Japonský poručík nevěřil kapitulaci, v džungli válčil 30 let

Hiró Onoda se narodil 19. března 1922. V roce 1940 narukoval, jako mnoho mladých mužů, do japonské císařské armády. Byl poslán do školy výcvikového zařízení Nakano v Tokiu, které se specializovalo na výcvik elitních jednotek. Právě zde se Onoda učil umění partyzánského boje, historii, filozofii, tajné operace, propagandu a bojová umění na pozici zpravodajského důstojníka.

V roce 1944 byl vyslán na filipínský ostrov Lubang, aby zabránil americké invazi, která se měla uskutečnit na začátku roku 1945. Jeho rozkazem bylo sabotovat ostrovní přístavy a přístávací dráhy tak, aby zkomplikoval výsadek a invazi nepřátelských vojsk.

28. února 1945 přišla očekávaná invaze a většina japonských vojáků bránících ostrov byla buď zabita, nebo zajata. Jen některým se podařilo uprchnout. Velící důstojník, major Yoshimi Taniguchi, který se chystal ostrov opustit, dal Onodovi rozkaz, který mu změnil celý život. Major Taniguchi přikázal, aby Onoda bojoval za každou cenu a nikdy se nevzdal.

„Může to trvat tři roky, může to trvat pět, ale ať se stane cokoli, vrátíme se pro tebe.“ To byla poslední majorova slova, která Hiró slyšel.

I když Japonsko kapitulovalo 15. srpna 1945, poručík Hiró Onoda rozhodně ne. S dalšími třemi vojáky (vojínem Yuichi Akatsuem, vojínem Kinshichi Kozukou a desátníkem Shōichi Shimadou) obývali a bránili husté lesy ostrova Lubang.

Poprvé se o kapitulaci tito čtyři vojáci dozvěděli v říjnu 1945, když jim jiná vojenská skupina ukázala leták o skončení války v srpnu 1945. „Vyjděte z hor!“ stálo v letáku. Onoda, vyškolen v propagandě, leták prozkoumal a označil za falešný. Nehodlal se vzdát svých rozkazů kvůli americkému propagandistickému letáku. A tak začala partyzánaská válka proti civilnímu obyvatelstvu ostrova Lubang.

Místní policie i několik filipínských a amerických pátracích jednotek se skupinu mužů pokoušelo, leč marně, najít. Skupina vojáků okrádala, ba dokonce i zabíjela, civilní obyvatelstvo, protože stále bojovala ve druhé světové válce. Při životě je udržovaly kokosy a banány rostoucí ve filipínské džungli a kradené maso a rýže od místních obyvatel. První se rozhodl skupinu opustit vojín Akatsu, a to v září 1949. O rok později se vzdal Filipíncům a předal úřadům informace o skupině. Filipínské úřady se rozhodly vytvořit další série plakátů, dopisů a rodinných fotografií vojáků, a ty pak rozprášily nad lesem v roce 1952. Dokumenty se do rukou zbývajících vojáků dostaly, ale ti je opět označili jako padělky a odmítli jim uvěřit.

V roce 1954 byl desátník Shimada zastřelen během přestřelky s pátrací skupinou. Od té chvíle tak ve skupině zůstal pouze poručík Hiró Onoda a vojín Kozuka. Ve svém úkrytu v džugli byli úplně odříznutí od okolního světa, a tak v něm minuli události jako korejskou válku, atentát na amerického prezidenta Johna F. Kennedyho nebo Martina Luthera Kinga, olympijské hry v Tokiu (1964) nebo třeba přistání na Měsíci a celou kariéru hudební skupiny The Beatles.

Po smrti Shimady, v roce 1954, prohlásily úřady Hiró Onodu i vojína Kozuka za mrtvé. To bylo až do října roku 1972, kdy byl během krádeže rýže zastřelen vojín Kozuk. Po identifikaci bylo tělo vojína Kozuka převezeno do Japonska a úřady, šokovány zjištěním, že tělo bylo právě vojína Kozuka, začaly tušit, že poručík Onoda pravděpodobně stále žije, teď už zcela sám, v džungli na ostrově Lubang.

