Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: A už jdu na jih

Úderem šesté zvoní včera zodpovědně nastavený budík, což oba úspěšně ignorujeme. Poslední čtyři dny přesunů korunované svatebním intermezzem a včerejším odpoledním stopem, při kterém jsme se hezkých pár mil prošli osamělou silnicí, nás vyřídily víc než čtyřicet kilometrů denně s plnou polní. Do městečka Mazama jsme se s jazykem na vestě dopravili až v podvečer a s díky přijali doporučení přespat v hikery oblíbené „Hiker’s Hut,“ kde jsme, až na pozdně příchozího nemluvného týpka, byli úplně sami. Kluk se po ránu alespoň trochu rozmluvil a vysvětlil nám, že začíná PCT, ale rozhodl se jít bez mapy. Uvědomila jsem si, že pravděpodobnost na jeho úspěšné zdolání má stejnou jako já sama s mapou a GPS dohromady a popřála mu hodně štěstí.

Den začneme v Mazama General store capuccinem a Jirka dle svých slov oslaví nový začátek cesty jahodovým koláčem. Je neuvěřitelné, že na konci světa, kterým Mazama díky své odlehlosti je, se z kde nic, tu nic, vyloupne obchod s bohatým bio sortimentem a kavárnou. Cesta mezi městečky jižní Kalifornie s jejich papírovými domy a občas trochu strašidelnými lidmi, kteří jako by si jen na chvíli odskočili z tarantinovských filmů, by nemohla být vzdálenější od útulných srubů, hipsterské kavárny a příjemného osazenstva. Nevím, zda je to vedrem nebo historií, ale rozdíl je patrný na první pohled.

V kavárně odvoz na trail bohužel neseženeme a postavíme se i s našimi nacpanými batohy před obchod s nadějí, že někdo pojede naším směrem. Poté, co i po půl hodině stojíme na značkách, mě optimismus přejde. Těsně před tím, než stihnu propadnout marnosti, nám konečně zastaví pán v obrovském červeném Dodge pickupu a zpoza napůl staženého okýnka volá, že nás může přiblížit do lesa na půl cesty. S díky jeho nabídku přijímáme. Vystoupíme uprostřed lesa, odkud zbývá do Hart passu, kde PCT vede k hranicích s Kanadou, ještě deset mil. Nechceme jít pěšky, protože mimo batohů neseme každý tašku jídla, kterou máme v plánu pověsit za ranger stanicí právě v Hart passu, což je prý běžná praxe všech hikerů, kteří potřebují dojít na hranice s Kanadou a následně se otočí, tedy všech mířících ze severu na jih. Zní to zmatečně, ale pokud člověk chce dojít na konec trailu a zároveň nechce překročit hranice do Kanady a tam následně svou cestu skončit, musí si zajít třicet mil, protože PCT hiker může projít za hranice, ale již se nesmí vrátit zpět do USA, na což by potřeboval zvláštní visa. V tom je cesta z jihu na sever podstatně jednodušší, protože člověk jednoduše dojde do Kanady a jako PCT hiker si může vyžádat povolení k překročení hranic. To sice vlastníme, ale již neplatí pro přechod z Kanady zpět do USA. Máme tak stejně jako všichni mířící na jih před sebou dohromady třicet mil navíc, abychom se mohli dotknout i „severního patníku.“ Jirka se snaží přivolat vůz způsobem inspirovaný zřejmě jakýmsi indiánským rituálem: začne svačit. Jeho zaklínání jako vždy spolehlivě zafunguje a během několika minut nám zastaví postarší pár, který čirou náhodou jede projít do Hart passu. Cesta příjemně uběhne a když nás vysazují, oba nás na cestu obejmou s přáním hodně štěstí. Státy sice mají své mouchy, ale zároveň se od místních a jejich lidskosti a srdečnosti máme mnoho co učit.

V jedenáct dopoledne po zanechání většiny našeho jídla na háčku za ranger stanicí konečně vyrážíme směrem hranice s Kanadou s tím, že uvidíme, kam, vzhledem k pozdnímu startu, zvládneme dojít. Po pár set metrech vím, že návrat na trail bude těžký. Někdo mi za posledních pět dní vyměnil nohy. Moje vyběhané samochodky někam zahodil a místo nich mi amputoval jakési betonové sloupy, které jsou úplně k ničemu. Washington navíc není poušť a místní terén je jedním z nejtěžších na trailu. Sierra je sice nejvýše položená, ale místní denní převýšení je největší, což vnímáme hned od začátku. Je osm stupňů a mně se zdá, že jsem v jiné dimenzi. Místy leží zbytky sněhu, ale od lidí, které jsme zatím potkali, máme informace, že nesmeky ani cepín nejsou potřeba, a to jsme v Kennedy meadows od samozvaných znalců trailu poslouchali, že je Washington neprůchozí. Jak je vidět, na falešné, poplašné zprávy nejsme specialisté jen my v české kotlině.

