Článek
Vstup do tajemného světa Vatikánu
Když jsem stál na hranici Vatikánu – nejmenšího státu světa – měl jsem pocit, jako bych překračoval práh do jiného světa. Uprostřed Říma, za nenápadnou hranicí, se rozkládá ministát o rozloze pouhých 0,44 km², tedy asi osmina rozlohy newyorského Central Parku. Přesto právě tady bije srdce katolické církve a odehrávají se příběhy plné překvapivých zajímavostí. Vstoupil jsem zvědavě dovnitř s představou, že mě čekají fronty turistů, Michelangelovy fresky v Sixtinské kapli a majestátní Bazilika sv. Petra. Netušil jsem však, kolik neobvyklých až téměř bulvárních faktů se v tomhle malém státě skrývá.
Za poklady umění bez front a s otevřenými ústy
Už při vstupu do Vatikánských muzeí jsem ocenil jednu praktickou radu: vstupenky si kupte předem online s možností „skip-the-line“. Díky tomu jsem hladce prošel speciálním vchodem a vyhnul se klikaté frontě turistů čekajících na vstup. Ušetřilo mi to hodiny času – ocitl jsem se rovnou uvnitř, mezi ohromnými tapisériemi a galerií map. Hlavou mi prolétlo, že Vatikán má ročně kolem pěti milionů návštěvníků, a rozhodně jsem byl rád, že dnes nejsem jen dalším z davu mačkajícího se venku.
Sixtinská kaple předčila má očekávání. Jakmile jsem zaklonil hlavu, spatřil jsem ikonický strop pokrytý Michelangelovými freskami včetně slavného Stvoření Adama. Ačkoli uvnitř vládla posvátná atmosféra a stráž se snažila udržet ticho (ne vždy úspěšně, turisté prostě žasnou nahlas), nemohl jsem odtrhnout oči. Napadlo mě, že právě tady se konají konkláve – volby papeže – pod dohledem těchto renesančních mistrovských děl. Při představě, jak kardinálové v absolutním tichu rozhodují o novém papeži, jsem pocítil mrazení v zádech.
Z kaple vedly mé kroky do Vatikánských muzeí, jednoho z největších komplexů uměleckých sbírek na světě. Viděl jsem antické sochy, egyptské mumie i obrazy starých mistrů. Čas tu utíká jinak – můžete zde strávit klidně celý den. Pokud vás ale tlačí program, doporučuji zamířit přímo k největším lákadlům: Sixtinská kaple (ta se nachází na konci prohlídkové trasy), Raffaelovy stanzy a galerie s mapami, která je mimochodem instagramovým rájem díky zdobeným stropům a nekonečné délce sálů.
Když jsem vyšel ven, čekal mě vrchol dne – Bazilika sv. Petra. Vstup do baziliky je zdarma, a tak se tu frontám úplně nevyhnete, ale pohybují se rychle. V jednu chvíli mě pobavila myšlenka: „Stojím frontu do kostela v nejmenším státě světa, kde papež vládne jako poslední absolutní monarcha v Evropě.“ Ano, slyšíte dobře – Vatikán je jedinou absolutní monarchií v Evropě, kde papež drží veškerou zákonodárnou, výkonnou i soudní moc. Uvnitř baziliky mě ohromila její velikost a nádhera – zlatem zdobené oltáře, Michelangelova socha Pieta za neprůstřelným sklem a nad tím vším monumentální kupole, kterou navrhl Michelangelo. Kdo má odvahu a sílu, může vystoupat až nahoru do kupole a pokochat se panoramatem Říma a Vatikánu – připravte se však na více než 500 schodů nebo si připlťe za výtah pro část cesty. Výhled stojí za každou kapku potu.
Neobvyklé zajímavosti: Vatikánská garda, tajné chodby a kuriozity
Během prohlídky náměstí sv. Petra nelze přehlédnout pestře oděné členy Papežské švýcarské gardy. Jejich pruhované renesanční uniformy v červeno-modro-žlutých barvách vypadají trochu jako z pohádky, ale nenechte se mýlit – jde o nejstarší stále existující armádu světa a elitní jednotku, která chrání papeže už od roku 1506. Dozvěděl jsem se, že dostat se do jejich řad rozhodně není jen tak. Podmínky nástupu k švýcarské gardě jsou přísné: kandidátem může být pouze svobodný muž švýcarského občanství, praktikující katolík ve věku 19–30 let, který měří alespoň 174 cm. Historicky prý museli uchazeči dokonce dokazovat, že nemají žádné fyzické vady a velitelé gardy bývali z urozených rodů. Dnes už se požadavky mírně modernizovaly (stačí maturita a absolvování základního výcviku ve švýcarské armádě), ale jedno zůstává – po pěti letech služby smějí gardisté uzavřít sňatek jen s povolením a musí se zavázat k dalším třem letům služby. Když jsem se dal do řeči s jedním z gardistů (teda, spíš on na mě přísně „pssstl“, když jsem překročil nepovolenou zónu), došlo mi, že tihle strážci nejsou jen turistická atrakce – berou svou službu smrtelně vážně. Ostatně, jejich jedinečné uniformy jsou navrženy tak, aby budily respekt a zároveň ctily tradici – ačkoli legenda, že je navrhl Michelangelo, není pravdivá. Skutečným autorem designu ze začátku 20. století je velitel Jules Repond a barvy odkazují na rod Medici.
