Článek
Ivan Pavlovič Sereda se narodil 1. července 1919 ve vesnici Oleksadrivka, na východě tehdejší Ukrajinské lidové republiky. Sereda absolvoval gastronomickou školu a vaření byla jeho vášeň. A tak jej po vstupu do Rudé armády přidělili k 21. mechanizovaného sboru na pozici kuchaře.
Morálka a brambory
Sereda byl se svým 91. plukem v táboře, který se nacházel v lese poblíž Daugavpilsu v Lotyšsku. 2. července 1941 loupal brambory a připravoval večerní polévku. Atmosféra v táboře byla ponurá, neboť již čtyři dny vkuse probíhaly náročné boje a ztráty na životech prudce narůstaly. Úměrně s nárůstem ztrát zároveň upadala morálka vojáků. Zranění vojáci se povalovali po zemi opilí, a těch, kteří se ještě svědomitě starali o údržbu zbraní nebo prali prádlo bylo málo. Většina jen pokuřovala a povídala si. Jediní mechanici pobíhali kolem poškozených tanků se snahou opravit pár posledních kusů, o které ještě nepřišli.
Toho dne do tábora nečekaně dorazil velitel praporu, který okamžitě vyhlásil poplach a vydal rozkaz, že se každý muž, který se udrží na nohou, musí okamžitě chopit zbraně, vyrazit z tábora a odrazit blížící se německé vojáky. Rozkaz se týkal úplně všech mužů v táboře až na Seredu. Ten dostal rozkaz neopouštět tábor a pokračovat v přípravě jídla pro celý svůj pluk. Než odešli do boje, vydal velitel praporu Seredovi ještě jeden rozkaz, aby bránil tábor za každou cenu, až do vlastní smrti, pokud by se nikdo další z této mise nevrátil.
Sám proti tanku
Kuchař Sereda nebyl s myšlenkou, že jako zbabělec zůstane v táboře, zatímco všichni ostatní muži budou bojovat, vůbec spokojen, ale musel uposlechnout rozkaz, a tak sledoval, jak se celý tábor chystal k boji na život a na smrt.
Po odchodu vojáků panovalo v táboře smrtelné ticho, které občas přerušilo praskání ohně, voda vařící se v kotli nebo vzdálené ozvěny probíhající bitvy. Najednou se začalo ozývat skřípání pásů, rachot motorů a z oblaku prachu byla vidět vozidla blížící se k táboru. Sereda si myslel, že se jeho pluk vrací z boje a chystal se na ně radostně mávat.
Čím blíž však vozidla byla, tím podivnější tvar měla. Sereda si záhy uvědomil, že to nejsou jeho kamarádi, ale lehké německé tanky československé konstrukce Panzerkampfwagen 38 (t), kterých se Wehrmacht po obsazení Československa zmocnil. Nepřátelé se nelítostně blížili směrem k Seredovi a prázdnému táboru.
Panzerkampfwagen 38 (t) - Technické muzeum, Archangelskoye, Moskva
Sereda nechal polévku svému osudu a šel najít vhodný úkryt, ze kterého pozoroval tři tanky, jak se přibližují k táboru. Věděl, že sám proti třem tankům nezmůže nic, i tak se ale nachystal k boji a vzal si svou pušku a sekyru, kterou měl na štípání dříví. Naději mu dodal také fakt, že dva tanky minuly tábořiště a pokračovaly dál. Do tábora tak dojel jen jeden tank.
Prázdný tábor
Německý tank zaparkoval přímo před polní kuchyní a velitel vykoukl otevřeným poklopem ven. Celá osádka tanku neměla nejmenší tušení o tom, že by se v táboře mohl nacházet byť jediný voják, a tak se vesele vybavovali.
