Kdo pomohl Titaniku ke dnu a kdo zachránil životy?

Potopení Titaniku je dodnes jednou z největších a nejznámějších lodních neštěstí, které lidstvo zná. Jeho příběh fascinuje miliony lidí a filmové zpracování Jamese Camerona, které se zaměřuje především na osudy dvou mladých lidí, Titaniku vysloužilo 11 Oscarů.

Titanic se potopil 15. 4. 1912 na dno Atlantického oceánu, na kterém zůstává dodnes. Na jeho palubě se plavila nejedna zajímavá osobnost, jejichž příběhy stojí za zmínku

Joseph Bruce Ismay byl výkonným ředitelem a předsedou společnosti White Star Line, která plavbu Titaniku zajišťovala. Jakožto pyšný manažer se první zaoceánské plavby účastnil. Někteří zaměstnanci později uvedli, že Ismay vyvíjel tlak na kapitána lodi Edwarda Smithe pro překonání rekordu v nejrychlejším přeplutí Atlantiku. Údajně měl také posádce nařídit ignorování varování před ledovci, aby nemuseli zpomalovat.

Po nárazu do ledovce byl sice celou noc aktivní a pomáhal cestujícím nastoupit do záchranných člunů, nicméně ihned, jakmile mohl, evakuoval také sám sebe. Nasedl do posledního devátého záchranného člunu C spuštěného z pravoboku. Ismay tvrdil, že už na lodi a poblíž nebyly žádné ženy a děti, a proto vlezl do člunu sám, nicméně přeživší svědci události vypověděli, že kolem něj bylo stále spoustu cestujících, včetně žen a dětí z třetí cestovní třídy.

Po záchraně lodí Carpathia pak požadoval, i přes přeplněnost, vlastní luxusní kajutu a odmítal z ní vystoupit až do zakotvení v New Yorku.

Jeho chování a činy vedly k tomu, že jej okolí a veřejnost označovala za zbabělce. Nikdo oficiálně neobvinil Ismaye za náraz do ledovce, nicméně je otázkou, nakolik mohl takovému střetu zabránit, kdyby nevydával přehnaně motivované rozkazy při honbě za vlastní slávou a úspěchem. Mnozí jej odsuzují, že neodešel důstojně se svou lodí, stejně jako například kapitán Smith, a zabral tak místo v záchranném člunu ženám a dětem, které se místo něj už nezachránily.

Při vyšetřování námořní katastrofy se přišlo na to, že stavební společnost Harland a Wolff při stavbě Titaniku používala nestandardní materiály tak, aby byla loď postavena co nejrychleji za co nejmenší náklady.

Za vše mohla taková banalita, jako jsou nýty. Malá, pro laika prakticky nepotřebná věc. Titanic byla špičkově navržená loď téměř celá z oceli. Některé části ale potřebovaly ruční umístění nýtů, a to se nedalo ocelovými nýty zajistit. A tak se Harland a Wolff rozhodli pro nýty z tepaného železa, bohužel však z výroby nižší kvality. Velmi nízká teplota oceánu pak způsobila, že přes tři miliony železných nýtů výrazně zkřehlo.

Po srážce s ledovcem tak tyto zkřehlé a nekvalitní nýty odskočily ze svého místa nebo popraskaly tak, že nemohly dál plnit svou roli. Celý trup lodi byl výrazně oslaben, čemuž také odpovídala rychlost, s jakou se Titanic plnil vodou. Pokud by tehdy stavitelská společnost sáhla po kvalitnějších železných nýtech, jaké si ostatně majestátní a špičková loď, kterou Titanic byl, zasloužila, mohlo to potopení zpomalit, možná mu úplně zabránit.

14. dubna 1912, v 18:30 hodin večer, vyslala loď Californian varování o třech velkých ledovcích. Zpráva sice směřovala pro nedalekou loď Antillian, radista Harold Bride z Titaniku však zprávu zaznamenal a předal kapitánovi. I přes první varování ale kapitán nařídil, tlačen Brucem Ismayem, pokračovat plnou parou vpřed.

Californian, který byl o něco napřed před Titanikem, přijel do ledového pole a rozhodl se nepokračovat až do rána, kdy bude lepší viditelnost a bezpečnější průplav. Ve 22.20 hodin večer spatřil radista Californiana blížící se Titanic, a tak vyslal další varování před ledovci. Titanik byl v tuto chvíli jen 20 mil (zhruba 32 km) daleko.

Jack Phillips, který měl noční službu u radiostanice Titaniku, byl však velmi zaneprázdněn vyřizováním telegrafů cestujících. Phillips byl pod velkým tlakem nevyřízených zpráv, a tak hrubě odpověděl Californianovi, aby jej více neobtěžoval zprávami, než dokončí svou práci.

