Jak dlouho trvá, než z lidského těla zbydou kosti?

Okolní teplota, kyselost půdy nebo materiál rakve. To vše je mnoho proměnných, které ovlivňují, jak dlouho trvá rozklad těla. Než zbyde samotná kostra, může to trvat jeden rok až deset let, tvrdí Daniel Wescott, ředitel Forenzního antropologického centra Texaské státní univerzity.

Minimální tlecí doba je v České republice zákonem stanovena na 10 let, nicméně každý hřbitov by měl mít zpracovaný hydrogeologický průzkum, podle něhož lze přesněji stanovit odhadovanou dobu rozkladu těl. Například jeden hřbitov u Olomouce má tlecí dobu zhruba 40 let.

V případě, že je tělo pohřbené bez rakve a ochrany proti hmyzu, se, dle Nicholase Passalacqua, docenta na Forensic Osteology Research Station na Univerzitě v Západní Karolíně, obvykle skeletonizuje do pěti let.

Dalším faktorem může být, dle Wescotta, vložka rakve. Některé výstelky odvádějí vlhkost a tekutiny mimo rakev. V tomto případě může tělo vysychat a nechtěně mumifikovat. Naopak některé výstelky drží vlhkost a všechny tekutiny uvnitř rakve, a tak tělo podléhá rozkladu mnohem dříve kvůli zvýšené okolní vlhkosti.

Vliv na dobu rozkladu mívá také obezita, užívání antibiotik nebo podstoupení chemoterapie krátce před smrtí.

Přesná doba rozkladu je tak velmi individuální a záleží na mnoha faktorech ze života nebožtíka i okolnostech po smrti a místa posledního odpočinku.

Jakmile přestane v těle proudit okysličená krev, buňky se začnou rozkládat. Velmi brzy se k nim připojí bakterie, které se rychle množí a vytvářejí plyny způsobující nadýmání a hnilobný zápach. Kůže během rozkladu buněk začíná „mramorovatět“, což způsobuje prosvítání krevních cév. Dostavuje se také posmrtná ztuhlost a skvrny. Celý proces rozkladu se výrazně zrychluje vlivem teplého prostředí.

Bakterie a organizmy postupně rozkládají celé tělo až do morku kostí. V kosterním stádiu se proces zpomaluje a trvá roky až desetiletí, než se úplně rozpadnou i zbylé kosterní pozůstatky. V případě vhodných okolních podmínek mohou kosti vydržet velmi dlouhou dobu.

Pro oddálení rozkladu se používá balzamování. Z těla jsou odvedeny všechny tělní tekutiny a krev. Místo nich je pak tělo napuštěno balzamovacími látkami. Tyto chemikálie působí jako konzervační látky a pozastavují proces rozkladu.

Balzamování může být důležité a přínosné, zmínil Daniel Wescott během rozhovoru se serverem Live Science s odkazem na příběh Medgara Everse.

Medgar byl zabit a pohřben v roce 1963 poté, co bylo jeho tělo balzamováno. O téměř 30 let později probíhalo vyšetřování jeho vraždy, a tak bylo na základě soudního rozhodnutí v roce 1991 jeho tělo exhumováno. Ostatky byly tak dobře zachovány, že následné důkazy pomohly v celém procesu vraždy.

Pokud je tělo nabalzamováno a pohřbeno v rakvi, dobu rozkladu odhaduje Wescott na 5 – 10 let. Důležitá je však v tomto procesu také kvalita balzamovací práce. Jednou exhumoval tělo pohřbené zhruba 15 let, které už bylo zčásti skeletonizováno. Jindy zase exhumoval nabalzamované tělo rok pohřbené ženy. „Vypadala, jako by právě zemřela, jen na ní rostla nějaká plíseň.“, vzpomínal.

Balzamování se často používá v případech, kdy je v rámci posledního rozloučení otevřená rakev. Balzamování mohou provádět pouze certifikovaní balzamovači.

Další možností zpomalení procesu rozkladu se snahou jej úplně zastavit je mumifikace. Jedná se o metodu, kdy se tělo úplně vysuší. U nás se můžeme setkat s typickým případem přirozené mumifikace v kapucínské hrobce v Brně. Díky vyšší teplotě a proudění vzduchu těla kněžích prostě a jednoduše vyschla, a tak se zastavily tlecí procesy.

