Článek
Ne, že by mi maturita z němčiny na střední zdravotnické škole byla úplně k ničemu, ale člověk se často nedostane do situace, kdy může odborně popsat malý a velký tělní oběh. Tedy jsem se odhodlala navštěvovat jazykovou školu a naučit se anglicky. Studium mě kupodivu bavilo, ale poněkud mě vždy sužoval pocit studu, když jsem se snažila odpovědět na sebelehčí otázku. Naše skupina byla složena částečné z apatických maminek na mateřské dovolené a částečné z velmi mladých, leč o to víc motivovaných studentů dychtivých anglicky i dýchat. Náš učitel – rodilý Američan Eddie – byl jazykovou školou zvolen, aby nám vtisknul úplné základy angličtiny. Měl smysl pro pantomimu a byl neuvěřitelně trpělivý. Ovšem to ještě nevěděl, že barvy a přivlastňovací a osobní zájmena budou naší Achillovou patou. Po několika týdnech stagnace v této látce a naprosté rezignaci stran studentů projevovat přinejmenším náznak úsilí, jsem nabyla přesvědčení, že větu „jeho kniha je žlutá“ si nechá vytesat na svůj náhrobek.
Později nás vyučovala nikoliv rodilá mluvčí, ale dívka původem z Polska, u které jsem sice nebyla sto zcela ohodnotit její jazykovou zdatnost, ale svým entuziasmem nás motivovala nebát se (hlavně se nebát dělat chyby) a vyjet vstříc dobrodružstvím, ať už to bude kamkoliv. Neustále zdůrazňovala, že vše ostatní už bude „piece of cake“.
Po dvouletém střídavém studiu jsem nabyla dojmu, že jsem už dost sebevědomá (a snad i nastudovaná) na to, vydat se všanc anglicky mluvícímu prostředí. Do Anglie jsem se ovšem nevydala sama. Na dovolené u moře jsem se seznámila se sympatickým mužem, který tou dobou žil v Anglii již pátým rokem (ačkoliv to byl Čech jako poleno). Slovo dalo slovo a po krátké době jsem přijala jeho pozvaní se na ostrovní království za ním podívat a později se tam i přestěhovat. Měla jsem ve své mladistvé nevycválanosti jen nepatrné obavy, a i ty se postupně vytrácely jeho ujišťováním, že vše bude ALRIGHT.
Anglie mě uchvátila v mnoha směrech. To, co jsem se kdy naučila nebo si myslela, že vím a znám, se roztříštilo během jediné cesty autem z letiště Bristol. Veselá konverzace mého přítele s jeho buddym, který nás měl krátce ubytovat ve své cottage, ve mě zasela semínko pochybnosti. Řeč, kterou vedli, svou plynulostí připomínala jakýsi radiový BBC šum. Zrodily se ve mě obavy, jak moc dobře vlastně svého nového přítele znám a zda mě on a jeho buddy vlastně neplánují infiltrovat do obchodu s bílým masem. Neměla jsem tušení, o čem si povídají a zda vůbec mluví anglicky.
Americká vs. britská angličtina
I když se mé obavy o mém budoucím působení na ostrově s hrdou tradicí postupem času ředily obavami o mých jazykových schopnostech, mé pocity o důvěryhodnosti mého přítele kolísaly.
Jednou při nákupu potravin v místním mini marketu se na pokladně můj přítel dotázal, zda může dostat tašku. Paní ve středním věku v brýlích a vlasech jako z ovčí vlny mu s úsměvem odpověděla: „Of course, my love.“ Přítel se na ni mile pousmál a řekl ji něco v silném velšském akcentu znějícího tak nonšalantně, že se začaly chichotat i postarší dámy ve frontě za námi.
Brzy nato nastala situace, kdy jsem potřebovala zajít na poštu a poslat balík do Čech. Přítel mi ochotně nabídl svou pomoc. Vešel sebejistým krokem do budovy místní Post Office a svým otrlým „hello there“ okamžitě převzal iniciativu. Za přepážkou se krčila postarší paní indického původu. Po vyřízení všech formalit, zvážení balíku a oštemplovaní všeho, co se oštemplovat dalo, se ho úřednice dotázala: „Is that everything, darling?“
Když jsem již po několikáté zalapala po dechu, udeřila jsem na přítele otázkami na četnost jeho intimních vztahů, jelikož těch důvěrností s lidmi po celé mě známé country shire už na mě bylo moc. Zdálo se totiž, že tohoto muže znají v tomto zapadlém městečku důvěrně všude, kde panuje ruch.
Vzápětí mi však bylo řečeno, že v celém Gloucestershire jsou na sebe lidé milí a přívětiví a „easy“ a měla bych být také více EASY.
Neznalost neomlouvá
Poníženě jsem si tedy odnesla poučení, že britská i americká angličtina se veskrze liší, a tudíž ze svých chabých školských, i když těžce získaných znalostí, těžit nemohu.
Po pár měsících, když jsem se již osmělila zapříst hovor o počasí se sousedem, jsem si řekla, že už jsem dostatečně „easy“ a vydala se sama na vlastní pěst ke kadeřníkovi.
Suverénně jsem vstoupila do dveří a totálně britským akcentem vystřelila větu: „Můžu VÁS ostříhat?“ Proplešatělý kadeřník zvedl obočí a ukázal prstem ke stolku s nedopitým šálkem čaje. „Samozřejmě, můžete mě ostříhat, hned jsem tu,“ odvětil s úsměvem.
Brzy mi tedy bylo jasné, že vše, co jsem se naučila ve škole, nechci zapomenout, nicméně zkušenost ze života vám to stejně nedovolí.
Potom už bude vše „piece of cake“ a „easy“ (like a Sunday mornig).