Jako správný zvědavec jsem nemohl vynechat ani trochu bulvárnější zákulisní drby Vatikánu. Věděli jste třeba, že Vatikán má statisticky nejvyšší zločinnost na světě? Zní to šokující, ale čísla klamou – s populací kolem 500 obyvatela tisíci turistů denně stačí pár kapesních krádeží a rázem vychází přes 1,5 trestného činu na osobu ročně. V roce 2006 evidovali ve Vatikánu 486 trestných činů na pouhých 492 obyvatel. To však neznamená, že by tu bylo nebezpečno. V drtivé většině jde právě o kapsáře a drobné krádeže zaměřené na turisty. Vatikán má vlastní malou policii i vězení, ale dlouhodobé pobyty za mřížemi tu nečekejte – odsouzené předávají italským úřadům. I tak jsem si na náměstí raději pevně hlídal batoh; peněženku jsem si dal do vnitřní kapsy bundy, protože v tom mumraji u baziliky se ztrácí pozornost raz dva.
Dalším překvapením pro mě bylo, že ženy tvoří jen asi 5,5 % vatikánských občanů. V celém státě je jen něco přes 30 žen s vatikánským občanstvím, většinou manželky Švýcarských gardistů či zaměstnanců Vatikánu. Stát občanství totiž uděluje jen lidem ve službách papeže a jejich rodinám. Trvalé obyvatele byste spočítali na prstech – kolem čtyř stovek – a většina z nich jsou duchovní nebo právě členové gardy. Takže šance potkat ve Vatikánu „domácího“ obyvatele (natož ženu) je mizivá, pokud nejde zrovna o turistku. Dokonce i narození dítěte je tu raritou; vatikánské občanství zkrátka není dědičné a novorozenci by formálně připadalo občanství země otce. Když jsem to zjistil, pochopil jsem, proč tu nepotkáte žádné porodnice ani školky.
A teď perlička pro milovníky tajemna: Vatikán skrývá tajný únikový tunel pro papeže! Nadšeně jsem se vydal po stopách Passetto di Borgo, což je vyvýšený krytý ochoz, který spojuje Vatikán s pevností Castel Sant’Angelo. Tenhle středověký trik sloužil papežům k úniku při nebezpečí. Nejznámější je případ papeže Klementa VII., který tudy prchl v roce 1527, když Řím plenila vojska císaře Karla V.. V dnešní době je Passetto většinu roku uzavřený, ale někdy ho při zvláštních příležitostech zpřístupní veřejnosti v rámci komentovaných prohlídek. Při mé návštěvě bohužel otevřený nebyl – i tak jsem ale z vnější strany zahlédl část té nenápadné chodby nahoře v hradbách. Představil jsem si, jaké to asi bylo, utíkat tudy za svitu pochodní, s tlukoucím srdcem a nadějí na záchranu. Takový živý důkaz, že i papež potřebuje občas zadní vrátka.
Ačkoli je Vatikán plný historických památek, nezapomíná ani na moderní vymoženosti – ovšem po svém. Bankomaty ve Vatikánu nabízejí latinský jazyk! Ano, opravdu – latinu, jazyk dávných učenců a svatých, můžete použít při výběru hotovosti. Na displeji se vám objeví pokyn: „Inserito scidulam quaeso ut faciundam cognoscas rationem“, což latinsky znamená asi tolik co „Vložte kartu pro přístup k účtu“. Tenhle detail mě pobavil i potěšil zároveň – je to milá připomínka tradice v moderním světě. Mimochodem, vatikánské bankomaty využijí jen vyvolení (jsou pro klienty Vatikánské banky IOR), ale pohled na latinské instrukce je zážitek i zvenčí.
Vatikán má i své další unikáty jako stát. Například nemá žádné daně – obyvatelé neplatí daň z příjmu a nevybírá se clo. Příjmy státu plynou hlavně z prodeje suvenýrů, známek, mincí a vstupenek do muzeí. Je také jediným státem, který je celý zapsán na seznamu UNESCO. Vatikán (včetně baziliky a okolních paláců) je jako celek památkou světového dědictví už od roku 1984. Když to vezmu kolem a kolem, je to vlastně jedno velké muzeum pod širým nebem – a vy jste v něm hosty.
Osobní zamyšlení a doporučení
Po dni stráveném ve Vatikánu jsem odcházel s hlavou plnou dojmů. Tento maličký stát mě dokázal ohromit uměním, architekturou i svými tajemstvími. Mísí se tu posvátná atmosféra s ruchem turistů a na každém kroku cítíte historii. Osobně doporučuji vyhradit si na Vatikán celý den a přijít brzy ráno. Kombinace skip-the-line vstupenek a včasného příchodu mi umožnila vidět vše podstatné bez shonu – od Sixtinské kaple přes Vatikánská muzea až po výstup na kupoli baziliky. Nezapomeňte na dress code: do chrámů musíte mít zahalená kolena a ramena (platí pro muže i ženy). Kraťasy nad kolena nebo tílka vás dovnitř nepustí.
Vatikán na mě zapůsobil jako místo paradoxů – nejmenší stát s některými „nej“ na světě (největší bazilika, nejvyšší kriminalita, nejvíce uměleckých pokladů na metr čtvereční). Když jsem večer seděl nedaleko Andělského hradu a díval se na osvětlenou baziliku, došlo mi, jak výjimečný den to byl. Pokud budete v Římě, návštěvu Vatikánu rozhodně nevynechejte. Ať už jste věřící, milovník umění nebo jen zvědavý cestovatel jako já, Vatikán vás překvapí a zanechá ve vás vzpomínku, která přetrvá. Stačí otevřít oči, nastražit uši (třeba i na tu latinu z bankomatu) a nechat na sebe působit genius loci tohoto fascinujícího místa.
Zdroje: Autorský článek / Vlastní zkušenost
www.euronews.com - https://www.euronews.com/search?query=vatican
