu? Krásu? Poznání? Vzrušení? Nebo prostě jen dobrý příběh?
Nechci hodnotit práci vědců. Naopak. Mám k ní hluboký respekt většinou ji nekriticky obdivuji. Jen si kladu otázku, zda se část vědeckého zkoumání nestala spíš formou vznešené moderní poezie – složitá, jistě krásná - ale nečtená. A možná občas neuškodí, když se někdo zvenčí ozve a zeptá se: „Není to už trochu moc?“
Alespoň že Země je stále kulatá. V podstatě. A stále se tak nějak točí. Placka zatím neprošla. Což je, při vší složitosti vesmíru, vlastně docela uklidňující.
Poznámka na závěr: Tento text není výsměchem vědě. Je to úvaha člověka, který se podívá za oponu a zjistí, že tam nejsou šílenci. Jen lidé, kteří si vybrali složitou cestu krajinou, kterou většina z nás nikdy nespatří. A možná, jen možná, někteří z nich občas trochu zabloudí.
Zdroj:
https://vesmir.cz/cz/clanky/teorie-strun.html
https://www.youtube.com/watch?v=Da-2h2B4faU