Kempujeme po šestnácti mílích na začátku lesa, kde již stojí několik stanů. Prvním překvapením je čeština, kterou jasně slyšíme od ohně a hovoří jí dva kluci, kteří právě vyráží směrem na jih. Druhé překvapení nám přichystají další skupinka, s níž jsme se střídavě potkávali od začátku naší cesty a neměli jsme ani tušení, že mají stejné plány jako my. Na sever se dopravili několikadenní cestou vlakem a po pár historkách zhodnotím naše rozhodnutí letět jako velmi šťastné. Necháváme se inspirovat jejich nápadem a zbytek cesty ke kanadským hranicím zítra půjdeme nalehko bez batohu. Všechny věci necháme ve stanu a večer se zde společně sejdeme. Máme před sebou třicet mil s velkým převýšením, ale bez batohu to snad zvládneme. Ono nám nic jiného ani nezbyde, pokud nechceme spát na sněhu bez spacáku, což je samo o sobě dobrá motivace. „Dobrým začátkem by mohl být brzký ranní start,“ říkám si když se mi po jedenácté zavírají oči únavou.

Ráno se mi opravdu podaří probudit se před půl šestou, ale než se stihnu zvednout, oči se znovu samy zavřou. Vstaneme v šest, ale vypravujeme se tak pomalu, že vyrážíme až v osm, což není ideální čas pro třicetimílový den, ale nenecháme se rozhodit. Svítí slunce, je chladno a nic nenaznačuje, že by se počasí mohlo změnit. Jirka nehledě na mé brblání trval na tom, že si vezmeme jeden velký batoh a do něj pro jistotu dáme naše vybavení do deště, což se mi zdálo naprosto zbytečné. Proč tahat batoh navíc, když na blankytně modré obloze svítí slunce? Záležet to na mě, vytančím do kopců jen v šortkách. Později se ukázalo, že jeho předvídavost a rozum nám zase jednou zachránili zadek a já si poprvé na vlastní kůži uvědomila, že hory umí být zrádné a Washington opravdu není výlet na Sněžku.

Před námi leží terén z kopce do kopce zakončený osmi mílovým klesáním k severnímu terminu, kde PCT končí/začíná na hranici s Kanadou. Člověk jen těžko hledá tu správně nadšenou motivaci, když ví, že těch patnáct mil které šlape, půjde vzápětí zase zpět, ale chceme-li dojít k pověstnému „patníku,“ jinak se to vyřešit nedá. Obědváme na kopci s dechberoucím výhledem, kde se z jedné strany tyčí majestátní zasněžené Kaskádové hory a pod námi leží jezero s azurově modrou vodou. Škoda, že venkovní teplota nepřesáhne deset stupňů. Při obědě nám dělá společnost obrovský svišť, který se nás vůbec nebojí a pyšně se předvádí v celé své kráse.

Klesání dolů jde rychle a na mě s každým dalším krokem doléhá marnost, že tohle všechno musím za pár hodin opět nastoupat. V půl třetí stojíme před dřevěným patníkem a já se nemohu zbavit myšlenky, zda to za těch třicet mil navíc stálo. Uděláme pár povinných fotek, stoupneme jednou nohou do Kanady a se slovy „a už jdu na jih“ se otočíme čelem vzad. Je konec krátkým dnům a dostatku času, protože abychom stihli dojít za zbývající čas trail celý, musíme mít průměr alespoň dvacet mil denně a žádný den volna, což mě nechává naprosto v klidu.

Už půl hodiny nad protějšími horami létají blesky a hlasitě hřmí. Naše neblahé tušení se stává po několika mílích skutečností. Začíná pršet. Spadne pár kapiček, pár větších kapek a během chvíle leje jako z konve. Déšť střídají kroupy, ty střídá sníh až se o slovo opět přihlásí déšť. Po chvíli jsou mé nepromokavé rukavice dobré tak jako zásobník vody a do mě se dá strašlivá zima, protože péřovka leží zabalená ve spacáku. Zima, která se s každou další nastoupanou mílí zhoršuje. Opouští mne zbytky optimismu. Před námi je deset mil, hodiny ukazují pět večer, zima zalézá nejen za nehty, vichr fouká jako o život a mé tělo, zdá se, se úplně zadřelo. Ve chvílích jako je tato by člověk postavil stan a šel se schovat, což zrovna dneska není možné. Vím, že se nesmím zastavit, ale chvílemi se mě zmocňuje panika, že nedojdu. Jirka mě uklidňuje, i když sám toho má taky dost.

Vynechám detailnější popis průběhu následujících tří hodin a jen zmíním, že nebyly ani trochu zábavné a rozhodně byly tím nejtěžším, co jsem zde zatím prožila. Přeskočím rovnou ke šťastnému konci, který nastal před devátou večerní příchodem k našemu stanu, který vydržel stát na dvou klaccích, protože hole, na který ho stavíme, jsme si vzali s sebou. Uvnitř na nás čekaly dva suché spacáky a když v něm o chvíli později upíjím horký čaj, neexistují žádné problémy. Jirka usne ještě dřív, než stihne dojíst večeři a mám takové tušení, že zamýšlený zítřejší rekordně brzký start úplně neodpadne.