Článek
„Máte ráda velryby?“ zeptal se mě u výstupu z metra mladý student s bločkem.
„Mám,“ odvětila jsem zasmušile. Mířila jsem si to na úřad, abych si objasnila nesrovnalosti v tarifu za odběr elektřiny.
„A není vám lhostejná čistota oceánu?“
„Není,“ odpověděla jsem se smrtelně vážnou tváří. Mladík se zahleděl do svého bločku a zapíchl prst do papíru.
„Jíte ryby?“
Začala jsem být zmatená. Je to agitátor za životní prostředí nebo jen další marketingový výzkum?
„Jím, ale velrybu jsem ještě neochutnala,“ pravila jsem po pravdě.
Mladík se začal škrábat za krkem.
„Jste ve věku 25 až 35 let?“
„Poslyšte, zkuste jít k věci, mám někam namířeno,“ řekla jsem už značně netrpělivě.
„Ano. Jaké máte vzdělání?“
„Prosím vás, mohl byste mi říct, o co vám jde a kam to směřuje?“ Vyjekla jsem nervózně a koukla na hodinky.
„Nemohu vás nikam směrovat ani vám napovídat, to by zkreslilo celý výzkum.“
„Dobře,“ pravila jsem odevzdaně. ,,A není možné vám zodpovědět vaše otázky v nějakém online formuláři?“
Mladíkovi ztvrdly rysy a pravil se seriózním výrazem:
„Bohužel ne, nic nenahradí osobní kontakt.“
Strávila jsem tedy dalších 20minut zodpovídáním otázek typu: rodinný stav, počet a druh závislých pokojových rostlin, frekvence a cena nákupu trvanlivých potravin, čas, v který se ukládám ke spánku a za jakých okolností se obvykle budím, která barva ve mě vyvolává chamtivost a další podivné dotazy, které snad pomohli zaplnit dotazník tazatele, ale ve mě vyvolali růst pochybností o svém dosavadním životním uspořádaní.
Mladík mi poděkoval za můj čas, vtisknul mi do dlani leták s nápisem NEJSTE NA TO SAMI a šel si zapálit cigaretu.
Jako v transu jsem se odebrala na pobočku mého dodavatele elektrické energie.
VSTUPNÍ HALA JE V REKONSTRUKCI, POUŽIJTE BOČNÍ VCHOD – stálo nalepeno na vchodových dveřích.
„Kde je boční vchod?“ Tázala jsem se vchodových dveří, ale neodpověděli mi.
Další cedule naváděla na WC po pravé straně budovy. Následována zřejmě svým pudem jsem skutečně objevila WC a schodiště v boční části budovy.
V prvním patře jsem po romantické procházce dlouhou budovatelskou chodbou konečně vyplula u dobře známých přepážek.
„S čím sem jdete?“ Ozvalo se náhlé za jedním z okýnek, zrovna když jsem se rozhlížela po okolí.
„Ee, dobrý den, potřebuji informace k tarifu, odvětila jsem.“
„Jste náš klient?“
„Ano, už 15 let. A ráda bych měla výhodnější tarif.“
„Máte nějakou fakturčičku?“ Zeptala se mě ta paní hravě.
Podala jsem ji vyřčený dokument a ona si začala cosi ověřovat ve svém počítači.
„Občanský průkaz nebo nějaké ajdýčko?“ Vyhrkl ten stroj s lidskou tváří.
Podsunula jsem ji svou občanku.
„Vidím, že máte tarif STANDART, můžete dle vaší spotřeby zažádat o tarif EKO.“ Povídala ta milá paní přetíraje si ústa balzámem na rty.
Souhlasila jsem a s pocitem jasného vítěze jsem čekala na další pokyny.
Po chvíli hledění do počítače se mě dotázala:
„Čísílko jste si vzala?“
„Nevzala,“ pravila jsem po pravdičce.
„Tak to vás odkážu na kolegyňku. Bude tu odpoledne, ale nevím v kolik hodin, ale vezměte si čísílko, jinak tu budete opravdu dlouho.“
Poté mi podsunula šesti stránkový stoh papíru.
„Vyplňte si tenhle dotazníček a přijďte si po obědě.“ Usmála se, vydezinfikovala si ruce gelíčkem a zatáhla roletu.
V tu chvíli jsem měla v hlavě jen samé periferní obraty. Paní měla zřejmě o pondělní pracovní náplni jasné představy, ale co já? A tak jsem spolkla svou naštvanost a poslední zbytky sebeúcty vtiskla do šesti stránkového dotazníku o svých budoucích energetických požadavcích.
Zítra se chystám na poštu.
