Článek
„Zařiď si to v HR, zadej si business trip do docházkového systému, pošli mi event, uvidíme se tam za 14 dnů,“ pravil a zmizel jako pára nad hrncem. Podle jeho vytíženosti mi bylo jasné, že ani jemu není ještě zcela jasné, jestli se eventu zúčastní osobně či jen virtuálně. Jasné ale bylo, že teď mám na bedrech veškerou organizaci. Jasnější než den během španělské siesty. Jak to vlastně ve španělské pobočce chodí? Pracují i odpoledne nebo až po večerních zprávách? Ihned jsem tedy žhavila drát ke své madridské spojce. Kolegyně Estrella byla skutečným spiklencem. Měly jsme za sebou spousty virtuálních porad a nespočet ‚prochatovaných‘ hodin. Dle jejích příspěvků na FB veškerý svůj volný čas trávila procházkami po pláži se svou fenkou Agnes a popíjením drinků v madridských barech se svými amigos. „Hlavně si vezmi svetr,“ dodala ještě závěrem svých rad a doporučení. Jasně. Plna protichůdných informací jsem se jala úkolu Zařidsito.
Na letišti jsem se potkala s kolegyní z jiného týmu. Američanka v mém věku, původem z Californie, žijící na evropském kontinentu už skoro 10 let, která má cestování v krvi, jelikož zámořské lety jsou jejím ‚denním chlebem‘, působila značně znuděným dojmem. Cesta z Basileje do Madridu pro ni tedy byla zřejmě stejným vzrušením jako pro mě cestovaní metrem z Hájů na Hlavní nádraží. Mávla na mě, že stojím ve špatné frontě, jelikož jsem se řadila k přepážce, jako běžný turista (což nakonec nebylo tak daleko od pravdy). Na palubě letadla jsme byly mezi prvními. Začala jsem si klást otázku, jestli nízkorozpočtové letecké společnosti mají i přes své označení dostatek prostředků na kvalitní stroje. TY MŮJ KVÍTKU MEDOVÝÝÝ, TO SE NIKDO NEDOVÍ… zapěla jsem si v duchu. Letadlo se dalo do pohybu. Bezpečnostní instrukce byly už historií a my jsme už za značného hluku motorů nemilosrdně propichovali oblohu.
Paprsky slunce nám božsky prosvítily celý ten zázrak techniky, kdy člověk, ač nemá sám křídla, i přes to… letadlo se začalo silně otřásat. Kontrolka bezpečnostních pásů se znova rozsvítila a ozval se hlas pilota. Hleděla jsem do stropu a zahlédla na něm hnědou skvrnu. Je to káva? ŽÍZEŇ JE VELIKÁ, ŽIVOT MI UTÍKÁ… V zadní části paluby se rozplakalo dítě. Otočila jsem se na kolegyni. Ta, hledíce do svého notebooku jen mrkla na hodinky, zula si boty a složila si nohy pohodlně pod sebe. Pán vedle mě přes uličku si roztáhl noviny, a tak trochu vypadal, jako když cválá na koni bez držení. Čas protekl mezi skomírajícími a flegmatickými pasažéry jako voda a já jsem se brzy nadechla nového vzduchu. MADRID BABY! Cesta nyní vedla do hotelu. V hotelovém baru jsem zahlédla jiného svého kolegu. Seděl na barové židli a opřen o bar se držel široké sklenky, jako by se držel madla. Přistoupila jsem k němu, on pozvedl své madlo na pozdrav a zeptal se, jaký jsem měla let. Prý přiletěl o den dříve a zítra znovu odlétá, jelikož ho v úterý čeká pracovní cesta do San Franciska. Měla jsem také chuť se po té informaci něčeho přidržet, ale vystačila jsem si.
Druhý den mě čekala cesta do místní kanceláře. V ulicích bylo už po ránu docela teplo. U budovy lékárny problikával zelený neonový kříž měnící se líně v datumovku a vláčnou teplotou 25°. SVETR, PCHE! Vzpomněla jsem si na ‚dobře míněné rady‘. Konečně jsem dorazila do sídla naší firemní pobočky a vplula do klimatizovaného openspacu.
