Článek
Jé, liška. Překvapením jsem poskočila, když jsem se ve večerních hodinách vracela cestou z autobusové zastávky do mého bytu v malém městečku jménem Guildford v kněžství Surrey, jen půl hodiny vlakem od Londýna.
Lišky tu opravdu dávaly dobrou noc. Pobíhaly mezi typicky vánočně nazdobenými zahrádkami usedlých Angličanů jako potulné kočky. Z domů se linula melodie vánočních písní, okenní tabule byly pokryté vkusnými světýlky a téměř každé domácnosti vévodil krb se svátečně nazdobenou krbovou římsou.
Krásná britská idyla.
Vracela jsem se z obchodu s úlovkem překrásných vyřezávaných sobů a v hlavě se mi už rýsoval vánoční sen, ve kterém nechyběly líně poletující vločky za oknem, rozcuchaný kouř ze svařeného vína a děti pějící koledy u varhan v nedalekém kostele.
Už brzy… nemohla jsem se dočkat.
V předsíni se jen otočím, popadnu vodítko a seběhnu se svým erdelteriérem Buddym do přízemí, obejdeme pár bloků a pak už se jen ponořím do svého vánočního snění…
Lidé, které jsme potkali měli vánoční nálady na rozdávaní. Zdravili se, přáli si krásné svátky, vbíhali a opět vybíhali ze svých domovů s mísou vánočního pudinku na ochutnání.
Přemýšlela jsem, zda jsem někdy ochutnala typický anglický vánoční puding. Ve skutečnosti to ani není puding, tvarem a konzistencí připomíná spíš bábovku, přemítala jsem si v hlavě.
…náhlé jsem však ucítila silné škubnutí. Buddy právě spatřil lišku. Instinktivně jsem sevřela vodítko, ale Buddy náhle vyrazil takovou silou, že další vjem, který jsem byla schopna zaznamenat byl až náraz hlavou o obrubník. Buddy mě poté chvíli vozil po vozovce, než jsem vodítko konečně pustila a v namodralém oparu zahlédla, jak za obzorem mizí Buddy i liška. Zůstala jsem ležet uprostřed silnice.
Z okolních domů se po chvilce začali sbíhat lidé ze sousedství. Sevřeli se kolem mě a vytvořili kroužek připomínající vánoční věnec. Jeden starší gentleman se mě zeptal, kdo jsem a kde bydlím. Poté poslal svého dospělého syna pro šálek čaje s mlékem. Starší dáma přinesla prošívaný polštář a podložila mi jím hlavu. Sanitka už byla na cestě. Naložili mě a vezli na nejbližší úrazovou pohotovost. Sousedé mávali a rozcházeli se zase v pokoji do svých domovů.
Na ambulanci pro mě připravili invalidní vozík. Přivezli mě na jakýsi příjem, který díky bílým vykachlíkovaným stěnám připomínal spíše pitevnu. Posadili mě na ambulantní lůžko potažené igelitem a zatáhli zavěs.
Asi po hodině přisel muž v bílém plášti. Konečně je tu doktor, říkala jsem si a v duchu se uklidňovala. On jen pozdravil, počastoval mě soucitným pohledem a zase odešel. Po chvíli se vrátil a postavil přede mě kýbl. Pak na mě znovu velmi nejistě pohlédl a se zkřiveným obličejem opět odešel.
To byl doktor? Chci mluvit s doktorem, znělo mi v hlavě. Po zhruba další hodině přišel jiný muž v bílém plášti s dalším kýblem. Mlčky mi ho podal a já ho sice nechápavě, ale přes to pomalu objala v náručí, jako bych právě našla útěchu. Náhlé jsem však ucítila studený proud vody na zátylku a stékající voda v kýblu se zbarvila do červena. To má být ošetření? Chci ihned vidět doktora. Nadávala jsem si, ale jen pro sebe, protože anglicky jsem nebyla schopna vyloudit kloudného slova. Netušila jsem, že v nemocnicích v Anglii nechodí lékaři v bílých pláštích jako v Čechách, nýbrž v civilu. „Vy jste doktor?ʺ Ale muž se jen zatvářil, jako by se mu při pohledu na mě udělalo nevolno a odešel.