V dnešní době není mumifikování, ať už přirozené nebo umělé, běžnou praxí. Některá náboženství dokonce mumifikaci zakazují, neboť jej považují za znesvěcení těla.

Správce facebookové skupiny „Z deníčku hrobaře“ pracuje jako hrobník již mnoho let. V této skupině pak sdílí své zážitky, pracovní nasazení a příběhy. Mimo jiné popisuje, co se dá v rakvi nebo hrobě najít například po dvaceti, třiceti nebo padesáti letech.

Na prvním místě samozřejmě kosti. V našich podmínkách není neobvyklé, že kosti vydrží neporušené i stovky let. Pokud je dokonce půda dostatečně suchá, může se stát, že desítky let vydrží na lebce, nebo vedle ní, také vlasy.

Co se rakví týče, situace se trochu komplikuje. Hodně záleží na konkrétním hřbitově, podmínkách a materiálu, ze kterého je rakev vyrobena. Některé rakve odolávají náporu okolních podmínek lépe. Někdy platí, že čím sušší půda, tím déle rakev vydrží, nicméně se může stát, že trvale podmáčená půda dokáže paradoxně dřevěnou rakev dobře zakonzervovat. Větším problémem jsou ale, dle hrobníka, dnešní výstelky rakví nebo šaty vyráběné z umělých vláken, které se jen tak nerozloží.

V hrobu pak můžeme najít množství umělého odpadu, který zůstane například po zetlení kytic a věnců. Nebo také věci osobní potřeby - existují případy, kdy byl nebožtík pohřben se svou kytarou, s vinylovými deskami, nebo iPadem.

Některé nálezy jsou však zvláštní a znepokojující. Například při své práci objevil hrobník přímo pod výstelkou rakve svačinové sáčky, nalámaný polystyren, pet lahve od nápojů. Dokonce našel 3 lahve od piva, kelímky, obal od bonboniéry a kabel od telefonu.

Jednou se mu dokonce stalo, že při exhumaci vytáhl lebku, která dle řezu zjevně prošla rukou patologa. Když jí vytáhl, vypadl z ní pár chirurgických rukavic a obal od sušenky.

Nikdo zřejmě nepředpokládal, že výše zmíněné předměty budou někdy nalezeny, pravděpodobně se tak jedná o pochybení personálu, který s tělem manipuloval, ať už kvůli pitvě nebo pohřbu.

Hrobník laickou veřejnost poučuje nejen o životě hrobaře, ale také o věcech s tím souvisejících. Například, že pokud se během pitvy vyjmou orgány ven, aby se prozkoumaly, už se nevrací na svá původní místa, ale naskládají se do břišní dutiny, a ta se pak celá zašije.

Tento jev vzniká rozkladem podkožního tuku při špatném přístupu vzduchu a zvýšené vlhkosti. Proces rozkladu neprobíhá tak, jak by měl, a tak se stává, že tuk v těle ztvrdne a vytvoří bílou, nebo občas tmavě šedou, pevnou hmotu. Ta se již dále nerozkládá. Prakticky se jedná o konzervaci těla i orgánů, neboť hmota prostoupí postupně celým tělem a zastaví tlecí procesy. Tento jev je nezvratný a trvalý - pokud se jednou utvoří, zůstává klidně stovky let.

Adipocire je noční můra správců pohřebišť i samotných hrobníků. Hmota může kompletně zablokovat hrob, nelze dál kopat ani pochovávat. Předpisy ČR v tomto případě hovoří jasně - tělo, které podlehne procesu zmýdelnatění, se musí exhumovat a spálit. Jednou se hrobníkovi dokonce stalo, že musel vykopat takto zmýdelnatělé tělo muže, který zemřel před 40 lety, ale díky mýdlové konzervaci měl stále vousy, vlasy i nehty na rukou.

Jak tomuto jevu předejít? Největším viníkem bývá obezita. Čím více tuku v těle, tím horší rozklad. „Tak na to myslete, nehubněte do plavek k moři, ale ke stáří do hrobu.“ zakončuje své myšlenky vtipně a odlehčeně správce facebookové skupiny.

Zdroje:

Evaluation of Postmortem changes, StatPearls Publishing (2022)

The Cell: A molecular Approach, Sinauer Associates (2000)

https://www.facebook.com/groups/442553387720150

https://goodbye.cz/slovnik-pojmu/balzamace-mumifikace/

https://www.livescience.com/how-long-bodies-take-to-decompose

http://www.pohrebiste.cz/