Legenda o osamoceném vojákovi stále bojujícím v už dávno ukončené válce se v Japonsku v roce 1974 stala naprostou senzací. Dobrodruh Norio Suzuki byl touto legendou tak fascinován, že se rozhodl na vlastní pěst odjet na ostrov Lubang a najít poručíka Onodu, což se mu díky náhodě a velké dávce štěstí také 20. února 1974 podařilo.

Poručík, stále bojující ve válce, mířil na Suzukiho zbraní a chtěl ho zastřelit. Suzuki se nezalekl a promlouval k vojákovi: „Císař a lid Japonska má o Tebe strach. Válka skončila před 30 lety, je čas se vrátit domů.“ Onoda se rozhodl život Suzukiho ušetřit, ale k jeho slovům byl stále skeptický a řekl, že se vzdá, až mu to nařídí jeho velící důstojník, major Yoshimi Taniguchi.

Suzuki se vrátil do Japonska s fotografií sebe a Onody jakožto důkazem, aby mohl předat Onodovu zprávu. Úřady tak rozjely velkou pátrací akci po majoru Taniguchimu, který dal onen osudný rozkaz před téměř 30 lety na ostrově Lubang. Major dávno nebyl vojákem a žil poklidný život jako knihkupec. Byl tak velmi překvapen, když ho japonská vláda požádala, zda by mohl odletět na Filipíny a vydat rozkaz vojákovi, kterého téměř tři dekády let neviděl. 9. března 1974 tak major Taniguchi naplnil slib, který Onodovi 30 let zpátky dal. Vrátil se pro něj na ostrov a v uniformě majora císařské japonské armády předal Onodovi oficiální rozkaz k odstoupení a ukončení boje.

Po 30 letech věrné služby odevzdal poručík Hiró Onoda svou zbraň, pušku Arisaka typ 99, včetně nábojů, granátů a nože. Onoda pak nastoupil do letadla směřujícího do Manilly, kde, stále ještě oblečen ve své značně potrhané uniformě japonské císařské armády ze 40. let, předal svůj meč filipínskému prezidentovi Ferdinandu Marcosovi. Ten se rozhodl vojákovi vzhledem k velmi mimořádnému a neuvěřitelnému příběhu formálně udělit milost a válka tak pro poručíka Hiró Onodu definitivně skončila.

Onoda se vrátil do Japonska, které bylo úplně odlišného než to, které si pamatoval. Za tu dobu země prošla obrovskými změnami infrastruktury, přibyla spousta mrakodrapů a vysokorychlostních vlaků. Obyvatelstvo již nebylo fanaticky loajální k císaři a průmysl země se rapidně zrychloval. Onodovi nový životní styl Japonska nevyhovoval, a tak se rozhodl opustit svou rodnou zemi, a usadit se v Brazílii, kde se stal úspěšným farmářem.

V roce 1984 se Onoda rozhodl vrátit do Japonska. Impulsem byla zpráva o mladíkovi, který zavraždil oba své rodiče. Po návratu do rodné země Onoda společně se svou ženou Machie založil školu pro problematické děti a mládež. Snažil se jim pomoci vrátit na správnou životní cestu.

Zbytek svého života prožil Onoda jako bohatý a úspěšný muž. O svém životě napsal autobiografii No Surrender: My Thirty-Year War (Moje třicetiletá válka) a v roce 2021 o něm byl natočen dobrodružný válečný film Onoda: 10,000 Nights in the Jungle (Onoda: 10 000 nocí v džungli). Zemřel v požehnaném věku 91 let 16. ledna 2014, jak uvádí server history.co.uk.

I přes to, že celý Onodův příběh zní jako jedna velká neuvěřitelná senzace, byl Onoda předposledním vojákem, který se vzdal. Posledním vojákem, který přijal ukončení války až po 30 letech byl Teruo Nakamura. Ten se vzdal 18. prosince 1974.

Zdroje:

Onoda, H.: No Surrender: My Thirty-Year War (kniha, 1. publikace 1974)

https://en.wikipedia.org/wiki/Hiroo_Onoda

https://onoda-shizenjuku.jp/

Onoda: 10,000 Nights in the Jungle (film, 2021)

https://wanpela.com/holdouts/profiles/onoda.html

https://www.history.co.uk/shows/lost-gold-of-wwii/articles/the-japanese-soldier-who-kept-on-fighting-after-ww2-had-finished