Zřejmě byli němečtí vojáci hladoví, protože se velitel rozhodl vystoupit z tanku a šel ke zdánlivě opuštěné kuchyni. Sereda čekal na příležitost, kdy zaútočit. Využil moment překvapení a vyběhl ze své pozice směrem k veliteli tanku, mával sekyrou vysoko nad hlavou a křičel jako smyslů zbavený. Moment překvapení se podařil, neboť velitel tanku zůstal jako opařený stát na místě, a sledoval blázna v bílé zástěře se sekyrou v ruce připraveného k okamžitému útoku.
Velitel se rozhodl nečekat, zda na něj blázen se sekyrou zaútočí, a doběhl zpět do bezpečí tanku, kde stihl před Seredou zamknout poklop. Němečtí vojáci začali okamžitě střílet z kulometu, ale Sereda se nacházel v mrtvém úhlu a pro osádku tanku byl tak neviditelný.
Zaslepeni zástěrou
Sereda, který se ukrýval na boku tanku před střelbou, se rozhodl jednat. Vzal plachty, které ležely na zemi, a přehodil je nejprve přes věž tanku, následně periskop radisty, který obsluhoval stále střílející trupový kulomet, a nakonec svou bílou kuchařskou zástěrou zakryl periskop řidiče. Tank se v momentě stal zcela zaslepeným a posádka uvnitř neviděla vůbec nic.
Když se Sereda ujistil, že posádka střílí naslepo, a je tak pro něj neškodná, vylezl na tank a čekal, až se kulomet zahřeje natolik, aby ho mohl poškodit. Podařilo se mu několika ranami sekerou do rozžhavené hlavně udeřit tak, že jej nakonec zcela ohnul, a kulomet se tak stal nefunkčním.
Jeden za všechny
Sereda svůj vítězný počin zakončil ve chvíli, kdy jej napadlo začít vykřikovat falešné rozkazy na ostatní vojáky, aby mu přišli na pomoc, a celý tank obklíčili s dostatkem ručních granátů. Měnil hlas, odpovídal sám sobě a snažil se osádku tanku zmást tak, aby bylo patrné, že Sereda není jediným nepřátelským vojákem v táboře. Němečtí vojáci rychle nabyli přesvědčení, že čelí veliké přesile, a tak se nakonec vzdali.
Kuchař pak donutil všechny, celkem čtyři, muže postupně vylézt z tanku. Celou dobu na ně mířil svou puškou Mosin-Nagant a donutil je vzájemně si svázat ruce. Němci byli značně zmatení, protože po vystoupení z tanku očekávali desítky vojáků a místo toho jim rozkazoval jeden jediný.
Posvátná sekyra
Když se vyhladovělý pluk vrátil zpět do tábora, vojáci byli udivení, že místo kuchaře s vařečkou v ruce, který by se jinak věnoval přípravě jídla, vidí Seredu, jak klidně stojí vedle zajaté čtveřice německých vojáků s puškou v ruce vedle ukořistěného, plně funkčního, německého tanku.
Sereda dostal za své hrdinské činy pochvalu a generálmajor Dmitrij Leljušenko jej představil jako vzorový příklad hrdinství. Sekyra, kterou během své obrany používal, se stala mementem celého 21. mechanizovaného sboru. Kuchař Ivan Pavlovič Sereda se ukázal nejen jako výborný kuchař, ale také kvalitní voják.
Po zbytek války pokračoval Sereda v obraně své země, byl několikrát povýšen a obdržel mnoho vyznamenání a ocenění. Sloužil i v obležení Leningradu a v bitvě o Moskvu byl, jako velitel čety, později povýšen na nadporučíka.
Jakožto muž, který sám, pouze se sekyrou, porazil německý tank, byl 31. srpna 1941 oceněn nejvyšším možným vyznamenáním tehdejšího Sovětského svazu jako „Hrdina SSSR“. Ačkoliv se dožil konce války, zemřel na četná poranění, které si z ní odnesl, 18. listopadu 1950 ve své rodné vesnici na Ukrajině ve věku pouhých 31 let.