Bylo mi řečeno, že v místních openspacech dodržují politiku hot desking working station. Takže mohu usalašit tělo, kde budu chtít. Usadila jsem se hned vedle prázdně vyhlížejícího stolu s PC a však s podivnou kancelářskou židlí oděnou do košile a kravaty, čepice a lyžařských brýlý. Na vypnutém monitoru byl přilepen lístek WORKING HARD. Mají tu smysl pro humor, ale poněkud frišno, to je fakt. Klimatizace celé patro držela na poctivých 18°. Začala jsem hledat ve firemním adresáři jméno mé sestry ve zbrani, Estrelly, abych ji snáze lokalizovala, až se vydáme vstříc polednímu studenému bufetu. Najednou se u mého stolu objevila silnější, tmavovlasá, usměvavá dívka. „Ahoj, našla jsi to dobře?“ zeptala se mile. Obličej mi byl povědomý, ale nevěděla jsem odkud. „Našla, děkuji,“ odpověděla jsem jí stejně srdečným úsměvem, aniž bych věděla, o koho se jedná. Dívka se znovu usmála a pravila: „Uvidíme se později.“ Načež se otočila a odešla směrem ke skupince svých kolegů, kteří zřejmě sledovali cosi velmi poutavého na monitoru jednoho z nich. Poté se ozval huronský smích a prostor se vyplnil hlasitými komentáři. Využila jsem situace a zkoušela hledat v místním adresáři obličej dívky, se kterou jsem právě mluvila. Byla to Maria z účtárny. Byla jsem s ní skoro v denním kontaktu po telefonu, ale podle fotky to měla být štíhlá blondýna. Zarděla jsem se.
Odpoledne nás měl čekat meeting projektového týmu. Rozhodla jsem se jít před tím osvěžit do kuchyňky, protože právě tam člověk nejlépe pozná místní kolorit. U kávovaru tam zrovna vzrušeně debatovala o čemsi skupinka Španělů. Pozdravila jsem, oni mi odpověděli na pozdrav a dál se zaníceně drželi svého tématu opouště místnost přes otevřené dveře. Na stěně visela podivně vyhlížející cedulka: PLEASE KEEP THE DOOR CLOSE. COLD AIR ESCAPES. Přistoupila jsem váhavě ke dveřím a snažila se je zavřít, ale nebylo to možné. Skleněná výplň příliš dřela o koberec a západka nedomykala. Chvíli jsem s dveřmi zápasila, než jsem hodila ručník do ringu a šla si nalít vodu. Po chvíli jsem z prosklené místnůstky zaregistrovala kučeravou hlavu trčící nad monitorem situované čelně ke kuchyňce a chvějící se smíchem. Poté se ta hlava zvedla, za ní vyskočilo tělo a gestikulovalo, že ‚ty dveře jsou rozbité‘, plácaje se do stehen a poskakujíce do stran. Zagestikulovala jsem zpět, že ‚snaha byla‘ krčíce rameny a zapřemýšlela, jestli zdejší zaměstnanci již nevykazují jisté známky přetížení.
Zbytek dne jsem až do večera strávila pobíháním z jedné schůzky na druhou. Ke studenému bufetu jsem ten den zavítala třikrát, jelikož to bylo jediné místo, kde nebyla funkční klimatizace. Kolem 19h jsem zhodnotila, že je čas vrátit se na ubikaci. Započala jsem sklízet své věci ze stolu a všimla si dvou čokoládových bonbónů v lesklém papíře položených na klávesnici. Vzala jsem je do prokřehlých dlaní a zkoumavě pohlédla na svého přísedícího kolegu-lyžaře. Měl stále stejný, zadumaný výraz. Za ním se na obzoru monitorů a oddělovacích přepážek objevila povědomá kučeravá hlava. Postava povstala, ukázala prstem na stoleček s načatou bonboniérou, oko zamrkalo a kožený batoh spočinul za vítězoslavného lopingu na rameni. Buenas noches. Zamávala jsem jí s pocitem úlevy, že jsem ještě na chvilku mentálně v pořádku a odebrala jsem se poklízet své věci. S vidinou postele jsem se odebrala ven z budovy. Teplotní šok mnou otřásl. Za teploty 39° jsem se plazivě dostávala k hotelu. Hlavou mi pluly neuspořádané myšlenky a já se je snažila seřadit podle velikosti, povahy a důležitosti. Zformulovala jsem je v prohlášení: PŘÍŠTĚ BUDU CHYTŘEJŠÍ, DĚDEČKU MRAZÍČKU…
Druhý den jsem do kanceláře zamířila s bundičkou zapnutou ke krku, a i následující pracovní den se nesl v podobném duchu.
Na zpáteční let jsem obdržela místo do uličky vedle řeholní jeptišky. Její výraz napovídal o mentální a duševní vyzrálosti více, než se vidělo u běžných pasažérů. Při prvních turbulencích vytáhla růženec zpod sukna a začala se modlit. Domovské letiště už bylo na dosah a já v hlavě bilancovala zisky a ztráty. Na konci této rozvahy jsem dospěla k výsledku, že můj vlastní nehmotný majetek se i přes nutné ztráty vyšplhal na hranici vyšší, než byl čtvrtletní průměr. Jinými slovy, cítila jsem se bohatší. A není vlastně život o pocitech?
