Článek
Vyhodili mě z letadla a ani jsem se nestačil divit. Prý kvůli tričku!
Vše začalo jako každá jiná cesta
Cestu jsem měl naplánovanou dokonale – letenka koupená s předstihem, příruční batoh sbalený na maximum (ano, zase jsem narval i mikinu a lahev vody, kterou stejně v Praze vyliju u kontroly). Let byl krátký, jen pár hodin, takže žádná věda. Prostě pohodlné oblečení, dobrá nálada, mobil nabitý – svět mohl začít.
Jenže nepočítal jsem s tím, že můj outfit bude ten největší problém celé cesty.
Oblékl jsem si tričko, které jsem dostal darem na rozlučce se svobodou. Je na něm kreslený čert, co říká něco jako „Peklo tě vítá, přines rum“. Vtipné, říkal jsem si. Lehce infantilní, ano. Ale rozhodně nic, co by způsobilo mezinárodní konflikt.
Gate jako výslechová místnost
Když jsem dorazil ke gate, nejdřív jsem si všiml, že se na mě pár lidí dívá trochu… podezíravě. Jasně, mám delší vousy, batoh s nálepkami z půlky světa a tričko, které možná nepochopíš na první dobrou. Ale pořád jsem vypadal líp než chlápek vedle v kraťasech a ponožkách do sandálů.
Jenže při nástupu se na mě usmála letuška takovým tím stylem „dobrý den, ale stejně vás tady nechceme“. A pak to přišlo:
„Pane, můžeme vás poprosit na chvilku stranou?“
A než jsem se nadál, stál jsem vedle pultíku a poslouchal výklad o tom, že „na palubě máme děti“ a že mé tričko „by mohlo být považováno za nevhodné“.
První myšlenka: To si dělají srandu, že jo?
Druhá myšlenka: Sakra, proč jsem si nevzal náhradní tričko ,jak mi máma vždycky říkala?
Tričko mě skoro stálo let
Letuška byla slušná, ale neústupná. Prý „pokud se převléknete, můžeme vás pustit dál“. Jenže já neměl co. Mikina byla v batohu nahoře v úložném prostoru, a ten už někdo zavřel. A protože byl plný, otevření rovná se domino efekt tří kufrů a dvou těl.
Začal jsem tedy čile vyjednávat: otočím si tričko naruby, zakryju nápis rukama, budu celou cestu sedět v bundě i kdyby bylo vedro jako v Bangkoku… ale nic nezabíralo. Nakonec mi jeden z cestujících (tímto ho zdravím!) nabídl svou košili. Asi aby let vůbec odletěl.
Vyměnil jsem si oblečení jako ve středověkém rituálu hanby a se sklopenou hlavou prošel na palubu. Let byl v pohodě. Až na ten pocit, že jsem možná první člověk, koho málem zastavilo tričko.
Závěr? Móda versus letadlo 1:0
Doma jsem si pro jistotu prošel pravidla několika aerolinek. A fakt – některé zakazují vulgární nápisy, příliš odhalující oblečení nebo bosé nohy. Některé ani nemusí mít napsaná pravidla – prostě rozhodne posádka. A vy se můžete stavět na hlavu, ale bez jejich souhlasu prostě neletíte.
Takže poučení? Odteď už do letadla jedině v neutrálním tričku. A to své čertovské si nechám jen na Silvestra. A nebo na tu další rozlučku, pokud mě ještě někdo pozve.
