Článek
Během 60. let byl umělecký svět v Itálii velmi proměnlivý. Společnost měla na umělce vysoké nároky a neustále dychtila po něčem novém a nevšedním. Piero Manzoni, 27letý umělec, chtěl za každou cenu vyčnívat a propagovat zároveň svůj ironický a umělecký objekt zpochybňující přístup. V jeho tvorbě byla ukrytá forma humoru, na který nebyla tehdejší společnost připravena.
Autentická kontroverzní série vlastních výtvorů
Do ní spadalo například 70 natvrdo uvařených vajec s otisky jeho palců, které během výstavy sám nakousl, a některá dokonce nechal nakousnout publikem. Nebo dílo s názvem Artist’s Breath (Umělcův dech), což byly modré, červené a bílé balónky nafouknuté jeho vlastním dechem, připevněné k dřevěné desce s nápisem „Piero Manzoni Artist’s Breath“.
Jako vrchol celé této kontroverzní série pak v roce 1961 vytvořil, nebo spíše vyprodukoval, 90 plechovek Artist’s Shit (Umělcovo hovno). Všechny plechovky byly na víku očíslované od 001 do 090 a měly na sobě etiketu v italštině, angličtině, francouzštině a němčině, která označovala obsah plechovky jako 30 g čerstvě konzervovaných výkalů umělce. Inspiraci ke svému veledílu nalezl umělec pravděpodobně u svého otce, majitele konzervárny, který mu řekl: „Tvoje práce stojí za hovno.“
Manzoni později poslal svému příteli, Benu Vautierovi, dopis, kde stálo:
„Přál bych si, aby všichni umělci prodávali své otisky prstů, aby pořádali soutěže o to, kdo nakreslí nejdelší čáru, nebo prodá své exkrementy v plechovkách. Otisk prstu je jediným znakem osobnosti, který lze přijmout: pokud sběratelé chtějí něco intimního, pro umělce skutečně osobního, pak je tu třeba umělcovo vlastní hovno.“
V době, kdy se plechovky objevily, byl Manzoni považován za kontroverzního šílence a diletanta. Nebylo ani jisté, zda plechovky skutečně obsahují umělcovy výkaly. Dokonce se vyskytovaly názory, že jsou pouze naplněny sádrou. Plechovky nebylo možné zrentgenovat, protože byly vyrobeny z oceli, takže skutečný obsah Artist’s Shit zůstal zahalen tajemstvím.
To se změnilo až v roce 1989, kdy Bernard Bazile jednu plechovku koupil, otevřel a vystavil pod názvem Otevřená plechovka Piera Manzoniho. V plechovce se nacházel nesnadno identifikovatelný předmět zabalený v papírovém obalu. Bazile se jej ze strachu,aby obsah nezničil nebo neznehodnotil, nesnažil ani vyjmout nebo blíže prozkoumat.
Jak rostla cena
První účtenka je z 23. srpna 1962. Jednu plechovku koupil básník Albert Lúcia za 30 g 18 karátového zlata.
Plechovky byly původně oceňovány podle jejich ekvivalentní hmotnosti ve zlatě. V roce, kdy byly vyrobeny, byla každá za zhruba 37 dolarů dle aktuální tržní hodnoty.
Jedna z plechovek se dostala v 90. letech dokonce až k soudu. John Hunov, majitel plechovky, podal žalobu na Státní muzeum umění v Dánsku. To plechovku v roce 1994 vystavovalo, ale skladovalo ji při příliš vysokých teplotách, a tak umělecké dílo degradovalo. Soud skončil ve prospěch majitele a muzeum muselo majiteli vyplatit vyrovnání v přibližné výši 35 000 amerických dolarů.
V roce 2016 se na aukci umění v Miláně prodala jedna z plechovek za rekordní částku 275 000 eur.
Jedna z konzerv se dostala v roce 2017 i do Česka. V Oblastní galerii v Liberci byla vidění v rámci výstavy Giacometti – Picasso – Chirico.
Nedožitá sláva
Piero Manzoni zemřel v roce 1963 ve svém ateliéru v Miláně na infarkt myokardu.Nedožil se tak úspěchů, kterých jeho dílo později dosahovalo.
Piero Manzoni
Podle vlivného kritika Germanea Celanta se tomuto mladému muži podařilo vytvořit dílo kritizující soudobé poměry ve společnosti okořeněné svérázných humorem, zejména pak prostřednictvím jeho nejznámějšího díla.
Umělec a kritik Jon Thompson pak trefně popisuje Manzoniho osobu a jeho myšlenky:
„Manzoniho kritické a metaforické zhmotnění umělcova těla, jeho procesů a produktů, naznačovalo cestu k pochopení osobnosti umělce a produktu umělcova těla jako spotřebního předmětu. Merda d'artista, umělcovo hovno, sušené přirozeně a konzervované „bez přidaných konzervačních látek“, bylo dokonalou metaforou pro tělesnou a netělesnou povahu umělecké práce: umělecké dílo jako plně začleněný surový materiál a jeho násilné vypuzení jako zboží. Manzoni chápal tvůrčí akt jako součást cyklu spotřeby: jako neustálé přepracování, balení, marketing, konzumace, přepracování, balení, ad infinitum.“
Zdroje: widewalls, merdadartista
