Atomová bomba Little Boy udělala z lidí stíny. V posádce bombardéru byl i voják s českými kořeny

Little Boy, tedy v překladu „Malý chlapec“, byla atomová bomba vážící 4,5 tuny. Paul Tibbets byl prvním kapitánem a velitelem skupiny, která měla za úkol shodit atomovou bombu na japonské město Hirošima. Tibbets se mise sám účastnil v bombardéru B-29 Superfortress, který pojmenoval po své matce - Enola Gay.

Paul Tibbets byl zkušeným letcem, který odlétal více než 40 bojových misí v Africe. V roce 1943 se vrátil do USA a začal se aktivně podílet na vývoji tehdy největšího bombardovacího letounu, který kdy byl na světě zkonstruován, a to právě B-29 Superfortress.

V září 1944 byl Tibbets informován o vývoji a výzkumu atomové bomby v rámci projektu Manhattan. Tibbets byl pověřen vedením jednotky, která měla za úkol rozmístění jaderných zbraní a zároveň angažován v přísně tajném projektu přestavby konstrukce letounu tak, aby unesl přes 4 tuny vážící atomovou bombu.

V tu dobu měl letoun B-29 spoustu technických nedostatků a problémů, a tak přišel Tibbets s nápadem, jak mu ulehčit pro doslova nelehký úkol. Odstranili z něj část pancéřování a těžké kulomety. To pro letoun znamenalo lepší pohyblivost a let ve vyšších letových hladinách, čímž mohl předcházet střetu s nepřátelskými stíhačkami i pozemní protiletadlové palbě.

Koncem května 1945 pak byl Tibbets se svou skupinou vyslán na ostrov Tinian, nacházející se v Tichém oceánu, který byl od japonských ostrovů vzdálen pouhých 2 400 km, a tam vyčkávali na konečné rozkazy.

Začátkem srpna již byly rozkazy známé, a to vyletět a shodit Little Boye na město Hirošima. Tibbets pilotoval letoun Enola Gay až do vzdušného prostoru nad městem. Ve výšce zhruba 10 000 metrů pak bomba opustila pumovnici bombardéru a o 40 vteřin později vybuchla zhruba 600 metrů nad městem a uvolnila energii o ekvivalentu 15 kilotun TNT. Asi nikdo tehdy přesně netušil, že tato mise předznamená novou éru nejen válčení, ale také strachu. Dokonce ani sama posádka neznala viditelná i neviditelná rizika. Joe Stiborik, který obsluhoval radar, se dokonce zeptal Tibettse, zda nebude mít ta „věc“ vliv na jejich plodnost.

„Celá obloha se úplně rozzářila. Nad městem byl vroucí černý mrak, který se zformoval do tvaru hřibu. Ani byste neřekli, že tam kdy bylo město Hirošima,“ vzpomínal Tibbets v rozhovoru z roku 1989.

Výbuch zabil okamžitě zhruba 70 až 90 tisíc lidí a na jeho následky pak během dalších několika let zemřelo dalších cca 130 až 200 tisíc lidí. Dle profesora radiologie na Lékařské fakultě Univerzity v Novém Mexiku, Dr. Michaela Hartshorna, se po explozi bomby šířilo do okolí intenzivní teplo a světlo.

Světlo okamžitě při kontaktu vybělilo veškerý kámen či beton, který stál v jeho cestě. Při kontrolách a pátracích akcích po výbuchu, ať už v Hirošimě nebo Nagasaki, nacházeli přeživší a vojáci černé stíny - siluety lidí nebo předmětů (například jízdní kola), které byly roztroušené po chodnících, budovách i zdech. Není snadné si pak představit, že tyto stíny zvěčnily poslední chvíle daného člověka, který čelil nepředstavitelnému žáru a záření.

Po tom, co byly svrženy obě atomové bomby nad městy Hirošima a Nagasaki, se Japonci snažili rozkoukat a zjistit, co se vlastně stalo. To se úplně nelíbilo americké straně, která si myslela, že Japonsko ihned po svržení obou bomb kapituluje. A tak se americké letectvo začalo pídit po třetí atomové bombě a posádce, která by ji mohla svrhnout.