Poté se objevil jakýsi uklízeč v civilu. Přistoupil ke mně a připlácl mi mokrou houbu do obličeje. Pak se mě zeptal, co se mi stalo. Řekla jsem lámaně, že jsem upadla.
„Spadla jste?“
„Ano.“
„A jak jste spadla?“
„Na obrubník.“
„Tak na obrubník.“
„Máte partnera?“
„Ano, koneckonců, už je na cestě.“
Náhlé se rozvlnil zavěs. Vstoupil ON.
„Co se ti to…?“ zeptal se přítel. Najednou však při pohledu na mě téměř zkameněl. Poklekl a složil mi hlavu plačky do náruče. Pak sebral síly a znovu na mě pohlédl: „Aspoň, ze tě to moc nebolí,“ pravil roztřeseným hlasem.
„Bolí,“ odvětila jsem užasle, „s pomoz mi, potřebuju na WC.“ Cestou zpět na lůžko jsem minula zrcadlo. Strachy jsem nadskočila. Co se mi to stalo? Uprostřed rudého čela se zbytky silničního lišeje se povalovalo mé levé obočí jako malované. Na místech, kde se dříve nacházelo bylo pusto a prázdno, jen červená cestička naznačovala jeho novou lokaci. Pod místem posledního pobytu mého obočí naštěstí stále bylo oko, ale docela jiné než to druhé. Víčka připomínala tenisový míč pro začátečníky jak svou barvou, tak i velikosti. Uvědomila jsem si, že také kulhám. Mé zánovní džíny měli obě nohavice roztržené v místech, kde dříve bývala kolena. Místo nich jsem se stala majitelkou dvou pulzujících hořících těles.
„Váš přítel nám vyplní dotazníček,“ prohlásil muž vytírající podlahu a pokračoval. „Už jste se někdy v minulosti stala obětí domácího násilí?“ zeptal se komisně a vyždímal hadr. Pohlédla jsem na přítele tázavě, protože jsem tomuto anglickému sousloví nerozuměla. On, hledajíce po kapsách tužku, zvedl hlavu a začal nervózně bloudil očima do stran.
Poté nás ten člověk poslal do další místnosti, kde se měl uskutečnit převaz. Přítel mě vezl na vozíku dlouhou chodbou. Cestou jsme míjeli soucitné pohledy lidí, jejichž upřený pohled mířil nejprve dolů ke mně a poté vzhůru na muže, který dle jejich následného výrazu mohl být klidně skrytý tyranský násilník. Někteří kroutili hlavou, jiní se cítili pohoršeni či odvraceli svůj zrak.
Vánoční nálada se tak rázem rozplynula a po zbývajících několik týdnu v nucené izolaci se smrskla jen v jedno jediné přání: Přeji si obočí. Nebo alespoň jeho náznak.
S přibývajícími léty bojuji stále na stejném poli. Stále toužím po dokonalé vánoční atmosféře. Té, na kterou budu celý rok s láskou vzpomínat, až mi někdy v novém roce nebude do zpěvu.
Nový přislib překrásně strávených Vánoc se rázem projevil narozením dětí. Protože nic nedokáže vnést víc světla a pohádkové atmosféry do vánočních svátků víc než rozzářené oči malých potomků. A abych si tuto idylu udržela a vnesla do ní i trochu lidské moudrosti, zeptala jsem se dětí jednoho svátečního dne po svěrákovsku.
„Jestlipak děti víte, co je to Betlém?“
„Já vím, já vím!“ křičela starší dcera a zvedla prstíček k nebi.
„Tak nám to řekni,“ poklekla jsem upokojena u toho malého andílka a u srdce mě zahřálo.
„To je takový superhrdina, co lítá jako netopýr.“
Na tu pravou vánoční atmosféru tedy pořád čekám, ale nevzdávám to.
