Článek
Anketa
To je dnes den. Dostala jsem další up-date výkazů a data musím implementovat do přehledu dle instrukcí ASAP, aby manageři přesně věděli, kde se se svými náklady nachází. Ke všemu mě přizvali k onlinekonferenci. Ani slovo od mé nadřízené o tom nepadlo, jen elektronická pozvánka s krátkou poznámkou a červenou vlaječkou v emailuzbystřila mé oko. Na co ztrácet čas mluvením. O stav financí se zajímá finanční oddělení ze San Franciska, Manheimu a Madridu. O nic nejde, vždyť jsme jenom lidi, že. Vše bude probíhat formou telekonference. Moje první v této firmě a premiéra na nové platformě.
Netěším se na to. Nemám ráda neznámo. Užitečné tedy bude, seznámit se s tímto systémem ještě před zahájením hovoru. Ale pravdou je, že už ho přece trochu znám – posíláme si přes něj zprávy, sdílím dokumenty, nevypadá to na nic těžkého. Takže hlavně no stress. Mám hodinu před začátkem meetingu. ‚Začnu se s tím seznamovat, ať se vyvaruji technických chyb‘, říkám si, abych se uklidnila a zazdila v sobě veškeré obavy holými fakty. Nejdřív si mám tedy nastavit kameru, pak sluchátka a až potom mikrofon. Chce mě to testovat. ‚Dobře, ať víme, na čem jsme‘. Řídím se instrukcemi jako spořádaná ovce. Vidím a slyším co mám, takže to by bylo. Nic mě nerozhází. Vyberte tón příchozího hovoru… dobře… něco jemného, žádnou operu. ‚DONE‘. Teď mě to zkouší, jestli slyším příchozí hovor. ‚Jasně, slyším, vše v cajku‘, odpovím spíš pro sebe. A aby mě ten stroj správně zaznamenal (a do budoucna si mě nespletl), zapěji mu, to je nápad, mám rozvernou náladu a nic mi ji nezkazí.
– To musím zvláááááááááááádnout sáááááááááám, na to snad sííííííííííílu máááááááááááááám…
– Hello, can you hear me? Is Lucy there?
Krve by se ve mě nedořezal. ‚Jak to, že mi už San Francisko volá?‘ běží mi hlavou. No jasně, časový posun kvůli organizátorovi našeho meetingu – Madridu, plesknu se do čela a zardím se.
– Hello, yes. It´s me. How are you George? odpovím bleskurychle.
Ale žádná reakce.
Píši tedy do zpráv, protože mě druhá strana evidentně neslyší. Prý je vše v nejlepším, počasí v San Francisku jako vždy beautiful,a ještě počkáme, než se připojí zbytek zúčastněných. Tedy dobrá. Stres je na pětce z deseti. Musím rychle dokončit to zpropadené nastavení, ať už můžu začít. Nejlepších výsledků se docílí za mírného stresu, uklidňuji se. Jsem na nejlepší cestě k úspěchu, to dám‘. Všichni už jsou připojení a začali debatovat. A já, zamotaná do kabelu, píši zběsile, že potřebuji ještě pár minut. Postupně se připojují Manheim i Madrid a já všechny zúčastněné slyším, ale oni mě ne. ‚PROČ NEFUNGUJE TEN MIKROFON?‘ Musím dokončit úvodní test, aha. Řekněte nahlas a zřetelně testovací větu: „My flowers are beautiful.“ Opakuji větu, jako v transu. Teď už mi ani nejde připojit se k původnímu navigačnímu oknu. ‚My flowers are beautiful! My flowers are beautiful!‘ dost panikařím. Porada je už v plném proudu a já slyším, jak spolu Manheim i Madrid diskutují. A najednou… Je ticho.
– Lucy? Can you add something?
– My flowers are beautiful!! křičím a vzteky už mlátím do klávesnice.
Na chodbě se kdosi zastavil a nahlédl mi do kanceláře. Usmála jsem se omluvně a tiklo mi v oku. Konečně se mi povedlo přeskočit další navigační okno a vrátit se do konverzace a nahlédnout do zaslaných dokumentů.
– I would like to note… a začínám rozvádět svou teorii.
NIKDO MĚ NEREGISTRUJE. ‚Oni mě pořád neslyší!‘ Začínám modrat, rudnout a příšerně se klepat. ‚Jak teď budu před nimi vypadat?‘ Píši do zpráv, že mám problémy s mikrofonem. Oni se v pohodě baví dál a zdá se, že jim to nevadí. Konečně jsou u konce a já dokončuji nastavení veškerého příslušenství. Všechno je kompatibilní. I stůl, židle a sluneční svit. Děkujeme všem a loučíme se!
– Thank you and goodbye!! Goodbye Lucy!!
Jdu si pro obklad.