Radista lodi Californian byl překvapen a zaskočen odpovědí z Titaniku, a tak vypnul svůj přístroj a šel na noc spát. Tím ale způsobil, že neslyšel SOS zprávy, které Titanic začal vysílat pouhou hodinu a půl po celém radiovém nedorozumění. Pokud by jeho zprávy Californian obdržel, byl by schopen prakticky ihned zachránit pasažéry Titaniku před potopením, a zamezit tak velkým ztrátám na lidských životech.

V tomto případě je otázkou, kdo mohl zabránit katastrofě. Phillips, kdyby hrubě neodbyl svého kolegu z Californiana, a vnímal jeho varování, anebo radista Californiana, který neměl, ač zhrzený nevybíravou odpovědí Phillipse, vypínat radiostanici.

Po tom, co členové posádky poprvé spatřili ledovec v těsné blízkosti, vyslal kapitán rozkaz k zastavení všech motorů a posléze zařazení zpětného chodu ve snaze zabránit srážce. To se však nepodařilo.

Joseph Bell byl hlavní inženýr Titaniku, a tak jej znal lépe než kdokoliv jiný. Věděl, že jakmile by se ledová voda oceánu dostala do strojoven s kotli, čekala by loď exploze, která by ji potopila prakticky okamžitě.

Bell s týmem elektrikářů a inženýrů neustále v podpalubí pracovali na plánu, jak co nejvíce zpomalit potápění lodi a při tom zachovat co nejdéle elektřinu, zejména kvůli světlům potřebným k evakuaci. To se jim, i díky zpětnému chodu čerpadel a uzavírání přepážek, podařilo. Dali Titaniku o hodinu a půl více, než by měla bez jejich zásahu.

Bell s celým týmem zachránili mnoho lidských životů, ale sami se rozhodli zůstat na svých místech v podpalubí až do konce. Nikdo z nich nepřežil.

Charles Lightoller byl starším členem posádky, konkrétně druhým důstojníkem na palubě Titaniku. Po srážce byl odpovědný za evakuaci cestujících. Přísně a poctivě dodržoval zásadu „Birkenhead dril“, podle níž jdou na evakuaci nejprve ženy a děti. Muže pouštěl do záchranného člunu pouze v případech, kdy bylo potřeba zajistit bezpečnost.

Po tom, co Titanic začal svůj finální sestup na dno oceánu, se Lightoller snažil ze svého můstku zjistit, zda by mohl ještě něco udělat. Viděl pouze valící se vodu, uvědomil si, že už není co dalšího dělat, a skočil do Atlantiku. Překvapivě se mu podařilo tento skok přežít. Zachytil se na převraceném záchranném člunu, který měl před sebou. Zázrakem vydržel naživu až do rána, kdy byl jako úplně poslední zachráněný vytažen z vody posádkou lodi Carpathia.

Lightoller s prací na lodi neskončil a sloužil jako velící důstojník v Britském královském námořnictvu během druhé světové války. Během své služby byl dvakrát oceněn za statečnost. Hrdinou nepřestal být ani v důchodu, když zaznělo volání o pomoc při evakuaci Dunkirk, Lightoller dobrovolně poskytl svou jachtu na záchranu vojáků uvězněných na pláži.

Díky jeho službě a pomoci bylo zachráněno hodně lidských životů.

Carpathia je v celém příběhu Titaniku hodně skloňované jméno. Byla to loď převážející zejména poštu, sloužila Britské královské poště. Carpathia plula obráceným směrem než Titanic. Vyplula 11. dubna 1912 z New Yorku.

Po pár dnech na cestě obdržela nouzové SOS volání Titaniku po tom, co narazil na ledovec. Kapitán lodi Arthur Henry Rostron ani na vteřinu neváhal, změnil kurz plavby a začal loď připravovat na záchranu přeživších.

I přes nebezpečí ledovců rozhodl kapitán Rostron plout plnou rychlostí, aby co nejrychleji pomohl. Ačkoliv byla Carpathia vzdálená od Titaniku pouhých 60 mil (zhruba 96 km), Titanic klesal ke dnu vysokou rychlostí, a tak Carpathia dorazila na místo až hodinu po tom, co Titanic dopadl na dno oceánu.

Carpathii se navzdory tomu podařilo z vody a člunů zachránit 705 přeživších cestujících. I díky odhodlanosti kapitána pomoci za cenu vlastního nebezpečí. Nebýt Carpathie a kapitána Rostrona, zřejmě by zachráněných z Titaniku, kteří mohli vyprávět své vlastní příběhy o přežití jedné z největších námořních katastrof, bylo podstatně méně, pokud vůbec někdo.

Ať už jako romantické drama zachycující pravou lásku, sled událostí, okolností a chyb, které mohly předcházet takové tragédii, nebo husí kůži nahánějící tajemno z Titaniku stále potopeného na dně Atlantiku, každý si v jeho příběhu najde to své.

Zdroje:

https://www.noaa.gov/gc-international-section/rms-titanic-history-and-significance

https://archive.nytimes.com/www.nytimes.com/learning/general/onthisday/big/0415.html

https://www.history.co.uk/articles/the-titanic-s-biggest-heroes-and-worst-villains