Generál LeMay poslal zprávu do Utahu, kde vyčkávalo letadlo s posádkou. Stačilo se tedy jen domluvit na dalším cíli a vyčkat na dobré počasí. LeMay byl rozhodnut, ba dokonce nadšen, při představě dalšího použití této zbraně a její účinnosti a chtěl cílit na hlavní město Tokio.

Ke svržení třetí bomby nakonec, naštěstí, nedošlo. Nejen zřejmě díky generálovi Doolitlovi, který trefně poznamenal, že pokud bude bomba svržena na císařský palác, netuší, s kým přesně se pak chtějí vést mírová jednání a podepisovat mírové dohody.

Pilotovat Enolu Gay a svrhnout atomovou bombu Tibbetse proslavilo. Za splnění této mise obdržel Záslužný letecký kříž jakožto vyznamenání. To se uděluje za hrdinské činy nebo činy při mimořádných akcích ve vzdušném boji, bez zvláštního rozkazu či nařízení, dobrovolně a nad rámec svých povinností.

Tibbets zůstal v letectvu až do roku 1966, kdy odešel do důchodu v hodnosti brigádního generála. Pro některé byl hrdinou, protože zachránil nespočet životů tím, že zabránil pokračování invaze do Japonska, pro některé byl ale vrahem a válečným zločincem, který byl zodpovědný za smrt statisíců japonských nevinných civilistů.

„Tehdy jsem si nepřipouštěl morální stránku věci. Svržení té bomby nebyla moje starost, jen jsem dostal rozkaz, abych vedl vojenskou misi a shodil tu bombu, a chtěl jsem to splnit tak, jak nejlépe jsem dovedl. Ve válce neexistuje nic jako morálka. Je jedno, jestli shazujete atomové bomby, konvenční bomby, nebo střílíte z pušky. Ve válce z toho musíte vynechat morální problémy.

Musíte vzít v potaz, že USA byly tehdy ve válce, a tak použijete cokoliv, co máte k dispozici. Nejsem sice hrdý na to, že jsem zabil desetitisíce lidí, ale spaní mám klidné,“ řekl v roce 1975 Tibbets pro The Columbus Dispatch.

V roce 2007 zemřel Tibbets ve věku 92 let.

Stiborik byl americký voják, který měl rodiče pocházející z Československa. Jeho otec byl původem z obce Blazice ve Zlínském kraji, z okresu Kroměříž. V USA pracoval jako redaktor českých časopisů. Matka pocházela z obce Lysůvky (na jihozápadě Frýdku-Místku) ale zemřela, když bylo Stiborikovi pouhých 6 let.

Stiborik toužil stát se letcem, ale jeho zděděná barvoslepost mu v jeho snu zabránila. Vstoupil tak jako dobrovolník do amerického letectva a byl poslán do školy pro obsluhu letových radarů. Ve škole vynikal, a tak ho později sám Paul Tibbets přesvědčoval, aby se stal členem skupiny 509th Composite Group, které velel, a která měla na starosti právě agendu spojenou s projektem Manhattan. Během atomového útoku na Hirošimu seděl v letounu Enola Gay jako operátor radaru. Paul Tibbets pro 509th Composite Group vybíral z 1800 elitních pilotů, navigátorů, bombometčíků a dalších specialistů.

Letové deníky, vyznamenání a mapy zdědila Stiborikova dcera Stephanie. Při rozhovoru s reportérem Temple Daily Telegram ukázala reportérovi ještě jednu vzpomínku, jakési klíče.

„Asi týden před odletem byla Enola Gay na základně na ostrově Guam, odkud přeletělo s pilotem a mým otcem na Tinian. Po přistání hodil pilot klíčky tátovi, který si je dal do kapsy, a asi na ně v tu chvíli zapomněl. A tak se stalo, že klíče od Enola Gay mám teď stále já.“

Zdroje: Nuclear museum, Milam County, Wikipedia, Livescience